Staré mapy… Pár mi jich visí
zasklených na zdech, kde rád pobývám. Miluji grafiku, rytiny baroka, 18.
století. Ty černobílé tisky, rádoby reprodukce a přesto úžasné originály. Svět kartografie podřízený topografii, dávno
ztracený svět...
Ale vůbec ne. Pohled na svět formou
pradávné fotografie, umění, kdy každá jednotlivá mapa tohoto období vás nejen provází terénem,
ale vede váš krok za krokem po okolí, kde rytec zachycuje na okraji mapy dění
charakterizující danou oblast. Je to dar, bonus, kdy vedle funkce a poslání,
které má i barokní mapa, je tu i funkce nadstandardní - ukázka reality za
městskými hradbami. Co, kdo dělá v nestřeženém okamžiku - vojáci, dělníci,
děti, ženy, zvířata. Ti všichni jsou přistiženi, takříkajíc s prstem v nose.
Každá jednotlivá mapa toho období je originálním pohledem do vzdálené doby, kdy
ani stroj času by nenavodil lepší atmosféru, návštěvu kraje ve vzdálené
minulosti.
Mám rád cestování časem za pomoci
starých map, které nic neskrývají, na nic si nehrají. Máte před sebou svět,
který jste si přáli vidět, navštívit, který nemůžete změnit a ani napravit, ale
který je voliérou, kde žijí ptáci z celého světa, panoptikum všech řemesel
a veškerého podnikání, včetně toho, co myslí jen a jen na jedno. Povolání
zabíjet – vojáci, vojenská technika, děla, pušky, meče, šavle, bubny, dělové
koule, prapory. Celé šiky pěších i na koních. Řeka a na pramicích a vorech
vedle sousedů vojáci, koně, válečná vozba, ti, co mají město dosud se bránící,
zničit nebo nechat stát. Pořád je tu vidět strach a přízrak města Magdeburku,
které bylo druhou stranou zmařeno a vyvražděno.
To vše a mnoho dalšího vám řekne
mapa z 18. století. Je to dar z nebes, skicář barokního umělce,
dokument snažící se polidštit kus ručního papíru, listinu, která vedle své užitné hodnoty s sebou nese kus
umělcovy invence, zachování okamžiku pro věčnost. Něco, co tu dosud nebylo, a
co při setkání s námi dává až pocit závratě, štěstí dívat se do krajiny
našich prapradědečků a prožít s nimi okamžik jejich života, na který se
nezapomíná. Takový malý výlet pana Broučka do 15. století.
Je škoda, že toto krásné drobné
umění, doslova na okraji starých map je stranou veškerého hledání krásna
zachovaného nám tu našimi předky. Nechť tedy mé krátké povídání a zamyšlení ve
vás vzbudí zájem o drobné rytiny, plné poezie i reality zachované na okraji
starých, barokních map. Stačí pouze se orientovat v té úžasné hře zvané
život, jehož peripetie jsou často zveličovány. V porovnání s tím, co vidíme na
starých mapách jde o zanedbatelné hlouposti. Kéž tomu tak zůstane provždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat