Bylo mi asi 9 let. Na pohlednici k
Vánocům se v tom samém roce lepila třicetihaléřová známka s portrétem Ladislava
Zápotockého, presidenta republiky. O něm mi upovídaná maminka říkala, že byl z
Kladna, kousek od Suchomast, kde se narodila.
Nic mi nescházelo. Vlak stavěl na
každé pěšině, cesta trvala neskutečné 4 hodiny, ale na jejím konci se objevila
vytoužená Praha, hlavní město. Na začátku cesty jsem byl divoký jako mladý
Buffalo Bill, na jejím konci jsem si sotva vzpomněl na to, že jsme v Turnově
krmili racky, ve Všetatech cítili cibuli a slyšeli její prodejce.... Z nádraží
tramvají přes střed města na Smíchov. Tam, úplně na konci Prahy za smíchovským
pivovarem bylo autobusové nádraží. Odsud to trvalo už jen půl hodiny do Mníšku
pod Brdy, kde na mě už čekala má česká babička.
Ještě k cestě z Prahy do Mníšku pod
Brdy. Pokud jsem si sedl do řady za řidiče, pozoroval jsem řeku, krásnou řeku
Vltavu, plnou lodí a lodiček, kousíček řeky Berounky a hlavně Vyšehrad z jehož
hradeb si zaskákal bájný Šemík. Z druhé strany jsem viděl chuchelské závodiště,
televizní věž na Cukráku ještě nestála.
Městečko Zbraslav vonělo i na
náměstí sušenými bylinkami, jejichž sezóna nikdy nekončila. Dodnes, a je tomu
víc jak 60 let, bych poznal, kudy nahoru jezdila po Zbraslavi závody v autech
slavná Eliška Junková.
Já se nesmírně těšil na prázdniny
„do Čech“, kde vše bylo naruby, nic jako v Liberci. Třešně zde byly sladší a
vajíčka v kurníku jsme s bratrancem Ivanem pili ještě za tepla přímo ze
skořápek. Koupání v rybníku, zámecký park v blízkém Dobříši patřil jen nám. A
všude vůně medu, plno včel, křiku dětí v kočárcích. Babičky na lavičkách pod
alejí kaštanů, dolů mnišeckým náměstím... Tam někde stojí nahoře v roští téměř
zapomenutý F.X.Svoboda, spisovatel, co žil, tvořil, a městu dělal pozitivní
reklamu.
Téměř bych zapomněl. Městečku pod
skalkou hned zkraje vévodila reklama z první republiky na zubní pastu Thymolin,
na druhé straně místní kino, kam jsem pilně docházel, neb ceny vstupného byly
příznivé. Ach, mládí zapomenuté, střípky z mozaiky obrazů nádherných barev!
Slunce, co prahne horkem, vodou, kdy déšť volá na dešťovky: „Neutopte se!“, a
na mne: „Vem si prut a hybaj k vodě! Maž se krémem, nedívej se přímo do
slunce!“.
Indulona, mast na všechno, řešila
naleštěnou obuv i ultrafialové záření. Co si kdo pamatujeme, dětské nemoce,
rodičovské hádky, rozvody, příchody strýčků, tetiček, suché záchody, koupání v
neckách, dobu, kdy ještě nebyla televize. Po Vltavě pluly vory, všude visely
mucholapky, kdekdo pěstoval krávy a slepice, sousedi sekali příkopy, popel a
odpad se vozil na kraj lesa, do strží u silnic. Veřejný rozhlas oznamoval, co
se kde šustlo, kdo kam přijde, kdy se budou očkovat psi.
Svět dospělých si záhy našel
náhradníka, a já se posunul a třídu výš. Začal jsem nosit brýle a ploché nohy
mě bolely čím dál víc. Svět se začal měnit a rok 1960 byl vyhlášen rokem
Afriky. To všechno si pamatuji. A možná i víc. Nemám z toho radost, ale začal
jsem dospívat a v témže roce zemřel prezident Antonín Zápotocký.
Žádné komentáře:
Okomentovat