Dlouhá léta jsem k ní jezdil.
Babička žila ve starém domě. Vítala mě už u vstupních dveří, objala a přitisklá
k sobě. Bylo mi úžasně a bylo tomu tak mnoho mých dětských a jinošských
let. Pocit štěstí a výjimečnosti těchto chvil ve mě utvrzovalo i to, že vše je na
svém místě.
Až později jsem se věnoval i
tomu, jak dům vypadá zvenku. Najednou jsem si uvědomil, že stojím v krajině
podstávkových domů, v krajině trojmezí Německa, Polska a Čech, v prostoru od
labských pískovců od Lužice po Slezsko se srdcem v Čechách. V kraji
neobyčejných domů s tradicí staletí.
I domky mají své místo v
učebnicích dějepisu, tak jako generace těch, kteří v nich žili. Jejich konstrukce
spočívá v genialitě řešení prostých řemeslníků, kteří spojili roubenou a
hrázděnou stavbu. Rovněž dali těmto krásným a užitkovým stavbám ducha tajuplných
domů s legendou, kterou vám dnešní majitel rád odříká: dřevo z okolí,
kameny místních lomů, příběhy lidí, kteří zde po generace spokojeně žili. To byl
i babiččin dům, dům mého mládí, plný pohádek a spaní ve voňavých peřinách, slámou
nacpaný slamník. Dětství spojené s krajinou a láskou blízkého člověka. To je
dar nad všechny dary světa.
Pro mne to byla krajina
podstávkových domů, jejich zahrádek,m vstupních portálů, kdy jeden každý se
lišil od druhého, kdy tahle jedinečná kombinace s okolní přírodou je učebnicí,
jak harmonicky spojit člověka s přírodou, se dřevem, kamenem a sklem. Měl
jsem to štěstí být svědkem doby, kdy to opravdu fungovalo, kdy se lidé cítili
relativně šťastně. Ještě dnes, po mnoha a mnoha letech, když potkávám tyto
stavby, jedno zda stojí ve Varnsdorfu na Frýdlantsku nebo v polské Bogatyni,
musí každého, kdo vidí jejich často neutěšený stav zabolet u srdce.
Neopakovatelné kouzlo krajiny
člověka a domů, ve kterém žije, je stále často svévolně pozměňováno neodborným
zásahem, který má z ekonomického hlediska jisté porozumění, ale z pohledu
krajinotvorby je to nevratné narušení vzájemné harmonie vedoucí ke změnám,
které už navždy naruší génia loci prostoru srdce Evropy.
Milá babičko, tak jak už není tebe,
není ani domu, kde jsi mě ve dveřích vítala. Svět se s nikým nemazlí, říká se.
Tam, kde si kraj uchoval svou tvář a zachoval podstávkové domy, je vlídnou krajinou.
Krajinou lidí, kteří si uvědomili, že je na místě zachovat kontinuitu, bez
které není možné jít dál a nedělat chyby. Ať tedy náš kraj vzkvétá, krásní, a
to dík všem, kteří se o své krásné domy poctivě starají. Svým dětem a vnukům
zde zanechají dědictví, na které mohou být všichni hrdí.
Žádné komentáře:
Okomentovat