O poštovních známkách a roku 1938

Žít v Sudetech, sbírat poštovní známky a nezmínit se o zvláštnostech podzimu roku 1938 by bylo nepatřičné. Tatínkovi bylo 18 let a takříkajíc mu svět ležel u kolen.

Reichenberg – Liberec, metropole severu. Pravidelné letecké spojení s hlavním městem, moderní lanovka na Ještěd. Tovární výroba textilního zboží opět v konjunktuře, blízká třetí říše až moc blízká. 20 kilometrů vlakem do Saské Žitavy. Liberec, plný Němců, kteří volili Konrada Henleina a jeho program „Zpět do říše“. To byl svět podle osmnáctiletého kluka, který se právě vyučil tkalcem.

Příjezd německých vojsk do Liberce, která obsazovala Sudety, pozoroval tatínek ze sedla zánovního kola z kopce na Bedřichovce. Od Chrastavy se na Liberec táhl dlouhatánský šedivý pruh okupačních německých vojáků. Z kola sesedl až v Praze. A udělal dobře. Pro dědečka si nacisti došli hned druhý den a odvezli ho do říše. Tatínkova klukovská sbírka známek se tehdy ztratila bůhví kam. Až po létech, když jsem už začal sbírat já, mi o ní tatínek pověděl. Její ztráta ho mrzela, co se tehdy dělo na poštách u přepážek nemělo obdoby. A o to táta přišel.

Nezbylo, než abych začal sbírat já. Především mi šlo o ruční přetisky československých známek z obsazených Sudet. A povím vám, jsou to zajímavosti ještě dnes. Dá se říci, že Němci v Liberci a v ještě některých dalších místech republiky nelenili a oráželi poštovní zásilky přídavnými razítky s různými „oslavnými“ texty, jako například: „Wir sind frei“ – Jsme svobodní, nebo „Wir danken unserem führer“ – Děkujeme vůdci. Tato a podobná razítka byla používána v obsazených českých poštách především v říjnu 1938. Oslavovaly násilné vyhnání Čechů, Židů a německých antifašistů z pohraničních oblastí republiky. Obsazení českých úřadů a především pošt bylo na mnoha místech spojeno s násilím zfanatizovaných davů sudetských Němců v touze spojit se s hitlerovským Německem – heim ins reich – domů do říše.

O tom všem i po tolika letech vydávají svědectví poštovní dokumenty, filatelistické doklady. Je až překvapivé, kolik takových dokumentů se ještě dnes nachází ve specializovaných sbírkách sběratelů známek československé první republiky, která končila právě následujícím rokem 1939, vytvořením protektorátu Čechy a Morava.

Ač připomínají neblahé osudy našeho národa, jsou právě poštovní dokumenty s přítisky „Wir sind frei“ součástí dějinných událostí, kdy jedněm se zdálo, že budou svobodní a druzí o svobodu právě přicházejí.

Sbírání známek mi zůstalo koníčkem rozšiřujícím obzory zvídavého člověka. Je škoda, že krásné obrázky – známky se už dnes nesbírají tolik, jako za mého mládí, jsou krásnější a krásnější.

Milí, drazí, není nad to, když se lidé baví

            Jak začít? Když byla pod útesy a v jeskyních zima a tma, bavili se lidé jako dnes. Dostali hlad, potřebu sexu, jídla, hudby, poslouchat vyprávění stařečků a stařenek o dobách dávných a ještě dávnějších.

V jeskyních byla zima a chlad stále ve dne v noci, podle toho, jak kdo seděl daleko od ohně. Je prazvláštní, že se pálilo vše s výjimkou těch, co právě zemřeli. Ani ne tak z piety, ale jsou věci hořlavé a jiné, co špatně dlouho hoří a příliš tepla a světla nedávají. Nemluvě o tom, že ohniště bylo nezbytným pracovištěm pro úpravu potravin. V potravinovém řetězci byl oheň zcela novým zdrojem, který vařil, pekl, smažil, ohříval, dával lidem v kožešinách zcela nový požitek, něco, co na jídelníčku dosud nebylo.

Tabu sem, tabu tam, když došlo na lámání chleba (dosud ne úplně známému), jedlo se všechno. Ruští námořníci o hodně let později, ztraceni v dálavách moří, ponecháni osudu v dobách největší nouze jedli věci i nejedlé. I z čeho byla vyrobena tahací harmonika, poslední, s čím se před smrtí hladem tak neradi loučili. 

To naši předci v jeskyních dovedli zpracovat i dlouhé kosti savců k vyluzování zvuků, nad kterými se ohromně bavili. Malé děti strašili jen částečně ohořelými zbytky drobných živočichů. To všechno dalo základ příštích forem malých divadel, loutkových až po vystoupení mimů, operních zpěvaček, slavných představitelů Shakespearovských dramat.

Doba pobytu v jeskyních za špatného počasí, ohrožení šavlozubými predátory a nedostatek bílkovin vedla tehdejší umělecky založené excentrické jedince, aby vzali uhel z ohniště do ruky a příbytek, jeskynní stěny, pokryli sexuální grafickou tématikou, kterou následovala vzpomínka, jak jsme ulovili něco k jídlu. To vše za nevšedního zájmu ostatních, kteří oceňovali umělce zvlášť vybranými houbičkami i travou, která v našich dávných předcích vyvolávala pocit, že umí létat, jezdit, plavit se, vznášet se, dělat vše, co jednou přijde. 

Dá se říci, že jen těžko se odcházelo z takových jeskyň narvaných sušenou halucinogenní trávou, která jim dělala tak dobře. Ti, co odešli, vyprávěli o nových možnostech a dálavách plných exotiky. Myslím si, že ne všichni došli k branám a vešli do měst a vesnic, plných jídla a radovánek. Těch pár pozdějších Michelangelů, Rubensů, Muchů, Slavíčků a Rembrandtů není skoro nic proti těm, co hulili a vznášeli se v Altamiře a v podobných jeskyních, které tak bezděčně napomohly rozvoji kultury a veselí v celém civilizovaném světě. Místo zdroje nalezeno. Ano, odtamtud se začal šířit rock, blues, opera i činohra a všechny ty televizní slátaniny, jak a co vařit, pěvecké soutěže. Dámy a pánové v šatech a teplácích, vaše dnešní oblékání vzalo počátek v kožešinách vašich praprababiček, které v nich uměly chodit a nebyla jim v nich zima. Věřte nevěřte, i móda byla zábava a za hrou tak na módu nosící se dnes. P  o tolika letech, se vracíme k bydlení položenému do hlubokých jam, kde hledáme návrat k přírodě. Tam, kde končí hloupost jedněch začíná nový děj. Bavit se, ohřát se, najíst se, odhalit třídního nepřítele. Jak jednoduché a prosté. Zpět k Altamiře.

  

           

Dcery

 Praotec Čech platil na tři dcery. Ve višňovém sadu si míčem házela tři děvčata, tři sudičky byly rovněž dcerami jedné opravdu nóbl dámy. I já se mohu směle hlásit ke své dceři Evě, Sáře. Není bohatou nevěstou, dosud nerozbila nic na bázi uranu, spornou je její hmotnost. Přesto je mi štítem, mečem, ba i pavézou.

Je obrazem své úžasné maminky, mého mládí, cílů, které mi s proudem vody protekly mezi prsty. Je oním počasím, které se tak často mění, že si ani nestačím měnit ponožky. Dcera, to je všeobecně dar do rodiny, závazek, příslib velkých investic. Vy, co dcery nemáte, přemýšlejte se mnou a dejte volný průchod emocím, vášním a dejte vědět. V bance portfolie svých investic změňte z méně rizikových na rizikové velmi. Tomu se nevyhnete. Je potřeba se připravit. Děvče roste jako z vody, pusa jí jede jako šlejfířovi.

Mé návody jsou jen všeobecné, jak stíhat stíhačku se z návodu nedozvíte. Dcera je dcera, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím hlavonožec nic nenadělá, byť dr. Google ví prakticky všechno. Heslo „dcera“ dosud odolává, jednoho dne padne, jako padlo Alamo.

To já vidím Evičku jako sladkou pralinku na dortíku, který si já, pacient lečící se s cukrovkou, dát nesmím. Má dcera v osobní rovině je pro mne, filatelistu, sběratele známek, raritou, co nemám a doma mít dozajista nikdy nebudu. Netrápím se tím. Nechřadnu.

Co popřát dcerám, takovým, jako je ta má? Lepší tatínky. Tatínky, co umí běhat rychleji, co mají v rybnících velké kapříky. Tatínkům přeji jenom a jenom takové dcery, jako mám já. Jiné jsou jiné. Ta moje má šmrnc a jsem na ni pyšný. Nic víc, nic míň. To je můj zcela nekonvenční pokus vidět Evu Sáru Wienerovou bez růžových brýlí. Takovou, jaká je. Tu, kterou mám tak rád.

Tak trochu vánoční příběh

Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.

„A skoč mi pro pár houbiček do bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal, skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.

Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním stromkem. Scházelo málo…

Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.

Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.

            Když jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.

Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci krajiny.

Šedesát let nás dělí od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.

Padesátá léta minulého století

            Každé prázdniny počínaje polovinou minulého století, jsem trávil u babičky v Mníšku pod Brdy. Nevím, zda znáte tamější kraj, ale je podobný tomu mému podještědskému. Však Karolina Světlá věděla, jak je u nás krásně. Já jako kluk nechtěl jinam než do Mníšku pod Brdy.

          Babička bydlela v podnájmu naproti sokolovně a já musel poznat její sousedy. Upřednostňoval jsem takové, kde se něco dělo. A v hospodě se děje něco vždy. Až nahoře pod střechou byly hostinské pokoje. Otevřeným oknem jednoho z pokojů, jsem naslouchal křiku a hádkám, které měly stoupající tendenci. Když babička zjistila, jak zaujatě sleduji cizí hovory, tak mi je zakázala, že to není nic pro mne. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsem tehdy naslouchal hlasitému filosofickému rozjímání. V tu se dobu tam schovával před věřiteli Egon Bondy s družkou. To babička netušila, že moderní filosofii tu přednáší budoucí guru českého undergroudu a přítel Václava Havla.

            Babička z Mníšku pod Brdy byla dozajista svérázná osoba a mé dětské kroky vedla zcela účelově. Zamlada se s dědečkem kamarádili s rodinou spisovatele Vančury ze Zbraslavi. Nakonec sama vychovala 5 dětí, z nichž jedna dcera byla mou maminkou. Babička, ač nevěřící, byla po smrti vystavena v rakvi v mníšeckém kostele, kam jsme se všichni kluci z okolí na ni šli podívat.

            Já ji zažil ve sporu s jejím svědomím a citem pro spravedlnost. Psal se rok 1957 a byli jsme v Mníšku na staré poště. Za přepážkou seděla poštovní úřednice a chlubila se novou poštovní smuteční známkou s portrétem Antonína Zápotockého. A teď to přišlo. Známka se ocitla pod kulatým razítkem pošty Mníšek pod Brdy. Bum – rovnou do tváře druhého dělnického prezidenta naší republiky. Babička uměla být přesvědčivá a důsledná. Ač pošťačka byla její kamarádkou, musela volat vedoucího pošty. Všichni babičce vysvětlovali, že co pošta poštou stojí, je problém razítka a hlavy státu neřešen.

Nevyřešili to před sto lety, nevyřešili to ani dnes. Babička už není, prezidenti a králové stále dostávají do tváří bouchance ze všech stran. Čas malin, lesních jahod, borůvek, červené a žluté limonády, je pryč. Zestárli jsme. Doba, kdy se nám v Čechách nekontrolovatelně množila mandelinka bramborová a my nosili domů diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení ze škol, v jejichž čele stáli příslušníci strany, která má dnes cejch nedemokratické, jsou nenávratně za námi.

Babičko zlatá, oči by ti vypadly z důlků. Prezident čelí útokům, které by vy tvé době vskutku možné nebyly. Poslanci se v jednacím sále hádají jako psi o šunkovou kost, a i to ostatní stojí za pendrek. Mléko je sice bílé, ale chutná jinak. Nařezat dítěti nesmíte, noviny stávající padesátník stojí 18 korun. Těším se domů. Svět po volbách se všude dělí na dva tábory. Korektnost dostává význam zcela odlišný. Byla to úžasná léta, kdy jsme věděli, že nás na okně čekají rozkvetlé květiny.