Dcery

 Praotec Čech platil na tři dcery. Ve višňovém sadu si míčem házela tři děvčata, tři sudičky byly rovněž dcerami jedné opravdu nóbl dámy. I já se mohu směle hlásit ke své dceři Evě, Sáře. Není bohatou nevěstou, dosud nerozbila nic na bázi uranu, spornou je její hmotnost. Přesto je mi štítem, mečem, ba i pavézou.

Je obrazem své úžasné maminky, mého mládí, cílů, které mi s proudem vody protekly mezi prsty. Je oním počasím, které se tak často mění, že si ani nestačím měnit ponožky. Dcera, to je všeobecně dar do rodiny, závazek, příslib velkých investic. Vy, co dcery nemáte, přemýšlejte se mnou a dejte volný průchod emocím, vášním a dejte vědět. V bance portfolie svých investic změňte z méně rizikových na rizikové velmi. Tomu se nevyhnete. Je potřeba se připravit. Děvče roste jako z vody, pusa jí jede jako šlejfířovi.

Mé návody jsou jen všeobecné, jak stíhat stíhačku se z návodu nedozvíte. Dcera je dcera, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím hlavonožec nic nenadělá, byť dr. Google ví prakticky všechno. Heslo „dcera“ dosud odolává, jednoho dne padne, jako padlo Alamo.

To já vidím Evičku jako sladkou pralinku na dortíku, který si já, pacient lečící se s cukrovkou, dát nesmím. Má dcera v osobní rovině je pro mne, filatelistu, sběratele známek, raritou, co nemám a doma mít dozajista nikdy nebudu. Netrápím se tím. Nechřadnu.

Co popřát dcerám, takovým, jako je ta má? Lepší tatínky. Tatínky, co umí běhat rychleji, co mají v rybnících velké kapříky. Tatínkům přeji jenom a jenom takové dcery, jako mám já. Jiné jsou jiné. Ta moje má šmrnc a jsem na ni pyšný. Nic víc, nic míň. To je můj zcela nekonvenční pokus vidět Evu Sáru Wienerovou bez růžových brýlí. Takovou, jaká je. Tu, kterou mám tak rád.