Kukátkem do všech světových stran

            Jestli ještě v roce 1947 mohla babička z Čech se mnou v kočárku volně přejít nestřeženou hranici z Hrádku nad Nisou do blízké Hartavy v ruské okupační zóně Německa blízko saské Žitavy, pak později to už na hranici míru řekách Odra – Nisa, to už nešlo. Hranice byla o drátěných zátarasech a hlídkách se psy. Ono bylo vše složitější, než se to zdálo.

            Problém byl Berlín, město rozdělené mezi mocnosti, které zvítězily nad třetí říší. Mezi východním a západním Berlínem nebyla hranice a tudíž tudy procházeli všichni, kteří opouštěli Německou demokratickou republiku bez omezení, zrovna tak, jako špioni, hledaní, trestaní i z okolních zemí.  Tím byl vysvětlen i režim v Sudetech v českém pohraničí na státní hranici.  A tak, až do začátku šedesátých let 20. století , do rozdělení Berlína hraniční zdí, ubylo styků mezi Čechy a Němci na minimum. Bylo až kuriózní, jak byl střežen osobní vlak projíždějící z Čech, přes Polsko a saskou Žitavu do českého Varnsdorfu. Za hodinu jízdy vlakem, za utěsněnými okénky, za pár šupů bylo možno navštívit tři země. V Žitavě dokonce vlak stavěl, ale naši válečníci, se samopaly hlídali velmi zodpovědně, aby nikdo z pasažérů nemusel být zastřelen při opuštění vagónku.

            A tak si lidé za okénky vychutnávali pohled do upravených a neupravených ohrad, dvorků a parků, kterými vláček projížděl, kde dal nahlédnout, jak žijí lidé, co bys kamenem dohodil, ale kam se z ideologických důvodů nesmí.

            Nic netrvá věčně, ani tato omezení. Vlakem, pěšky, autem – v tomto pořadí, v rytmu celního a devizového prohlášení, pasu, doložky, občanského průkazu, až po dnešní užívání si procházení přes hranici v rámci EU bez omezení.

            A tak zabloudění mé babičky od Příbramě do Hartavy s kočárkem a následné upozornění našim náhodně procházejícím celníkem na to, že už jsou v Německu, bylo předzvěstí, jak to jednou za sedmdesát let bude možné den co den.

            Dnes už přejet hranici v Hrádku nad Nisou mezi Polskem a Německem už není o světě jazykových kultur, ale o smazání některých odlišností mezi námi a sousedy. Až na jedno, na co si jen těžko zvykám. Uctění státních, církevních svátků, odpočinek v neděli. Nehonit se za mamonem, mít úctu a jít o svátcích ve svátečním, vyvěsit státní vlajku. Pozdravit sousedy, neznámé osoby, respektovat krásnou okolní přírodu, ozdobit okolí i přátelskými úsměvy.

            Není toho moc, ale hodně, hodně toho schází spoluobčanům, kteří dnes jezdí k sousedům jen nakupovat. Jaké je to pro ně překvapení, když zjistí, že sousedé ctí své zákony, nepracují a slaví svátek. Už dávno nejsme pupek světa, málokdo se má od nás co naučit. Nějak se nám to zadřelo pod kůži vydělat za každou cenu, za cenu, která hraničí s tím, co už tu bylo v dobách padesátých let minulého století.

Hodiny na kostelních věžích

Co kostelů kde postaveno ke slávě boží, to věžních hodin. Co věž, to dějiny města, krev s krví smíchaná, věž s ochozem a brankou z dubového dřeva. A potom přišla válka, co brala vše. Z věží zvony, hodinové mosazné stroje, závažíčka. Málokterý kostel uchránil své skvosty – varhany, zvony, stroje na měření času. Věžní hodiny… Jak málo jim zbývalo času. Málokde, kupodivu, našly ochrannou ruku.

T. G. M. neměl rád církev, co šla ruku v ruce se vším tmářstvím, co představovalo 600 let útlaku domu rakousko-uherského, tudíž žádná pomoc katolické církvi. Kostelům vrátit ve věžích jejich čas. Nebylo tomu lépe ani za protektorátu, nebo po druhé světové válce.

Nejhůř na tom byly opět Sudety. Kostely v této zemské lokalitě byly doslova opuštěny. Z vnitrozemí povětšinou přicházeli bezvěrci, kteří se k římskokatolickému kostelu točili zády. Komunistický puč v roce 1948 stávající stav potvrdil a změnil jej až stav po sametové revoluci.

Je tedy až s podivem, že můj táta, po návratu z nápravného zařízení uprostřed padesátých let, získal klíč od kostelíku v Machníně a začal pravidelně kostelní hodiny seřizovat, natahovat a na oltář dávat květiny od maminky přesto, že byl žid.

Až mnohem později, to už číselník na hodinách kostelíka nebyl ke čtení, sehnalo Sdružení občanů Machnína potřebnou částku a zakoupilo nové hodiny. Od té doby má sudetská obec vlastní kostelní hodiny. Není tomu tak v Sudetech běžně. Ještě uběhne hodně času, než současný sudeťák, obyvatel českého pohraničí při zjišťování času v blízkosti kostela pohlédne ke kostelu, aby zjistil, kolik je hodin.

Ano, takový čas přijde. Lidé se budou cítit, že jsou zde doma a tak to bude správně. Lidé si mezi sebou porozumí a budou si rozumět i při pohledu na kostelní věž, na ciferník, který jim bude 24 hodin denně ukazovat správný čas.

Česky Žitava, německy Zittau a mnoho věcí kolem

Skoro dvojměstí, něco jako Jablonec nad Nisou a Liberec. Obě města jsou krásná a jsou si tak málo podobná. Obě se vyvíjela jinak. Žitava jako české město, Liberec, jako město, kam většina obyvatel přišla území kolonizovat.

Liberec vyrůstal podstatně pomaleji.  Přesto města na obou stranách státní hranice vyrostla do krásy. Dnes, jako v minulých dobách, obyvatelé pohraničního kraje Spolkové země Saska a českého pohraničí – Sudet, se vzájemně navštěvují, sportují, chodí do divadla, mají mnoho společného. Pečují o své krásné lesy, vodní toky, umělá jezera vznikající na plochách zatopených povrchových dolů. Ne nadarmo se Žitavsku říká horská republika. A co například Ojbín? Ten má paralelu na české straně – Ještěd, horský hotel s televizním vysílačem.

Liberecko, to jsou dnes především zimní a letní sportoviště, krásná a udržovaná města, hrady a zámky. Z Liberce se jezdí do Žitavy nakupovat do supermarketů, podívat se na malířské skvosty na tzv. malé a velké postní plátno, do muzeí, ZOO, na mimořádný hřbitov, kde jsou uloženy i ostatky mnohých českých exulantů, kteří našli nový domov v tomto městě a okolí.

Liberec a Žitava, dvě krásná měst a vzdálená od sebe necelou půlhodinku jízdy autem, jsou příkladem spolupráce i po stránce investiční a budoucího rozvoje. Euroregion Nisa, spojující zájmy tří zemí na společné hranici, kde se na společné hranici setkávají země. Česká republika, Spolková země Německo a Polsko.

Dostává se Vám do rukou knížka „Za okny jsou Sudety“, z prostředí nedávno ještě rozděleného prostoru českého pohraničí, které se po roce 1945 rozvíjí a žije životem nových usedlíků, navrátilců, kteří přicházejí do nových domovů.

Autor pocházející z česko-německo-židovské rodiny se narodil už do časů prvních dosídlenců a jím psané příběhy v této česko-německé knize jsou obrazem, jak se žije v Sudetech dnes. Kniha je doplněna mimořádně zajímavou ilustrací – starými litografiemi z přelomu 19. století z autorovy unikátní sbírky.

Samotná kniha „Za okny jsou Sudety“ jistě přispěje na obou stranách hranice k dalšímu porozumění, rozšíření sousedských vztahů na Lužické Nise, která je od roku 1945 skutečnou hranicí míru. Aby tomu tak bylo stále, to je cíl knížky, kterou jste čtete „Za okny jsou Sudety“.

Píši vám, divoké sele

Potkali jsme se před čtyřiceti lety – letní tábor v Turnově. Neměj mi to prosím za zlé, ale nemám jinou adresu: třída A. Zápotockého, Gottwaldov. Tam někde, někdo třídí poštu těm, kteří už nikoho nemají.

Bylo jsi tehdy krásné sele, já mladý pionýr. Na rozcvičku jsi chodilo, já se držel za břicho. Mylo jsi se ve studené vodě, zuby čistilo, já se ti smál a dnes se za to stydím. Ty jsi mělo vždycky pionýrský šátek čistý a vyžehlený a já, jaké jsem byl prase! Jo, byly to divné časy. Svět byl o něčem jiném, než jaký je dnes. Táta chodil domů s tisícovkou, máma nepracovala, a přesto jsme si ušetřili.

Píši vám, mé milé sele, a hlava mi to nebere. Tolik chyb se udělalo a zase máme v čele představitele, co znají jenom sebe. Mé drahé sele, jsem přeci jenom dítě z pohraničí, Sudety tomu říkali. Rodiče bychom všichni měli, do školy jsme taky chodili, byli skoro všichni v pionýru a přesto všechny změny vítali.

Píši vám, mé milé selátko, a nevím, jak se omluvit. Psal jsem už dříve včelám, broukům, rybám, ptákům na nebi. Taky jsem nebyl proti změnám, ale co přišlo, překvapilo a jak slyším, tak prodávám. Nepovedlo se všechno. Jsem z toho, tak jako ostatní, mírně naštván, ale co dělat. Čekám na příští revoluci a ta je prý za dveřmi. Tentokrát to už nezbabrám. Nezavřu dveře, okna otevřu, kytky zaleju. Prapor musím koupit. Vítěz bere vše.

Sudety Sudetám. Píši pod palbou, píši vám, selatům, co zvostali. Píši všem, co jste tak šikovně privatizovali. Jak jste mohli zapomenout a dělat to, co po vás druhý chtěl. Mé drahé prasátko, moc rozumu jsi nepobralo, autor těchto řádek taky ne…

Píši vám, mé milé sele a mám pocit, že vám dlužím. Nyní se role vrací těm, co nosí štěstí, čtyřlístek, kominík, zedníček. A tak vy všichni, co jste zvonili, prasátka, selátka, co jste volila, jsem rád, že jste nezahořkla, že ani ta honba za vašimi těly se vás nedotkla. A že jsme tu stále s vámi i díky ostrostřelcům z řad policie. Jaká to náhoda.

Řekněme si to i jinak. Trefí se pokaždé málokdo. Tak to může být i se mnou, satira a netrefím se. Slibuji, polepším se. Příště.

Přátelé

Přátelé,

nevím, čím jsem i zasloužil, že z nepřeberného množství nových krásných knih držíte v ruce tu mou „Za okny jsou Sudety“. Doufám, že nebudete zklamáni.

Jednasedmdesátiletý autor, Liberečák, se po krátké odmlce vrací do vašich knihoven asi už poslední nůší příběhů většinou ze Sudet po druhé světové válce. Vzpomínky mladého chlapce vás zavádí tam, kde jste si hráli i vy, vaši starší sourozenci, rodiče. Příběhy jsou zrcadlem 50. – 60. let minulého století, ale i posledních let jsou rovněž příběhy dnešního českého pohraničí, Sudet.

Vy, co jste četli příběhy v předchozích knížkách a bylo jich víc 12, už víte, čím vás autor překvapí, jaké další prastaré pohlednice jsou zde reprodukovány, a které jsou vskutku málo kde vidět.

I tentokrát k vám přichází kniha vydaná vydavatelstvím VEGA-L Nymburk ing. Ivana Ulrycha, ve vynikající kvalitě, tisku textu, tak i reprodukce ilustrací. Nestává se tak často, že autor nachází v redakci vydavatelství partnera, kdy nová kniha, se dostává ke čtenáři ve špičkové kvalitě. Mezi takové patří i kniha „Za okny jsou Sudety“, kterou držíte v ruce. Osudy nás všech. Doba sudetské a postsudetské slávy se nás dotkla už tím, že v geografických Sudetech žijeme a problémů spojených s odsunem Němců ze Sudet – českého pohraničí – jste byli následně svědky. Kraj zbavený kvalifikované pracovní síly, dlouho hledal náhradu v dosídlencích a ne vždy ji našel. Plnohodnotné začlenění Sudet zpět do ekonomiky, ale i do duchovního života Československé republiky trvalo víc jak 20 dlouhých let.

Autor příběhů se poctivě snažil vítězství, ale i prohry těchto let zaznamenat. Připomenout, že ne vždy žít v tomto kraji byla procházka růžovým sadem. Mnohé z toho, čím se dnes můžeme pochlubit má svůj počátek hluboko v letech dosídlování pohraničí a budování socialistické společnosti, výrobků, na které s nostalgií vzpomínáme.

Nechť vás knížka „Za okny jsou Sudety“ vrátí na čas do vašeho mládí. Mladým ať dá představu, co to bylo za léta, kdy výrobky jako termix, LIAZ, koberce z Bytexu, látky z Textilany, elektro-výrobky z Tesly. Kdy Liberecké výstavní trhy dokázaly naplnit město pod Ještědem turisty až po okraj.

Nechť má nová kniha přinese mladým i dříve narozeným čtenářům dobrou zábavu, ale i ponaučení, že nic nepřichází samo od sebe a pokud se chcete něčím pochlubit, stojí to dost usilovné práce. Nic není zadarmo.

Váš autor Egon Wiener

V Liberci 2018

Autorské čtení aneb Až zas tak často se nevídáme

S těmi, co si vyprávím, jak, že to bylo dříve, co všechno schází 20. a 21. století. To hlavní máme pod kontrolou a ostatní vem čert. Mé drahé čtenářky, scházíte mi, to občasné setkání a pocit, že v tom nejsem sám. Já u stolku s Hankou Novákovou a Markétou Tallerovou, naproti, na židli vy, dámy v pokročilém věku, sem tam mladší pánský doprovod. U dveří vzadu ti, co pospíchají, na stolech podél zdí knížky a krabice s koláčky z cukrárny paní Jahodové. Vedle našeho stolku, kde sedíme tři, zástupce krajské knihovny s pugetem pro dámy, pro mne s knížkou…

Tak nějak pokaždé ustojím „veřejné čtení“ a těším se na příští. Nic, o čem by psal místní tisk, co by natáčela, byť regionální televize. Stačí mi, že vidím, že přišel Milan Drahoňovský s foťákem, fotograf - kouzelník, nad kterého v kraji není.

