Znáte to přísloví,
že v zoufalství je každá rada dobrá? Tak babička, která
neuměla česky víc, než „dobrý den“ si s touto frází za
první republiky vystačila dvacet let. Mnohem těžší úkol jí
připravil osud v letech, kdy se Sudety a území, kde se mluvilo
německy víc než česky, staly součástí Třetí říše.
Vše vzalo svůj počátek
v národnostní politice. Řešení problému menšin je oříšek,
který ani v dnešní době neumí rozlousknout každý. 2 miliony
Němců, kteří žili převážně v Sudetech – v českém
pohraničí – byly ořechem přímo kokosovým.
Babiččin manžel, můj
dědeček, byl český Žid. Tím hlavním doma byla babička, tudíž
dorozumívacím jazykem byla němčina. Když v říjnu 1938 „přišel“
Hitler, děda už nestihl utéct a skončil v koncentráku. Jeho
synové ze Sudet utekli včas, až na nejmladšího. V deseti letech
se od maminky utíká špatně... Babička uplatnila své organizační
schopnosti a synka schovala. V novém bydlišti a pracovišti, v
restauraci v Hrádku nad Nisou, hluboko na půdě domu v malé
místnůstce, dobře ukryté před zvědavci...
Znáte to. Na vesnici a
v malém městě se neutají nic a to, co mělo být utajeno, se
přetřásalo v řadě rodin, u sousedů a známých. Odtamtud přišel
i onen „dobrý nápad“ napsat Hitlerovi a požádat jej, aby
synkovi odpustil židovského tatínka, synka omilostnil a vrátil mu
právo chodit do školy, hrát si s ostatními dětmi, žít jako
ostatní, dělat vše, co Hitler Židům zakázal a vztahovalo se i
na jejich děti.
A tak babička napsala
dopis na psacím stroji s dvěma kopiemi do Berlína, do vlastních
rukou pana Adolfa Hitlera. Rekomando – doporučeně. A čekala...
Dopis do Berlína došel, spisovna říšského kancléřství dopis
zapsala a kopii poslala babičce zpět. Čas běžel a pošta z
Berlína nepřicházela. Spíš přicházely z fronty zprávy, kdo
padl, kde je nezvěstný... O další korespondenci už nikdo nestál.
Za slezskými horami bylo slyšet dunění ruských děl, Berlín a
speciálně Adolf Hitler začal mít jiné starosti, než odpovídat
na dopis ze Sudet bláznivé ženské a měnit Norimberské zákony.
Strýček si mezitím zpestřoval pobyt na půdě hodinovými pobyty
pod hvězdami na lávce, mezi dvěma komíny.
Až konečně počátkem
května 1945 bylo zcela jasno, že Hitler už babičce žádný dopis
nepošle a válka dopadla, jak dopadla. Pro nacisty špatně, pro
strýčka a mou rodinu úplně jinak, než jak to s ní Hitler
zamýšlel.
Babička s námi zůstala
ještě dalších pětadvacet let a česky se do smrti nenaučila
víc, než: dobrý den, prosím, doporučeně a deset deka italské
směsi pro vnuka. Kupovala ji léta ve stánku s občerstvením na
hrádeckém nádraží a já ji miloval z celého srdce – babičku,
i tu čokoládovou směs.
Žádné komentáře:
Okomentovat