Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín
kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co
skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli
krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli
nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných
nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů,
z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde
v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi
dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.
„A skoč mi pro pár houbiček do
bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal,
skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly
v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se
vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli
práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý
lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové
bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a
veverek.
Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás
se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly
okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i
vánočním stromkem. Scházelo málo…
Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský
les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy
desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná
trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.
Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak
trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce
desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se
tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na
tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené
desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic
zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí.
Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli
všichni okolní sousedi – to byli i naši.
Když
jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu,
proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a
kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.
Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené
lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím
přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem
Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci
krajiny.
Šedesát let nás dělí od romantiky tří
machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk,
od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola,
dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic
Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky
nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě
války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly
tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co
kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké
vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.
Žádné komentáře:
Okomentovat