Každé
prázdniny počínaje polovinou minulého století, jsem trávil u babičky v Mníšku
pod Brdy. Nevím, zda znáte tamější kraj, ale je podobný tomu mému
podještědskému. Však Karolina Světlá věděla, jak je u nás krásně. Já jako kluk
nechtěl jinam než do Mníšku pod Brdy.
Babička
bydlela v podnájmu naproti sokolovně a já musel poznat její sousedy.
Upřednostňoval jsem takové, kde se něco dělo. A v hospodě se děje něco
vždy. Až nahoře pod střechou byly hostinské pokoje. Otevřeným oknem jednoho z pokojů,
jsem naslouchal křiku a hádkám, které měly stoupající tendenci. Když babička
zjistila, jak zaujatě sleduji cizí hovory, tak mi je zakázala, že to není nic
pro mne. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsem tehdy naslouchal hlasitému
filosofickému rozjímání. V tu se dobu tam schovával před věřiteli Egon
Bondy s družkou. To babička netušila, že moderní filosofii tu přednáší budoucí
guru českého undergroudu a přítel Václava Havla.
Babička z Mníšku
pod Brdy byla dozajista svérázná osoba a mé dětské kroky vedla zcela účelově.
Zamlada se s dědečkem kamarádili s rodinou spisovatele Vančury ze Zbraslavi.
Nakonec sama vychovala 5 dětí, z nichž jedna dcera byla mou maminkou.
Babička, ač nevěřící, byla po smrti vystavena v rakvi v mníšeckém kostele,
kam jsme se všichni kluci z okolí na ni šli podívat.
Já ji zažil
ve sporu s jejím svědomím a citem pro spravedlnost. Psal se rok 1957 a
byli jsme v Mníšku na staré poště. Za přepážkou seděla poštovní úřednice a
chlubila se novou poštovní smuteční známkou s portrétem Antonína Zápotockého.
A teď to přišlo. Známka se ocitla pod kulatým razítkem pošty Mníšek pod Brdy.
Bum – rovnou do tváře druhého dělnického prezidenta naší republiky. Babička
uměla být přesvědčivá a důsledná. Ač pošťačka byla její kamarádkou, musela
volat vedoucího pošty. Všichni babičce vysvětlovali, že co pošta poštou stojí,
je problém razítka a hlavy státu neřešen.
Nevyřešili to před sto lety, nevyřešili
to ani dnes. Babička už není, prezidenti a králové stále dostávají do tváří
bouchance ze všech stran. Čas malin, lesních jahod, borůvek, červené a žluté
limonády, je pryč. Zestárli jsme. Doba, kdy se nám v Čechách nekontrolovatelně
množila mandelinka bramborová a my nosili domů diplomy z pionýrských táborů
a vysvědčení ze škol, v jejichž čele stáli příslušníci strany, která má
dnes cejch nedemokratické, jsou nenávratně za námi.
Babičko zlatá, oči by ti vypadly z důlků.
Prezident čelí útokům, které by vy tvé době vskutku možné nebyly. Poslanci se v jednacím
sále hádají jako psi o šunkovou kost, a i to ostatní stojí za pendrek. Mléko je
sice bílé, ale chutná jinak. Nařezat dítěti nesmíte, noviny stávající
padesátník stojí 18 korun. Těším se domů. Svět po volbách se všude dělí na dva
tábory. Korektnost dostává význam zcela odlišný. Byla to úžasná léta, kdy jsme
věděli, že nás na okně čekají rozkvetlé květiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat