S Chrastavou jsem se setkal poprvé
prostřednictvím rodiny MUDr. Fišera respektive jeho dětí Leona a Leonky. Jejich
chrastavská vila byla obrovská a pan doktor v ní měl soukromou ordinaci. Naše
rodiče pojil stejný osud. Přežili holocaust.
Tatínek byl národním správcem firmy Simm
a Wagner v Machníně, kde jsme i bydleli a Chrastava, to bylo pro malého kluka
tehdy velké město. Sem se jezdilo spádově k lékařům, zubařům a za službami.
Hluboko se mi vryla do paměti vzpomínka
na První máj v padesátém šestém roce. Tehdy malý autobus, který byl zároveň
pojízdnou knihovnou, vedl machnínské školáky do Chrastavy na prvomájové oslavy.
Cestou, kráčejíce za pomalu jedoucím autobusem, jsme se nadýchali jeho zplodin
a padali jsme jako hrušky. Autobus ale dál vyhrával budovatelské písně a
pokračoval v cestě, i když mu útroby postupně zaplňovali silně omámení,
pospávající a později i zvracející machníňáčci. Jó, kdepak, Chrastava!
V letech 1950-1956 pracoval tatínek v
Totexu. Pamatuji si, jak po měnové reformě v roce 1953 přinesl první výplatu v
nových penězích. Já jsem v úžasu hleděl na ty krásné, hladké peníze, ale
maminka tehdy plakala. Šetřili jsme a tatínek, jako všichni z Machnína dojížděl
do Totexu na kole v létě i v zimě.
Kousek od Totexu by Závodní klub. Tam
jsem jezdíval autobusem z Machnína na filatelistický kroužek, pro děti
„totexáků“. Teď už nevím, zda právě tam nebo v jídelně Totexu vystupovali tehdy
populární Kučerovci s jihoamerickými písničkami, ale mrzelo mne, že mne tehdy
táta na ně nevzal.
Chrastava, to taky byl pan učitel Hons,
předválečná legenda, který později vedl kroužek mladých filatelistů v muzeu a
já za ním chodil i domů. Kolo jsem si nechával opravovat zásadně u pana –
pana... Ach, ta jména! No bylo to hned naproti dolejší benzínové pumpě, naproti
opravě aut..
A pak, jak bych mohl zapomenout!
Chrastavské oko! V půli cesty mezi Chrastavou a Machnínem, tam, kde měla stát
německá dálnice. Tam „V břízkách“ jsem se naučil plavat v nádherné modré vodě,
kde spolu se mnou brázdily vodní hladinu svižné černé užovky. Bože, co tam
rostlo křemeňáků!
Do Chrastavy se také vozilo k opravám
vše čalouněné (k panu Herknerovi), vše, co doma haprovalo, se řešilo v
Chrastavě. Do Chrastavy také přecházelo 99% všech machnínských páťáků. On ten
náš Machnín bylo vlastně takové chrastavské předměstí.
Chrastavu mám rád, protože v ní mám
hodně dobrých kamarádů. I první Hrabalovy knížky počátkem šedesátých let jsem
si kupoval u vás, v Chrastavě, v knihkupectví na náměstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat