Na severní straně leží kraj, kterému naši předkové neřekli
jinak, než kraj půlnoční. Na sever od Ještědu a ještě dál, na straně odvrácené
od Prahy, Turnova, od Dubu, od kraje Jizery, Stráže, Lípy, Bezdězu, Vltavy a
Labe za horami, kde pramení Jizera, jsou kopce Krkonoš, Sudetské pahorkatiny
proťaté úzkými stezkami cest prvními Čechy, Lužickými Srby a německými
kolonisty. Tam stojí hrady později známé jako Grabštejn, Frýdlant a města
Lužice, pevné to součásti našeho byvšího domova. Lužice už v rovině, svažující se k severu,
v planinách končících ve slaných vodách Baltu, Severního moře, ostrovů
Laponců a Finů, sobů a losů, tundry a studených větrných věčně zmrzlých plání.
Ptáci tohle všechno vidí. Nemusí, než pohnout křídly a ptačí
zobák povznést nad problémy lidí dole v hlubokých lesích, na neúrodných
polích, v kalných řekách, kde žijí chytré ryby. Tam všude svítí ve dne slunce,
v noci měsíc a studené hvězdy. V zemi prostých, tvrdě pracujících
lidí, co staví pánům hrady, lidem z měst městské hradby, vysoké věže a
v nich střílny vojákům pohybujících se jako stíny v železných
čepicích s halapartnami v rukách. To byl svět původních lidí, oblečených
do zvířecích kůží s botami z tulení kůže, spících na promrzlé zemi.
Jak je ten svět kolem nás divný! Za Ještědem by měl být kraj
půlnoční. Měl by zde končit svět i lidská civilizace. Tam někde nahoře na
severu, kam ukazuje hrot kompasu, by měli žít již jen lvi, divocí šelmové, vousatí pračlověci,
nestvůry a s nimi přírodní živly. Nic, co by lákalo sbalit si kufry a šupky za tunel do
Raspenavy a dál za Habartice pustou zemí podél Nisy a Odry k přístavům
v jejich ústí… V jejich píscích pak těžit jantar plný zbytků mravenců,
much a snad i kousků plavuní.
Jo, bejvávalo na světě
krásně hlemýžďům i nádherným želvám v přesličkách, v zemi kapradí.
Jo, to tedy bylo vzrůšo, když svět patřil zlým zvířatům, později teplým kožíškům.
Lidská práva tu nepatřila k hájeným. K vykonavatelům práva se tu
hlásila zvířata s několika řadami zubů a tesáků, které vylézaly ven
z hrozných tlam. V téhle zemi- nezemi, válka Severu proti Jihu byla jen
odpoledním čajem s trochou citronu.
Liberec leží na pohádkové straně od Ještěda v křovinách šípkových
růží, trnek, lopuší a vzácných moruší. Kdo se o tohle koho prosil v kraji vůkol
Nisy a kolem a dál k bájné Odře? Cožpak si neumíme vládnout sami v symbióze
s nemocemi, na které nemáme léky? Člověk, jakmile mu poklesla brada, odhalil
zuby a začal se bránit. Zná desatero, žel nežije podle něho. A dnes je vlastně
jedno, žije-li tady, nebo tam. Půlnoční dnes pro něj znamená jen jedno -
podívat se na Vánoce v určený čas do kostela. Jinak ho kraj na sever od
Ještěda zas tak moc nezajímá. Škoda. Přál bych mu, aby mu jednou zamrzla voda na
plážích Egypta, sežrali ho komáři v Bruselu a v Itálii či Francii jej
o všechno obrala Cosa-Nostra. Byl by hned klid a věděl by, kam příště jet. No
přeci na stranu půlnoční, daleko za Ještěd, směr severní….
Žádné komentáře:
Okomentovat