Rovina je kolem, stále rovina. Nevím
komu se líbí Polabí, komu ve Štýrském Hradci. Můj domov je v kopcích, mí
předkové byli tkalci, co nosili plátno hozené přes záda. Můj domov mám v srdci.
Ten byl navždycky položen mezi prsy Bezděz a Rálsko, s Ještědem na věčné časy.
Tam, kde má být.
Rybníky kolem jsou mi svědky,
borovice, pískovcové skály, vysoko posazené nebe, vodní ptáci. To je můj domov.
Kraj malířů a sekáčů trávy, kde voní posekané louky, kde k potokům chodí pít
srnky a s nimi ovčí mámy s dětmi. Mým domovem jsou blízká hnízda jeřábů, co tak
pronikavě křičí, kola štěstí čápů na komínech, na starých věžích, všude tam,
odkud slyším křik dětí.
Můj domov tady v Podještědí je plný
pronikavých vůní. Voní rozkvetlé louky kolem, co kvetou jako o závod, a které
zvou k tanci miliony včel, když slunce zlatí jejich křídla barvou sasanek,
svatebním pugétem. Jen lehce přivřu oči a slyším k tomu všemu šepot skal,
šumění křídel dravců, co posedávají při cestách zahaleni v šedý plášť...
Obdivně naslouchám šumění tekoucí vody, jak rostou stromy, ořechy, třešně,
houby v lese, v zahrádkách sousedů cibule a česnek. Slyším cinkot talířů u
sousedů, když jedí oběd v pravé poledne.
Jak je tu krásně! Sedím na terase a
k večeru, kdy slunce zapadá na západě, dívám se do červánků v dálce. Denní hluk
kolem utichá a slovo se hlásí podvečer. Přichází noc. Obloha se plní hvězdami,
z mokré trávy zebou bosé nohy predátorů. Slovy se plní telefonní dráty. Lov
začíná. Vše kolem se chystá jít si lehnout. Svět kolem pozvolna usíná. Valdov,
Dubnice, Česká Ves, Velký Valtínov.
Jen tiše za domem kape kohoutek,
ježek dupe, jako by si obul kanady. Česká Ves spí, jako by ji do vody hodil,
jen občas v boudě pejska se probudil chlupáč. Stýská se mu po pánovi, možná i
po misce jídla a vody. Vesničky kolem jsou utopeny v moři temné noci a
optimista v nich vidí středomořské přístavy, ostrovy.
Svítá. Poslední zamávání křídlem,
poslední sbohem jezevcům, ježkům, myším, liškám a kraj otevřel okna slunci
dokořán. Pekaři rozvezli rohlíky a housky, kdo topí šel přiložit, děti se
chystají do školy, kdo to má dál už vyrazil. Den začíná. Továrny, dílny,
prodejny, tam všude začíná pracovní den. Důchodci se tlačí u doktora v
čekárnách, kočka i pes si vzácně užívají míru, ptáci už hodnou chvíli krmí
mladé. Poštovní vůz se dal do rozvozu balíků, je na čase nakrmit domácí havěť.
Tomu všemu se říká domov. Je v nás.
Čím dál jsme od něj, tím víc nám schází a srovnáváme. Líbí se nám, vracíme se a
nedáme na něj dopustit. Je v nás, je střelkou kompasu, co řídí naše kroky.
Těžko lze zabloudit - rovina, nebo horský pás. Doma je doma, bosí, nebo v
botách, vždy pevně na zemi, které se říká – doma...
Žádné komentáře:
Okomentovat