Vzdělání – bůh suď

Asi to nevíte, ale základní vojenská služba a sbírání známek mělo v mých mladších letech vliv na to, čemu se dnes říká povšechné vzdělání. V době, kdy sám učitel toho zrovna sám moc nevěděl a jedno, byl-li to soudruh, pan učitel, nebo si nechal říkat „pane profesore“, byla jakákoli forma doplňkového vzdělání vítána. A dnes obzvlášť, připustíme-li, že „wikipedie“ nahrazuje rodiče, školu, informace z knih a jiných zdrojů poznání. Jsem asi schizofrenní, pokud se dovolávám něčeho, co jsme nazývali „vojna“, která pro nás v aktuální, reálné podobě znamenala děs a běs, včetně jakékoli snahy dostat se z ní s „modrou knížkou“, popřípadě ji vůbec nenastoupit.
     Sbírání známek sice leze do peněz, ale ona ani lahev piva není za cvrnknutí palcem do čepice. Suma sumárum, kdo se chce cokoli naučit, musí obětovat buď čas, peníze nebo energii. To zdaleka ale není vše. Chce-li poznat, co život obnáší a nechce-li se jako idiot celé dny bez práce dívat doma na univerzitní diplom, pak mu je nutno pomoci. Dvouletá či jednoletá povinná služba v přípravě na obranu v kolektivu odvedenců, je jistá doba pokračujícího studia – vstřebávání pozitivního vědomí kolektivního řešení úkolů. Její formou, je povinná vojenská služba. 

     Poštovní známky a jejich sběratelé... Sbírání vzdělání nezaručí, ale cokoli, co povznese ducha, co potěší, patří na náš stůl hned vedle květin, talíře s dezertem, se sklenicí piva, s jablkem... Známky mají svůj řád, důvod, proč byly vydány a každá má svůj osud. Lidský život je o osudové lásce, osudovém setkání, o něčem, co dává smysl našim činům a obzorům. Poštovní známka je okénkem do světa, výtahem, schůdkami pro nás, co sbíráme suvenýry, které mluví k srdci a evokují tím, že co nekoupíš v sámošce, najdeš na poštovní známce.
     Hledači pokladů, poznání a harmonie vědí, že nic není dokonalé. Služba, ani sebedokonalejší sbírka nenaplní hlavu, která je prázdná. Co s tím? Ta otázka stále trvá.