Maminka
mi občas před spaním vyprávěla, protože se mi častokrát
nechtělo spát. Poslouchejte se mnou:
„Měla
jsem se vzdálenou sestřenici. Tenkrát jí byly asi 4 roky. Všude
jí bylo plno a tak se nakonec muselo stát, co se stalo. Slavili
jsme narozeniny člena rodiny a slavit přijelo příbuzenstvo
z okolí i tací, které jsme znali jen z pohřbů a
narozenin.
Ze
Zbraslavi přijel tatínkův přítel pan doktor Vančura, spisovatel
a velký jedlík. Přijel v novém, černém voze, který
každému na požádání ukazoval a tak klíčky od dveří vozu
nechal raději ve dveřích. Na vůz byl vskutku pyšný. Všichni
se výborně bavili a na děti si nikdo nevzpomněl. Ty si hrály na
dvoře, ale zaběhly občas mezi auta i s tou nejmenší, malou
Karličkou. Nejlíp se dětem hraje s míčem vybíjená. Když
už nemohou, přijde vhod i schovávaná,“ řekla mi před usnutím
maminka.
Začal
jsem klimbat, protože mě vcelku nezajímavý příběh uspával.
Maminka ale pokračovala: „MUDr. Vančura oslňoval společnost u
stolu dospělých svými příběhy, co ještě nenapsal. Děti si
venku hrály na schovávanou. Karličce asi bylo souzeno stát se
hvězdou téhle prvorepublikové párty v Suchomastech, kousek
od Berouna, kde její tatínek správcoval na místním velkostatku.
Karlička
si otevřela jen přibouchnuté dveře limuzíny a zalezla dozadu
pod sedadla. Byla tam tma, dokonalé odhlučnění a tak, znavená
hrou záhy usnula. Ostatní děti její nepřítomnost ani
nezaregistrovaly a ty, kterým scházela, se domnívaly, že si
odskočila do domu vyčůrat se, něco sníst nebo se napít.
Asi
po hodině, to už bylo pozdní odpoledne a chýlilo se k večeru,
chystala se celá společnost k odchodu a začala sháňka po
Karličce. Nikdo o ní nevěděl, děti přiznaly jen tolik, že ji
taky už chvíli postrádají. Maminčiny rodiče se rozhodli volat
četníky z Berouna, aby jim pomohli holčičku hledat. Hledali
všichni a byli zoufalí. Karlička jako by se do země propadla.“
Tenhle
příběh dostával v maminčině podání střih hororu a s
účastí slavného spisovatele byl úplně jak příběh ze seriálu
„Vraždy v Midsomeru“... Místo abych dávno spal, naléhal
jsem na maminku: „Povídej, povídej, jak to bylo dál?“
„Všichni
už mysleli na nejhorší, když si někdo z dospělých všiml
loužičky pod autem doktora Vančury. Aby odlehčil situaci
s hledanou Karličkou, všem hlasitě hlásil, že tomu novému
autu pana doktora nedoléhá nádrž s benzínem, že teče. To
majitele rozčílilo tak, že nelenil a chtěl se přesvědčit, co
způsobilo odtok kapalin z jinak perfektního, nového vozu a
tak se přišlo na Karličku. Spala stočená do klubíčka na
podvozku vozu za sedadlem řidiče a jak to tak bývá u dětí
předškolního věku ve spánku, počůrala se.
To
bylo radosti! Všichni se vrátili domů a párty, oslava narozenin
pokračovala s novou intenzitou oslavou šťastného nálezu Karličky
a jejího návratu do společnosti lidí v Suchomastech...“
Maminka
se přitom usmívala. Příběh s Karličkou ji vrátil o tolik
let zpátky, kdy sama byla malá a pojil ji vřelý vztah s lékařem
Dr. Vančurou. Maminka pustila moji ruku, kterou pevně svírala po
celou dobu svého vyprávění... Už jsem skoro spal. Ruka se
pustila té maminčiny, když slyším, jak maminka potichu říká:
„Ten příběh se skutečně stal. Jméno Karlička se dá lehce
zaměnit – Vlastička.“
„Moje
maminka se jmenovala Vlastimila, ale všichni jí říkali, naše
Vlastička. I pan doktor Vančura ze Zbraslavi, co se kamarádil
s dědečkem, správcem statku v Suchomastech, kousek od
Berouna....
Žádné komentáře:
Okomentovat