Vítr mi obrací deštník naruby, až dráty praskají. Jednou jsem
zažil vítr v lese, a co si pamatuji, dodnes mě hrůza objímá, jak
v dešti, v bouřce, náhlým poryvem rozštípl mohutný kmen stromu, který
mě vyděsil, jako nikdy nic před tím.
Vím, že jiným čechrá vlasy, chladí nastavenou tvář, umí a zná
možná víc, než oheň a velká voda dohromady. Kdo zažil sílu větru, viděl, jak se
umí stočit do kornoutu, a jaký hluk přitom
všem nadělá, tomu jistě ještě dnes tuhne krev v žilách a zuby
drkotají, už jen při vzpomínce.
Zaplať bůh za místa, kde vítr jen zašumí a odnese to jenom střecha,
kde se zatočí na hladině rybníka, kde za silného větru spadlé listí ze stromů je
rozfoukáno do široka, do daleka tam, kde vítr osuší slzy za zdí hřbitova, kde zafouká
skulinami ve zdi, aby zněl jako píšťalka a zabzučel melodii stromů, cest,
pošetilých lidí, všech, kteří mu chtějí rozumět.
Vítr v kamnech, v komíně volá na všechny: Pojďte
domů, pojďte posedět a poslechnout si, co babička zažila, když ještě byla
mladá. To z větříku, který si tehdy jen hrál s dětmi, je dnes vítr,
co si hraje s draky z papíru a fouká ze strnišť, do ohýnku
z bramborové natě. Zvedá to, co nebylo přitlučeno, a bere s sebou
vše, co si má vítr na podzim s sebou vzít. Bolesti ucha, kam ti nafoukalo,
prach, který ti v tom větru vletěl do očí a řasu otočil.
Vítr umí rozfoukat ohýnek, umí se postavit autu do cesty. Umí
rozkývat železnou konstrukci, vehnat slzy do očí, zahnat psa do boudy, sfouknout
svíčku. Rozvalit do všech stran hromady kamení, polámat stromy, strhnout
elektrické vedení. Vytvořit na silnici ledovku, zrcadlo z ledu, sfouknout
z pole sníh, který jako peřina chránil osení před holomrazem.
Vítr dovede být zlý. To se pak prohání po kopcích, na horách, všude se cpe a řádí jako posedlý z kopce
na kopec. Je skotačivý jako kůzle. Rád shazuje ze stromů na podzim nejen
listí, ale i hrušky, švestky, jablka a vše, co rád jím, a co mi zahrada urodila
a rád by mne i ze žebříku shodil. Vítr mi suší mokré boty, prádlo na šňůře,
omítku, mokré zdi. Vítr zvedá horkovzdušné balóny i dětské balónky. Čistí
vzduch po dešti, a když silně fouká,
vidíš na hřebenech kopců každý strom a na nich snad i větve
s lístečky.
Čerstvý vítr potřebuje každý byt, každý úřad, vláda, aby
vyfoukal, co lidé zapomněli vymést a vyhodit. Vítr je doma všude. Vše, co bylo
mokré, je za chvilku suché. Osuší pláč, i slzy smíchu. Je přece jen víc
kamarád, než rváč. Vítr si s námi víc hraje, než bere a škodí, když j
v kapse, kde není, co brát. Někdy je trochu popudlivý, ale kdo z nás
lidí je jiný? Větře Petře, zůstaň tu s námi napořád…
Žádné komentáře:
Okomentovat