Jsou
věci důležité, zásadní, méně důležité a pak ty, které vás
baví. Jíst bychom měli 3x denně, pracovat tolik, abychom si
vydělali na základní potřeby a na to, čemu se říká být
šťastný, udělat lidi kolem sebe šťastnými…
Nerad
zjednodušuji a nechci ubrat právo těm, co mě rádi doplní a
poučí. Ano, jsou věci důležité a pak ty, co pohladí. Vždyť
nemusíme a nežijeme jen proto, abychom měli poslední slovo,
abychom druhé usvědčili z toho, jak je kdo hloupý a my, my
byli nadevšechno chytří doktoři… Jsou věci důležité a
věci, které pobaví a jsou slova která jsou zdrojem veselí. Rád
se o ně s vámi podělím, ale prosím, hraběcí rady si
nechte od cesty. Myslím to upřímně. Jsem členem smečky, musím
ctít starší a silnější, jsem i člověk trpělivý, tudíž
něco vydržím, ale čeká mě i zkouška a ta je hodně
individuální. Každá rada tu je dobrá, pokud je přínosem
k řešení vztahu psa s člověkem….
Není
to první vztah, mám i něco za sebou. Tak, jako setkání člověka
s člověkem v mnoha případech končí rozvodem, i já se
v průběhu minulých desetiletí se psem sešel a rozešel. A
jsme u toho. Člověku je dáno stále to zkoušet znova a znova,
zamilovat se a z padesáti procent – opustit. Je to v nás,
strkat ruku na plotýnku, ke kamnům, dráždit hada holou nohou,
hledat přítele. Jdu si pro jednoho do útulku vzít si domů psíka,
pod koleno, tak akorát. Mít doma něco, co zvládnu, co mě
nepovleče při procházce ulicemi. Něco, co když uvidí psího
partnera, nezblázní se a nepotáhne mě za ním, jako přívěšek
ke klíčům. I takové příběhy se stávají a dávají zabrat i
těm připraveným.
Nám
lidem je dáno pochybovat, říkat ano i ne. Jsou tu i veselé
příklady a dějiny se jimi hemží, jako sklep potkany. Husovi
přátelé, heliocentrické úvahy, polistopadoví vůdci, ti všichni
ano i ne. I já jsem řekl svoje ano psímu štěkotu pod okny
ložnice i chlupům na gauči. I já se bojím vidět odvrácenou
tvář měsíce. Snad je to jako s jízdou na kole, s plaváním
- když se chce, neutopíš se, z kola nespadneš. Mám pocit,
že je to jako, když z porodnice přinesou uzel se zrzavými
vlásky, co křičí, že mě ,,sežere“ a že všechno půjde
podle něj…
A
přitom můžeme být kamarády. Psa jsem si už mnohokrát pohladil.
Pes mívá dlouhé uši, čtyři nohy, hlavu tak zvláštní směrem
dopředu, vepředu zuby. Víte, já psa nemusím. Půjčit to ano,
jako dítě bych řekl, mám rád auto na setrvačník, ale až
nebude funkční, koupím si příště asi knížku. Je s ní
míň starostí.
Musím
mít srdce ze zlata a práh přátelství někde, kde jsem vše
negativní potlačil a koupil pro psí dítě to, co má mít, když
se pes narodí. Zatím se držím při zdi a nejásám. Stojí mě už
tolik, že by za to byla dovolená pro dva na safari v Africe,
kde bych si mohl zastřílet po takových, co jim říkají opice.
Ale mám zvířata rád a rád se učím vycházet s nimi podle
listiny práv – já pán, ty pán, ale já jsem starší, tak
koukej, ať se nerozčílím a neskončím v nemocnici. Chci
s tebou vyjít, jako člověk s člověkem, s příslušníkem
domácnosti. To je, jako mít chuť na sladký a na kyselý zároveň.
Žádné komentáře:
Okomentovat