Kus životopisu

Je-li Chrastava městečkem, kam jsem v zástupu ostatních dětí z Machnína chodil na Prvního máje, k lékaři, na větší nákupy a jeden den do gymnázia, pak Hrádek nad Nisou je městečko spojené s vůní a chutí zakázaného ovoce, spaní u babičky v komůrce na půdě, telecími léty, láskami a prvními polibky.

Ach, mládí, čase osychání křídel zmáčených ranní rosou, kdy noční chlad hřeje a noční koupání v blízké řece je výzvou. Výpravy k blízkým hranicím střeženými vojskem, dětskou hrou na dospělé s cigaretami a vínem. Ano, co scházelo Chrastavě, nacházel jsem v Hrádku nad Nisou. Ta města, jako korále na šňůře, jsou od sebe vzdálená jen pár kilometrů, a jako sousedé si podobná.

Mé dětské srdíčko patřilo hrádecké babičce a tajemné budově v níž žila, staré hospodě, kam mě přivezli z liberecké porodnice. Když jsem se narodil, měl jsem potíže s nohama a starý masér, Němec, ještě než šel do odsunu, mi je s úspěchem, za mého hlasitého protestu vyléčil. Chtěli jste životopis, máte jej mít…

Machnín, kde jsme později bydleli, nebyl opravdovou vsí. Spíš něco mezi psem a kočkou, vzdáleným koncem Liberce s prašnou silnicí. Jako pro jiné výhrou ve sportce, bylo pro mne v pátek odjet vlakem za babičkou do Hrádku nad Nisou. Bydlela až u hranic, v Loučné. Hlídá-li prezidenta v Praze hradní stráž, stejný pohled se naskytl cestujícím při výstupu z vlaku v Hrádku. Vojáci v plné zbroji a všude.

Z Nádražní ulice po celé trase až k babičce v Loučné voněla usychající oloupaná kůra z opracovaných kmenů z blízké chemičky pana prezidenta Antonína Zápotockého. Tou vůní jsem pokaždé ožil. Cesta byla lemovaná malými domky dlážděná lesklými černými čedičovými kostkami. Žádný asfalt. Ulice i náměstí se v dešti jen leskly, zrcadlili se v nich lidé, koňské povozy, cyklisté i děti, které tu chodily do školy a podkovy koní pohraničníků tu zvonivě klapaly.

Pár kroků od babičky, na okraji blízkého lesa byly vysoko natažené dráty. Dodneška tam leží ve zrezavělých kolech. Hranice do Polska i do Německa byly tenkrát neprodyšně uzavřeny, ale přebrodit Nisu, kde bylo vody po kotníky, nebyl problém. Ten by byl, kdyby nás při tom chytili pohraničníci.

Hrádek byl plný Němců, kteří tu, coby horníci zůstali a nemuseli odejít. Dnes je důl Kristýna, ve kterém těžili lignit, zatopený a slouží jako koupaliště.  V té době byl ale Hrádek o lignitu, o květáku na polích, o nádraží plném naložených vagónů, o továrně vyrábějící prezervativy a dávající domácí práci i mé babičce. Také tu byla samá textilka, ale i velká továrna na ozubená kola, kam jsem chodil o prázdninách, když babička nevařila obědy, a která celá voněla olejem od soustruhů. Na podzim to bylo o žaludech, o úrodě na stromech u sousedů, spadaném listí a větru, který mě vždy provázel celým Hrádkem.

Hrádek nad Nisou byl o mém dospívání, o lásce k městu a lidem, o kusu jednoho životopisu, který jsem poctivě složil písmenko po písmenku…

Komu věřit?

Když vidím, jak se ti malí, úplně malí drží mámy za ruku, je mi hezky, ale i ouzko. Později přijdou ve školce k někomu, kdo je hned preventivně praští třeba botou a rovnou do nosu. Dotyčná maminčina slečna, co dosud nepoznala, co to je dostat po hlavě, ztvrdne, jako cibulové semínko a po chvíli se rozeřve, jako by ji tloukli dva hromotluci v noci na nádraží a chtěli peníze. Omyl. Přes nos ji dal budoucí spolužák, třídní premiant, vítěz matematické olympiády, výborný angličtinář, budoucí Bc., Mgr., Ing. a PhD., možná i manžel, co já vím. Teď slečna tiše fňuká v náručí učitelky a vůbec netuší a neví, co ji čeká, co je to domácí násilí. Holá realita. Říkalo se: Takoví jsou nejhorší. V kanceláři, na pracovišti, jsou samé srandičky, ale doma nepromluví, večeři musí mít na stole, kdy poručí a děti se jich bojí. A někdy i uhodí....

Chlapeček, co dal botou slečně do nosu provinile stojí a mlčí. Proč ta nána křičí? Teče jí krev? Neteče a učitelka prudí! Být to tak v páté třídě, tak jí něco řeknu, pak přijde táta s mámou a vyškrábou jí oči. Chlapeček ví, jak to chodí. Má sourozence a taky zná rodiče. Mají čas, tak si svých práv hledí. Nikdo je ponižovat nesmí a oni to vědí....

Pak tu jsou děti bez zkušeností, co na ně teprve čekají. A jsou tu první volby. Ti mladí, co si od voleb stále a znova něco slibují, vědí, že jít volit je čest, právo a nakonec i povinnost, má-li se něco změnit. Krásné ideály. Hlavně se umět trefit. Pak přijde čas pochlubit se diplomem na svém prvním pracovišti. Chyba. Buď si čím chceš, ale ostatní už vědí, že je chceš přeskočit, čí jsi dítě, kdo tě sem dostal, kde koho máš, o čem s tebou mluvit a o čem ne. Je to silné probuzení ze sna, žel holá realita. Práce polidštila opici, lidé jsou teprve v pořadí. Člověk a má stále v sobě pudy zvířecí.

Do toho přijdou manželské nevěry, podniková školení, odměny a nezbytné děti. Dá-li Bůh. Poslanci změní původní strany, církve stále bohatnou, T. G. Masaryk se opět obrací v hrobě, někde spadlo letadlo, a jak jinak, po deštích přišly záplavy. Slunce vyšlo na východě, zapadlo na západě. Je vše tak, jak má být? Je na místě se zeptat: Změnilo se něco? Nevím.  Člověk nemůže vědět všechno. Nikdo není dokonalý. A věřit? Komu věřit, že se Země točí?  Nevěřte! Jsou tu advokáti a ti se vás rovnou zeptají, jak chcete, aby to nakonec bylo. Co z toho plyne? Jen otázka, komu věřit a v co věřit. Není víra něco nepatřičného v jednadvacátém století?

Prezident dodržuje předvolební sliby

Mám už dost těch zastřených i nezastřených narážek na prezidenta republika. Je takový, jakého si přála většina voličů tohoto státu. Je naším zrcadlem nastaveným našim tvářím. Reaguje a dělá to, co bych dělal v jeho funkci já.... Nezpronevěřil se svým předvolebním slibům, nesliboval víc, než dneska plní. I to je víc, než jsem od něj čekal.

Vyčítají mu, že je na hraně Ústavy. Jisté je, že ji neporušil. Tu radost druhé straně neudělá, a jsem si jist, že zůstane v mezích zákonů, a že jeho rozhodnutí budou ve prospěch republiky a ne těch, kteří zneužívají moci, svěřené jim „lidem“. Ano je levicově zaměřený, vidí v islámu nebezpečí, tak jako v renesanci fašismu. Chce, aby byli potrestání podle zákonů ti, kteří kradli, upláceli, zneužívali, přihlíželi a ponoukali k trestným činům. Copak ještě dneska někdo věří v justici? V potrestání oněch miliardových podvodů, tunelů, kterými odklonili většinou pravicoví politici penězotok na své účty?

V televizních zprávách vidíme, jak si obyčejní lidé pomáhají v nesnázích. Naši miliardáři už dávno televizi nezapínají natož, aby se vzdali části svých příjmů ve prospěch potřebných. Peníze nejsou na radnicích, nejsou na hejtmanstvích, na ministerstvech? Jak to ti komunisti a lidovci za minulého režimu dělali, že nebyli žebráci, bezdomovci, nezaměstnaní, lidé na pokraji hmotné nouze?

Tohle leží na srdci panu prezidentovi, když nechce, aby vládla pravice. Ano, v tom je ten zakopaný pes. Bohatí a chudí, ti si nikdy nerozumí. Prezident byl zvolen převážně lidmi, kteří byli znechuceni aférami ODS, které naši republiku staví svou korupcí a chamtivostí někam mezi africké republiky a muslimské samovládce přesvědčené, že jen oni umí vládnou a není lepších než jsou oni...

Prezident byl zvolen těmi, kteří nechtějí praktiky, které v Čechách nemají obdoby. Snad jenom vítězní Habsburkové po Třicetileté válce a církev svatá se chovali podobně. Pokud nechceme opět prezidenta, kterého jsme tu už měli, narcise a toho „nejlepšího“ na světě, važme si toho současného, který je a zůstává jedním z nás, člověkem. S našimi chybami a přednostmi. Prezidentem, který se nedá zkorumpovat, kterému jde o to, jak chlívek vyčistit a dezinfikovat..... 

O ruce

Co s ní máš? Jsi bez ní, jako bez ruky. Ruky políbení milostivá paní, jsem slýchával za dob mého zrání. Ruku dám za něho do ohně, ruku bozkávám. Co všechno ruka nepřejímá? Ruky stisk, ruka jako leklá ryba.... Pápá, snad první projevený cit, ruka, co objímá, ruka, co ruku myje, ruka, co dává i bere. Ruka se s druhou dohodla. 

Rukou se salutuje, rukou se hlasuje. Ruka je důležitá při jídle, rukou si otíráme z čela pot. Dědeček Artur špatně slyšel, aby to napravil dal si ruku k uchu a co nejhlasitěji řekl“ „Promiňte já vás neslyšel.“

Ruka je téměř nezbytná pokud vaříte. Kdo jiný omáčkou zamíchá, kdo zvedne pokličku, nakrájí cibuli a prostírá? Ručičky, prstíčky, to je to první co maminka právě narozenému miminku počítá.  Ruka udrží těžký kolt, třímá kord i šavli a umí šermovat, střílet, mačkat spoušť. Rukama se myjeme, češeme, zapínáme knoflíky, natahujeme kalhoty přes boky a na nahé tělo si dáváme od tatérů vpichovat psí kusy i husy ve formaci, viď Janičko? I když, přiznejme si, velmi sluší i tvé levé paži.

Pokud máme obě ruce, pak jimi i lomíme. To neplatí pro  střední Evropu, rukama lomí spíš na jihu, na Balkáně. Je to dramatické a působivé. Když se to povede a dohoda je jistá říká se, že je ruka v rukávu. Človíček v dětském věku z ruky nedá to, s čím si hraje: medvěda, autíčko na klíček, panenku, i co chutná – zmrzlinu, čokoládovou tyčinku…

Dospělý rukou objímá, vedle své zákonité manželky rovněž milenku, a abych nezapomněl i volant auta. Ten stále pevněji. Ruka je tu od toho, aby dělala vše, co si pán usmyslel. Rukou se škrábeme, v pěst zaťatá byla a je hrozbou, zdvižený prostředníček je něco na italský způsob. Na ruce je vidět, zda jde o ženatého, či svobodného muže, zda točí klikou od soustruhu, či podepisuje akta, zda umí něco i rukama udělat. O tom, co neumí se říká, že má obě ruce levé. Rukama papež žehná, ruce sepneme, když se modlíme, rukama chirurg operuje, ruce jsou důležité, když veslujeme, chceme se vysmrkat, když něco bereme do rukou a rozhodujeme se, zda koupit, či vrátit do regálu a šetřit dál korunu po koruně.

Rukama strkáme do kamen kusy dřeva, aby se oheň rozhořel. Rukama se opíráme ve stáří o hůl. Bílá hůl v očích slepce jsou vlastně ruce dvě. Rukama tlačíme kočárek. V ruce držíme karty, rukama vztyčujeme vlajky, stiskem zapínáme rádio, televizi. V ruce máme stále mobil, nebo je máme na klávesnici počítače. Prsty na ruce si oblizujeme po dobrém jídle. Ruce jsou velmi důležité. Bývají různé. Někdy nemyté, nehty okousané.....   Tak či tak jsou naše. Patří k nám, jak se říká, jako ovce na pastvu, kouř do komína, nebo šlofík po obědě.

Chvála dobrému jídlu

Když jsem byl v určitém věku, nepřišlo mi divné vlézt si pod deku a číst, četl jsem hodně. Živilo mně jen to myšlení – číst. Písmena seřazena ve slova, slova v celé dlouhé věty. Skvělá myšlenka mě vedla příběhem, k zápletce s dobrým koncem. Vůbec mi na mysl nepřišlo, že řada z těch knih je šita horkou jehlou vyčichlých příběhů podobných „červené“ knihovně. Dnes bych řekl televizních seriálů, nekonečných příběhů úrovně návodů, jak zapnout elektrickou troubu, napustit horkou vodu do vany.

Pokud bych rád z něčeho vystřízlivěl, pak z četby těchto příběhů. Je mnoho dalších příležitostí, jak vyhovět a nezadat si s pokleslou morálkou televizní produkce. Jídlo? Ano. Mnohé další je o jídle, o vaření a žel i o hubnutí.

Jídlo je srozumitelné na všech úrovních a ve všech patrech budovy. Mému synovi – univerzitnímu profesorovi, mně, mé partnerce, sousedovic paní matce. Dlouho jsem ji neviděl, že přeju hodně zdraví. Však už se nebavíme o ničem jiném, než o nemocech. Co pomáhá, co léčí, co stojí jedno balení, kdo z těch vyléčených je seriózní, kdo z doktorů je jen řezník, kdo šarlatán, arogantní lékař, kterého pacient vůbec nezajímá. 

Nezapomeňme na věčné téma - jídlo. Potěšení z toho, co uvařím, co si o jídle přečtu, co s chutí sním.... Pokec o čisté čerstvé zelenině, ovoci, co nejen hezky vypadá, ale i voní, o masu bez antibiotik, kde ho mají, o kuřatech plněných penicilinovou plísní, o restaurantech, kde vám na talíři zkomponují báseň.... A na to já už v mých letech slyším.

Kumštem kuchařským, kde pokrm je paletou i plátnem a výsledný obraz hodný štětce Franceska Goyi, mistrů renesance, baroka, snů rokokových, secesních. Ach, dobré jídlo na zdobeném talíři, stůl plný lahůdek, dobrot, co nesmím a přesto je rád sním. A je nás tolik, co dříve čtenářů dobrých i špatných knih. Dívat se, ne moc, to škodí, ale experimentovat se vyplatí, a pak už jen jíst a jíst. Jedl bych stále, dobrého není nikdy dost. Jídlo je, připusťme si to: posedlost i závislost. Ta vůně masa z kuchyně, co opouští hrnce, dílny umělcovy. Jsme jistě zajedno – ďáblovo mámení.

Miluji dobré jídlo a chválím ruce kuchařovy. Dobrého jíst vždy jen tolik, aby se nepřejedlo, a to si musí každý hlídat sám. Jídlo je nejen palivo, ale něco, co patří odjakživa k nám. Jako kytka na stůl. Popřát všem dobrou chuť, smačnego, bon apetit....

Můj dědeček

Někdy na počátku padesátých let minulého století se mi, co předškoláku, dostal do rukou ruský satirický časopis ,,Krokodýl“. Na jednom obrázku parodujícího starého ošklivého bankéře z Wall Streetu jsem jej bezpečně poznal : ,,To je můj dědeček“, vykřikl jsem do všech stran. Jeden z kolemstojících uvědomělých občanů přiskočil, vytrhl mi časopis z dětských rukou, podíval se na obrázek a řekl se zadostiučiněním bdělého soudruha: „Nic se neděje, občané, mladej se spletl, to je obrázek nějakého amerického Žida.“ S tím jsem se nehodlal smířit a dál jsem řval, že ne, že není, to je můj dědeček, má přeci stejné chlupaté uši. Co já tehdy věděl o genetice… Ano, až do detailu došli sovětští karikaturisté. Chlupaté uši asi viděli i tehdy, když se ráno sami holili.

Když se tak vracím a vzpomínám na ona třeskutá léta, pak mi na mysli vyvstává otázka. Mají všichni Židé chlupaté uši? Proletáři, marxisti, včetně Ježíše Krista i Karla Marxe? Nemám v tom jasno, ale co vím, můj dědeček byl chytrý, milý a hodný pán. Nevyčítám mu vůbec nic, natož to, že nebyl nikdy bohatý. Nebydlel v New Yorku, ale v Liberci, kde se i narodil v Měsíční ulici. Rodiče mu umřeli a tak jej ještě chudší příbuzní dali do sirotčince do Prahy, čímž se mu dostalo nečekaně i českého vzdělání.

Škola dědečka obdobně jako mě ani trošku nebavila, a tak jako jednoroční dobrovolník bojoval už v První světové válce. A protože si nevážil svého zdraví a života, byl často vyznamenán za statečnost a chrabrost a válku skončil v hodnosti nadporučíka. Ještě v zákopech odmaturoval na liberecké obchodní akademii, korespondenčně a prý i s výrazně neslušnými výrazy. Oženil se celkem dvakrát. Můj táta byl nejstarší syn z prvního manželství.

Za Masarykovy republiky se dědeček věnoval kartám, které rodinu živily. Sem tam zabrousil slovně do politiky. Neměl rád křiklouny, nacisty a demagogy, kteří mu po uchopení moci nic neodpustili. Hned po 1. říjnu 1938, po převzetí úřadů místními a později říšskými nacisty došlo i na jeho, jak babička tvrdila, nevymáchanou hubu. Děda skončil v zajišťovací vazbě snad jako první. V libereckých novinách se objevila fotka, která se moc nelišila od té z ,,Krokodýla“. Čtyřicátník, tmavé obroučky brýlí, chlupaté uši, výrazná pleš, zahnutý nos. Ani jméno přidávat nemuseli, vypadali tak skoro všichni… Místní fašisté, snad i milí sousedé ze stejné ulice, jej poslali na převýchovu do Sachsenhausenu…

Dědovi synové měli štěstí, včetně mého táty. I proto jsem tady a mohu a rád vydám svědectví, jak to bylo s dědou dál a doopravdy. Jaký on byl Žid? Ani do synagogy moc nechodil i předtím, než ji zdivočelý dav zfanatizovaných obyvatel města zpod Ještěda zapálil. Chodil tam, ale jen na Vysoké svátky, když měli synové bar micva, popovídat si s přáteli, asi jako já dnes.

Jsem po něm nepraktický. Ani řidičák jsme si neudělali. Já nekouřím, on kouřil jako fabrika, prosím, neplést se slovem fabrikant. Co prožil v koncentráku, s tím se nikdy nechlubil až na to, jak Sachsenhausen opustil. To si  zrovna Áda vzpomněl, že na frontách První světové války bojovali pospolu Němci s Rakušany i Češi a ti stateční dostali i nějaká vyznamenání. Byli však mezi nimi i Židi, a tak bylo 200 Židů vyhoštěno z Říše a do 48 hodin ji museli opustit.

Dědečkovi se to podařilo a přes Rumunsko skončil v Palestině v uniformě nadporučíka Československé armády. Vrátil se domů, až když válka skončila. Pracoval a do důchodu šel jako hrobník, správce židovského hřbitova. Fakt je, že Židů se domů umřít moc nevrátilo, takže děda měl v práci leháro. Penzi mu vděčná republika vyměřila ve výši 200 korun československých. Moc to nebylo, ale dědečka to  na kolena nedostalo. Proč taky? Měl lidi kolem sebe rád a děti jej hlady umřít nenechaly.

Můj dědeček „Chlupaté ucho“, jak jsem mu potají říkal, miloval češtinu, jako jazyk a doslova si s ní hrál. Stále se ptal a vyptával. Jsem celý on. Ptám se celý život. Ptal jsem se i dědy a on z toho měl radost. Pořád mi doporučoval číst knížky a do knihovny chodil celý život. Byl pro mne nedostižným vzorem, učitelem, vychovatelem i kamarádem. Měl jsem jej moc rád a ti, co jej nepoznali, mi mohou jen závidět.

 Můj dědeček byl člověk, chlap s chlupatýma ušima, který měl všechno a nikdy doopravdy nic. Právě proto, že byl takový obyčejný a pravdivý, nikdy na něj nezapomenu… Zasloužil by si a s ním spousta jemu podobných, aby mu město, kde žil, postavilo pomník, desku na pamětnou. Takoví lidé jako on vdechli městu život a kouzlo, které Liberec – Reichenberg už nikdy neztratí.                                          

Větře, Petře ...

Vítr mi obrací deštník naruby, až dráty praskají. Jednou jsem zažil vítr v lese, a co si pamatuji, dodnes mě hrůza objímá, jak v dešti, v bouřce, náhlým poryvem rozštípl mohutný kmen stromu, který mě vyděsil, jako nikdy nic před tím.

Vím, že jiným čechrá vlasy, chladí nastavenou tvář, umí a zná možná víc, než oheň a velká voda dohromady. Kdo zažil sílu větru, viděl, jak se umí stočit do kornoutu, a jaký hluk přitom  všem nadělá, tomu jistě ještě dnes tuhne krev v žilách a zuby drkotají, už jen při vzpomínce.

Zaplať bůh za místa, kde vítr jen zašumí a odnese to jenom střecha, kde se zatočí na hladině rybníka, kde za silného větru spadlé listí ze stromů je rozfoukáno do široka, do daleka tam, kde vítr osuší slzy za zdí hřbitova, kde zafouká skulinami ve zdi, aby zněl jako píšťalka a zabzučel melodii stromů, cest, pošetilých lidí, všech, kteří mu chtějí rozumět.

Vítr v kamnech, v komíně volá na všechny: Pojďte domů, pojďte posedět a poslechnout si, co babička zažila, když ještě byla mladá. To z větříku, který si tehdy jen hrál s dětmi, je dnes vítr, co si hraje s draky z papíru a fouká ze strnišť, do ohýnku z bramborové natě. Zvedá to, co nebylo přitlučeno, a bere s sebou vše, co si má vítr na podzim s sebou vzít. Bolesti ucha, kam ti nafoukalo, prach, který ti v tom větru vletěl do očí a řasu otočil.

Vítr umí rozfoukat ohýnek, umí se postavit autu do cesty. Umí rozkývat železnou konstrukci, vehnat slzy do očí, zahnat psa do boudy, sfouknout svíčku. Rozvalit do všech stran hromady kamení, polámat stromy, strhnout elektrické vedení. Vytvořit na silnici ledovku, zrcadlo z ledu, sfouknout z pole sníh, který jako peřina chránil osení před holomrazem.

Vítr dovede být zlý. To se pak prohání po kopcích,  na horách, všude se cpe a řádí jako posedlý z kopce na kopec. Je skotačivý jako kůzle. Rád shazuje ze stromů na podzim nejen listí, ale i hrušky, švestky, jablka a vše, co rád jím, a co mi zahrada urodila a rád by mne i ze žebříku shodil. Vítr mi suší mokré boty, prádlo na šňůře, omítku, mokré zdi. Vítr zvedá horkovzdušné balóny i dětské balónky. Čistí vzduch po dešti, a když silně fouká,  vidíš na hřebenech kopců každý strom a na nich snad i větve s lístečky.

Čerstvý vítr potřebuje každý byt, každý úřad, vláda, aby vyfoukal, co lidé zapomněli vymést a vyhodit. Vítr je doma všude. Vše, co bylo mokré, je za chvilku suché. Osuší pláč, i slzy smíchu. Je přece jen víc kamarád, než rváč. Vítr si s námi víc hraje, než bere a škodí, když j v kapse, kde není, co brát. Někdy je trochu popudlivý, ale kdo z nás lidí je jiný? Větře Petře, zůstaň tu s námi napořád…