Někdy na počátku padesátých let minulého století se mi, co
předškoláku, dostal do rukou ruský satirický časopis ,,Krokodýl“. Na jednom
obrázku parodujícího starého ošklivého bankéře z Wall Streetu jsem jej
bezpečně poznal : ,,To je můj dědeček“, vykřikl jsem do všech stran. Jeden
z kolemstojících uvědomělých občanů přiskočil, vytrhl mi časopis
z dětských rukou, podíval se na obrázek a řekl se zadostiučiněním bdělého
soudruha: „Nic se neděje, občané, mladej se spletl, to je obrázek nějakého
amerického Žida.“ S tím jsem se nehodlal smířit a dál jsem řval, že ne, že
není, to je můj dědeček, má přeci stejné chlupaté uši. Co já tehdy věděl o
genetice… Ano, až do detailu došli sovětští karikaturisté. Chlupaté uši asi
viděli i tehdy, když se ráno sami holili.
Když se tak vracím a vzpomínám na ona třeskutá léta, pak mi
na mysli vyvstává otázka. Mají všichni Židé chlupaté uši? Proletáři, marxisti,
včetně Ježíše Krista i Karla Marxe? Nemám v tom jasno, ale co vím, můj
dědeček byl chytrý, milý a hodný pán. Nevyčítám mu vůbec nic, natož to, že
nebyl nikdy bohatý. Nebydlel v New Yorku, ale v Liberci, kde se i
narodil v Měsíční ulici. Rodiče mu umřeli a tak jej ještě chudší příbuzní
dali do sirotčince do Prahy, čímž se mu dostalo nečekaně i českého vzdělání.
Škola dědečka obdobně jako mě ani trošku nebavila, a tak jako
jednoroční dobrovolník bojoval už v První světové válce. A protože si
nevážil svého zdraví a života, byl často vyznamenán za statečnost a chrabrost a
válku skončil v hodnosti nadporučíka. Ještě v zákopech odmaturoval na
liberecké obchodní akademii, korespondenčně a prý i s výrazně neslušnými
výrazy. Oženil se celkem dvakrát. Můj táta byl nejstarší syn z prvního
manželství.
Za Masarykovy republiky se dědeček věnoval kartám, které
rodinu živily. Sem tam zabrousil slovně do politiky. Neměl rád křiklouny,
nacisty a demagogy, kteří mu po uchopení moci nic neodpustili. Hned po 1. říjnu
1938, po převzetí úřadů místními a později říšskými nacisty došlo i na jeho,
jak babička tvrdila, nevymáchanou hubu. Děda skončil v zajišťovací vazbě snad
jako první. V libereckých novinách se objevila fotka, která se moc
nelišila od té z ,,Krokodýla“. Čtyřicátník, tmavé obroučky brýlí, chlupaté uši,
výrazná pleš, zahnutý nos. Ani jméno přidávat nemuseli, vypadali tak skoro
všichni… Místní fašisté, snad i milí sousedé ze stejné ulice, jej poslali na
převýchovu do Sachsenhausenu…
Dědovi synové měli štěstí, včetně mého táty. I proto jsem
tady a mohu a rád vydám svědectví, jak to bylo s dědou dál a doopravdy.
Jaký on byl Žid? Ani do synagogy moc nechodil i předtím, než ji zdivočelý dav
zfanatizovaných obyvatel města zpod Ještěda zapálil. Chodil tam, ale jen na
Vysoké svátky, když měli synové bar micva, popovídat si s přáteli, asi
jako já dnes.
Jsem po něm nepraktický. Ani řidičák jsme si neudělali. Já
nekouřím, on kouřil jako fabrika, prosím, neplést se slovem fabrikant. Co
prožil v koncentráku, s tím se nikdy nechlubil až na to, jak
Sachsenhausen opustil. To si zrovna Áda
vzpomněl, že na frontách První světové války bojovali pospolu Němci
s Rakušany i Češi a ti stateční dostali i nějaká vyznamenání. Byli však
mezi nimi i Židi, a tak bylo 200 Židů vyhoštěno z Říše a do 48 hodin ji
museli opustit.
Dědečkovi se to podařilo a přes Rumunsko skončil
v Palestině v uniformě nadporučíka Československé armády. Vrátil se
domů, až když válka skončila. Pracoval a do důchodu šel jako hrobník, správce
židovského hřbitova. Fakt je, že Židů se domů umřít moc nevrátilo, takže děda
měl v práci leháro. Penzi mu vděčná republika vyměřila ve výši 200 korun
československých. Moc to nebylo, ale dědečka to
na kolena nedostalo. Proč taky? Měl lidi kolem sebe rád a děti jej hlady
umřít nenechaly.
Můj dědeček „Chlupaté ucho“, jak jsem mu potají říkal,
miloval češtinu, jako jazyk a doslova si s ní hrál. Stále se ptal a
vyptával. Jsem celý on. Ptám se celý život. Ptal jsem se i dědy a on
z toho měl radost. Pořád mi doporučoval číst knížky a do knihovny chodil
celý život. Byl pro mne nedostižným vzorem, učitelem, vychovatelem i kamarádem.
Měl jsem jej moc rád a ti, co jej nepoznali, mi mohou jen závidět.
Můj dědeček byl
člověk, chlap s chlupatýma ušima, který měl všechno a nikdy doopravdy nic.
Právě proto, že byl takový obyčejný a pravdivý, nikdy na něj nezapomenu…
Zasloužil by si a s ním spousta jemu podobných, aby mu město, kde žil,
postavilo pomník, desku na pamětnou. Takoví lidé jako on vdechli městu život a
kouzlo, které Liberec – Reichenberg už nikdy neztratí.
Žádné komentáře:
Okomentovat