Jako
kluk jsem si představoval Liberec jako jedno velké letiště. Byly
mi čtyři roky a od nás z Machnína byla vidět z Liberce
právě jen liberecká letadla, která při startu mířila
k Machnínu. A byla to krásná letadla. To už umí ocenit i
čtyřletý kluk ocenit. Mnohoplošná, rychlá, pomalá, větroně,
výsadkáři, akrobacie. Prostě, letadla mě dostala a Liberec byl
pro mne jedno velké letiště. Brána, cesta do světa otevřena -
tak nějak jsem se později nadchnul nad knihou, později nad
poštovní známkou, obrazy, grafikou, synem Jakubem, dcerou Sárou.
Liberec
byl městem za kopcem, kde žili děda s babičkou a kde
pracoval táta. Město cirkusů, divadel pro děti, kin a slavností,
kde se dětem kupují dárky, cukrovinky, knížky. Tam jednou půjdu
do školy, kde jednou moje děti budou úspěšné. Tam se ožením,
budu mít spoustu přátel, na hřbitově budu jednou ležet, jako
ostatní. Jo, takhle jsem jako kluk uvažoval.
Ale ten
kluk rostl, dospěl a najednou si sám sebe uvědomil v celé
své dospělosti a začal město vidět i očima souseda, kamaráda
z vojenské služby v dolních kasárnách, spolužáka,
kolegy ze zaměstnání.
Město
je aglomerací mnoha tváří. Od řeky Nisy po kopce Jizerek a horu
Ještěd. Je tváří lidí, kteří zde našli domov po vyhnání
Němců a kolaborantů. Těch, kteří se zde narodili, až po ty,
kteří leží na několika hřbitovech v okolí. Poznávali jsme své
město prostřednictvím fotbalu, hokeje, lyžování, jízdy na
kole, pěšmo v okolních horách, na koupalištích,
v kulturních zařízení, na tancovačkách s Láďou Barešem,
v muzeu, v galerii, na 1. máje, v lampiónových
průvodech, na manifestacích za světový mír, bezjaderný svět.
Naše
město mělo svou univerzitu, tělovýchovu, Svazarm, svaz žen,
skauty i pionýry, Textilanu, textilky, družstevní pekárnu, jatka,
městský dvůr i mlékárnu. Město vidím, jako perlu v náhrdelníku
z okolních menších městeček: Frýdlant, Nové Město,
Raspenava, Vratislavice, Hodkovice, Český Dub, Chrastava, Osečná,
Hrádek, Jablonné... A to jsou jenom ty větší aglomerace.
Město
ztratilo genia loci měst 19. století, sevřeného prstencem pěti
kostelů v okolí radnice. Je bohaté na stavební styly –
baroko, secesi, pseudorenesanci, podstávkové domy, nezaměnitelnou
industriální architekturu. Může se pochlubit Ještědem, ZOO,
botanickou zahradou, světem podle reemigrantů rodiny Vajnerových,
vracející život městu prázdných textilních továren. Žije
sportovní halou, sportovním areálem v Doubí - Vesci. Život
je dán Jizerkám hraničními přechody.
Mé
město je plné tramvají a dětských kočárků, babiček a
dědečků, aut, co jedou tam, kde už měla být včera. Studentů
spěchajících do školy, do obchodů, co otevírají v devět hodin
a zavírají v noci. Mé město je plné pochroumaných chodníků a
přelidněných ulic, které voní azalkami a rododendrony. Je plné
průmyslových a obchodních zón, sportovců a umělců. Dětí
hrajících na hudební nástroje, které chodí do cirkusu a do
kina, občas se mezi sebou perou, mají chuť žít, a co je hlavní
– začínají jim letní prázdniny!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat