Psalo se
léto roku 1956. My filatelisti, já sotva devítiletý kluk a můj
děda Artur, jsme projížděli Prahou na společnou dovolenou. Byla
sobota, nebo neděle, krásné počasí, prázdniny. Už ve vlaku,
vlastně ještě dřív, jsme se s dědou rozhodli, že
prázdniny začneme v Praze hned ráno, návštěvou
filatelistické burzy. V taškách jsme neměli těžká alba
známek, jen děda měl v náprsní kapse saka malý albumek s
několika známkami.
U
Nováků, doufám, že se nepletu, se scházeli filatelisté z celé
Prahy a bylo tu hlučno, jak ve včelím úlu - venku bylo už po
ránu horko k zalknutí. Přesto jsme získali místo u stolku a
dvě židle. Bylo kam položit dědův albumek a čekat, až se najde
první zájemce. Známek děda nevzal moc - Rakousko, nové, krásné,
tehdy velmi módní – hledané, ale jen za pár korun… To hlavní
měl děda na druhé stránce - Wipa-blok, aršík známek z vídeňské
výstavy z 30. let minulého století. A za něj by bylo už pár
stovek.
Trvalo
to už dost dlouho, pozornost polevila, ale má ne tolik, co
dědečkova. Od stolku odcházel starší muž a odnášel si
bezostyšně náš albumek se známkami i s Wipa-blokem. Nejdřív
jsem si myslel, že špatně vidím, ale vzpamatoval jsem se včas.
Vyletěl jsem jak čert z krabičky a slyším se jak volám:
„Pane, to jsou naše známky!“ Skok a držím ho.
Marně
se snažil zrychlit krok, visel jsem mu na ruce a druhou zápasil o
malé album, co si zlodějíček si strkal za košili. To vše se
odehrávalo v rozpětí několika málo vteřin. Dědeček
se, jak ve zpomaleném filmu zvedal ze židle. Ostatní se
začali otáčet naším směrem. Teď jsem začal vypadat hloupě
já, klučina, co se sápe po albumku visíc na paži solidně
vypadajícího občana…
Vyřešila
to dědečkova hůl, o kterou se jinak opíral při chůzi. Zaoblenou
horní částí si zlodějíčka přitáhl k sobě, jako rybář,
když vytahuje z vody kapra. To už si ostatní všimli o co jde
a v tu ránu kolem nás byla spousta čumilů. Mně si ani moc
nevšímali, spíš je zaujalo, jak se dotyčný začal vymlouvat -
že hledal světlo, že by se vrátil…
Děda
během chvilky prodal nové rakouské známky a už se těšil, že
se prodá i ten výstavní aršík. Nešlo to tak rychle. Až známý
pražský herec, který by, být to na mě, dostal vše zadarmo, ten
projevil zájem. Zeptal se: „Co stojí?“ „1.200 korun
československých,“ odpověděl děda. Zájemci se to zdálo moc:
„Jste drazí!“, všimněte
si, mluvil i ke mně! „Jste drazí jako Pofis!“ Já jej hltal
očima, děda ne. Trval na své původní ceně a dostal ji…
Začaly
nám prima prázdniny… Dnes ten samý aršík stojí kolem šedesáti
tisíc, dědeček už tady není a já, ač sbírám známky, si
Wipa-blok nekoupím, ani zlodějíčka bych asi už nechytil.
Žádné komentáře:
Okomentovat