Měl
jsem z něj strach. Tlačil kárku s koštětem, lopatou a
železnou tyčí. Metař roku 1958, město Liberec, jeho střed.
Potkával jsem jej den co den. Měl jsem z něj ukrutný strach.
Strach z jeho nesrozumitelných vět, z češtiny a němčiny, z
gest, mávání rukou. Obcházel jsem jej, ale jako naschvál jsem
pokaždé nevědomky přeťal jeho rajón úklidu ohraničený
radnicí, náměstím F. X. Šaldy a náměstím Jana Nerudy.
Tam
všude jsem ho už z dálky slyšel, potkal a zůstával stát
jako opařený strachem. Jako králík před zjevením hada škrtiče.
To vše se odehrávalo tak rychle, že si dnes, po šedesáti letech
uvědomuji jen absurditu svého chlapeckého chování. Obec
zaměstnala zřejmě nemocného starce, aby jej ochránila a měla
stále na očích. Byl to jistě humánnější počin, než jej
zavřít do ústavu a čekat až umře…
Bál
jsem se to doma říct. Co taky? Že na ulici je chlapík s vozíkem
podoben a čertu že ne on, ale já se bojím? Otec by se
s diagnózou, kdo je na vině, dlouho nepáral a já by odešel
s brekotem. Bylo mi deset. A jako kluk z vesnice jsem se i
choval. Dojížděl jsem do města do školy, do šesté třídy,
ktará už u nás v Machníně nebyla…
Jó,
pošetilé mládí, dětství, čas, kdy za vším stály
nadpřirozené nevysvětlitelné síly, spekulace, a spiknutí.
Později jsem si z hrůzou uvědomil, že podobně uvažují
mnozí dospělí a pak jde z jejich chování hrůza.
Konspirace, tak jak ji známe i my v současném světě, je
smrtonosná zbraň, klacek na všechny v rukách nezodpovědných
politiků, kteří znají jen jedno řešení, to nejjednodušší a
nejrychlejší.
Ano,
tak to nějak chodilo a mělo chodit stále. Dokud se z dítěte
nestává tvor slyšící „trávu růst“, vidící spekulace,
všude strach, tam, kde schází seriózní vysvětlení. Podléháme
často, kolektivnímu šílenství, manipulaci, privitivismu, až po
pseudonárodní - kdo neskáče, není Čech, až po rádobyvtipné
televizní reklamy. A tak si dávám záležet, abych i já
nevstoupil jinému predátorovi do cesty, do jeho teritoria,
islamistovi do jeho ohrady.
Jo,
tyhle konspirace, tyhle rychlé roty, jednoduchá rychlá jednání,
úsudky podle kabátu, podle díry na punčoše... Je mnoho věcí,
co si ještě neumíme vysvětlit a správně na ně reagovat. Přeci
jen se ledy pohnuly a lze říci, že lidstvo se brání, uvažuje
hlavou, a ne kolenem, či jinou částí těla, která se hlavě
nepodobá. Ať vás to nikdy nepotká.
S pozdravem
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat