Snad
nejdál se svět pohnul v hračkách…. Teď asi naštvu
doktory, vojáky, radiomechaniky, chemiky, dopraváky a desítky
oborů lidské práce. Hračky padesátých let a dnes, to je nebe a
dudy, říká se a my, někdejší děti, to můžeme jen a jen
potvrdit.
Bylo
po II. světové válce, zbrojilo se, frčela dvouletka a první
pětiletky. Kdyby Textilana v Liberci nevyráběla jen jeden
den, stát by si našel paragraf, jak zdůvodnit, proč pověsit
ředitele před radnicí pro výstrahu ostatním sabotérům rozvoje
průmyslu ČSR… Jo to byly časy… A v tom my, děcka, která
si chtěla hrát. Nejvíc na banderovce a naše vojáky, ale hračky
nebyly.
V Sudetech
byla spousta vojenských „hraček“ po odsunu německých
obyvatel. Dokonalé panenky, pokojíčky. I dospělí využívali vše
po Němcích, jejich hračky nám ale brali a zakazovali. Vše, co
bylo z této oblasti – knihy, mapy, všelikerá kukátka, vše,
co pro nás nebylo vhodné, šup s tím do kotle, nebo do sběrny
druhotných surovin. To vám byly někdy krásné věci, co
nanávratně zmizely v propadlišti dějin…
To se
to selektovalo! Vždyť sem patřilo i sbírání starých pohlednic,
počátek úžasného hobby pozdějších i současných let. V těch
letech, kdy Číňanů bylo ještě pár, jezdili výhradně na
kolech a neměli ani pomyšlení na výrobu čehokoli na export,
natož hraček…. Dnes není problém koupit jakoukoli hračku a to
kdekoli. Tehdy mi táta sehnal skládací Spasskou věž – hit roku
1950, dovoz ze SSSR. Nebylo to ono. Chtěl jsem tank. Chtěl jsem
něco, co chtěli ostatní kluci - meče, šavle, pistole. Auta,
letadla, lodě – všude ve světě se bojovalo, a my neměli čím.
V té
době mi tetička z tramtárie poslala skládací auto
z barevného plastu a postavila tak laťku, s čím si
hrát, na desítky let dopředu. Jo, tehdejší plánované
hospodářství neplánovalo výrobu plastových hraček. Většinou
to končilo tím, že otcové požadované hračky vyráběli doma na
míru.
Já
jsem se dočkal pětikilového tanku na elektřinu. Táta komponenty
dělal snad rok na soustruhu v Totexu v Chrastavě. Po
kouskách vyrobil, propašoval přes vrátnici, a doma sestavil. A já
moc nadšený nebyl. Tank byl nemotorný, těžký, poruchový a v
porovnání s těmi současnými čínskými, naprosto amatérský
pokus…
Dnes
toho lituji. Táta musel být zklamaný a mě to mrzí dodnes. Rád
bych se tátovi omluvil. Byl jsem tehdy hloupý kluk a nechápal
jsem, co pro mne táta udělal. Mrzí mě to moc. Snad se to nějak
dozví a odpustí mi. Byla jiná doba a my jsme přemýšleli jinak.
Nechtěl bych to všechno prožít ještě jednou, už bych to asi
nezvládl.
Žádné komentáře:
Okomentovat