No a pak se „čtení“ rozeběhne a je pokaždé jiné, pro mne památečné, protože jiné je v Jablonci, v saské Žitavě, v Chrastavě, v Jablonném v Podještědí. Besedy nejsou vždy jen o knížkách, o počasí a o nemocech hlavních hrdinů. V příbězích jsou lidé z masa a kostí, tak se ptá řada posluchačů, jak se jim dnes daří, že je znají, abych napsal něco o jejich dětech, pracovních úspěších…

A pak jste tu vy, se kterými se potkávám ve veřejných dopravních prostředcích, na ulicích, u pokladen v samoobsluhách. Pokaždé je to setkání, které mi dává sílu pokračovat. Jednou skončit musím. Psát je zajímavá práce a myslet na to, že po letech náhodou někdo knížku otevře, je takové malé zadostiučinění, že jsem tu nebyl zbytečně.

Drazí posluchači - čtenáři, nezapadám asi do žádné kategorie autorů beletrie a přece jen se mé knížky čtou. Děkuji vám za to a přeji si, aby se i dnešní autorské čtení vydařilo a knížka si našla cestu ke svému čtenáři.

Vzpomínka na Eviččinu maminku

                Bylo mi 21 let, psal se rok 1968 a já se vrátil z dvouleté vojenské przenční služby. Našel jsem si práci, oženil se a přestal si všímat hezkých děvčat, pro které jsem i já ztratil na atraktivnosti – ženatý, zadaný…¨

                Do práce jsem dojížděl autobusem z příměstské vesnice Machnín do 7 kilometrů vzdáleného Liberce. Významnou roli v mé životní orientaci hrál machnínský knihovník, který mne vedl mým čtenářským životem. Doporučoval mi knížky, půjčoval, komentoval. Knihovna pod jeho vedením mi byla další školou, kde jsem se naučil mnohé z toho, co mi později pomohlo řešit spletité životní situace.

V roce, kdy jsem opět po letech opět vstoupil do machnínské knihovny, byla tehdy desetiletá dívenka s orlím nosem Věrka Němečková upozorněna, že z knihovny právě odešel Jirka Wiener, který taky tolik četl, jako ona. A že jsou a byli pouze dva čtenáři, kteří tolik čtou. Ten, co se vrátil z vojny a ona.

Věrka Němečková si mne všimla o čtyři roky později, když ráno začala jezdit stejným autobusem, jako já, do Liberce, kde studovala střední ekonomickou školu.

Moje manželství vydrželo patnáct let a syn Jakub, tehdy desetiletý, zůstal v mé péči. Rozvedl jsem se a Věrka se mnou stále pravidelně dojížděla autobusem do zaměstnání. Bylo jí tehdy třicet let, mně jednačtyřicet. Jednou, v osudový den, se mne Věrka zeptala, jestli práce a péče o Jakuba není nad mé síly a dodala, že pokud na tom chci něco změnit, že mi ráda pomůže. Do té doby jsem nepoznal skromnějšího člověka. Žádné šperky, žádné malování, vše nenápadné. Asi po roce mi řekla, že pokud chci, zůstane natrvalo.

Byl jsem moc rád. Při vší té práci ještě při každé příležitosti chodila k rodičům pomáhat na políčko, tátovi počítat čas závodním holubům, pomáhat s předvánočním úklidem i pečením. Vzali jsme se po čtyřech letech společného života v Chrastavě a na oběd jsme si zajeli na Bramberk. Za svědky nám šla Věrčina sestra a můj šofér.

Přes mou snahu nerozšiřovat rodinu se nám za čas narodilo úžasné děvčátko Eva. Každou sobotu jsme jezdívali vlakem do Hrádku nad Nisou, kde jsme v Loučné měli pěknou chatu a krásný pozemek.

Jednou, tehdy se psalo 1. září, jsme se jako obyčejně vrátili vlakem zpátky do Liberce. Později přišla na návštěvu Věrčina sestra Dana a s Evičkou v kočárku vyrazily ven. Kolem 17. hodiny mi volali z nemocnice, že Věrce se udělalo špatně, a že ji hned posílají do Ústí nad Labem.

Nikdy se už nevrátila a od té doby jsme zůstali s Evičkou sami.

Na osobní přání své dcery vzpomínal

Egon Wiener