Když se opře zezadu a postrkuje
dopředu. Když lomozí, hrozí svou silou a ohýbá stromy. Mám strach, a přesto s ním
cítím, že musí bojovat. Obloha náhle zčerná, potáhne se tmavým suknem. Pak
všechno ztichne, jako na povel. Voda, jako by se ztrácela z řek a jezer,
zem před vámi se propadala. Vítr, jako by čekal na pokyn odkud to nečekáme a
útočí. Jako jezdec s koulí na špici buší do svého druha, do jeho brnění. Jasně
slyšíte, jak praská dřevo, létá kamení. Zpod kopyt jízdy panského stavu je
slyšet strach, varování, obavy o život svůj, schvácených koní.
Vítr už zase trhá střechy, jako by
byly z papíru a otevírá pohled na otevřený oheň, který dává domu světlo,
teplo, pohodu a klid. Dnes je tomu jinak. Vítr se točí kolem ohně a vyvádí z něj
žluté jazyky. Stačí málo a požírá svět kolem, a i to se mu zdá málo. Lidé stojí
kolem s otevřenými ústy ani oči nemrkají, nehýbají se. Z úst jim
nevycházejí slova, jen vysoký neartikulované tóny. Vítr se nechce vrátit, odkud
přišel, z pomezí našich pohraničních hor. Odtam přichází, aby poznamenal
krajinu svou silou, svými rameny. Svou hruď položí na vaši, jemně přitlačí a vzlyká.
Tady romantika končí.
Pokud vítr chce, zvony ve
zvonicích zvoní o pomoc a lidé v kostele se modlí. Krajem běží posel
zmaru, kosti a kosa, v rukou opratě vyhublých koní. Slyšíte? Já už
neslyším nic. Vzal si, co si měl vzít.
Vítr se snaží dostat, kde ještě
nebyl, za dveře domů, do ložnic. Je zvědavý a hravý. Má tisíc podob. Skrčí se a
je tenký jako nit. Stočí se do klubíčka a vleze psovi do boudy. To neznáte
Hadimršku! Román a asi i předválečný film. To je ten správný název pro vítr, co
zdomácněl. Chová se mile, třeba jako papoušek, akvarijní rybička, křeček,
činčila. Všechno to svědčí o slunečním větru. Pokud jsou skvrny na slunci, je
to v háji. Pokud je tomu jinak, jsou Sudety za vodou. Vládne tu pohoda a
pořádek. Vítr je za vodou. Za hranicí pohraničních hor.
Vítr je vzrušení, ale i pořádek,
věci tam, kde je člověk zanechal. Vítr je vlastně takový vzor našeho chování.
Pokud si ho pustíte za dveře, je z něho průvan. Zaleze do uší, pod zuby a
bolí na omak. Přesto je vítr samorost a dovede se přetvařovat. Je tady s námi
a musíme se naučit s ním žít. Asi tak, jak se do lesa, tak se z lesa ozývá.
Ozvěna? Ne, to jenom na východě svítá.
Žádné komentáře:
Okomentovat