Co kostelů kde postaveno ke slávě boží, to věžních hodin. Co věž, to
dějiny města, krev s krví smíchaná, věž s ochozem a brankou
z dubového dřeva. A potom přišla válka, co brala vše. Z věží zvony,
hodinové mosazné stroje, závažíčka. Málokterý kostel uchránil své skvosty –
varhany, zvony, stroje na měření času. Věžní hodiny… Jak málo jim zbývalo času.
Málokde, kupodivu, našly ochrannou ruku.
T. G. M. neměl rád církev, co šla ruku v ruce se vším tmářstvím, co
představovalo 600 let útlaku domu rakousko-uherského, tudíž žádná pomoc
katolické církvi. Kostelům vrátit ve věžích jejich čas. Nebylo tomu lépe ani za
protektorátu, nebo po druhé světové válce.
Nejhůř na tom byly opět Sudety. Kostely v této zemské lokalitě byly
doslova opuštěny. Z vnitrozemí povětšinou přicházeli bezvěrci, kteří se
k římskokatolickému kostelu točili zády. Komunistický puč v roce 1948
stávající stav potvrdil a změnil jej až stav po sametové revoluci.
Je tedy až s podivem, že můj táta, po návratu z nápravného
zařízení uprostřed padesátých let, získal klíč od kostelíku v Machníně a
začal pravidelně kostelní hodiny seřizovat, natahovat a na oltář dávat květiny
od maminky přesto, že byl žid.
Až mnohem později, to už číselník na hodinách kostelíka nebyl ke čtení,
sehnalo Sdružení občanů Machnína potřebnou částku a zakoupilo nové hodiny. Od
té doby má sudetská obec vlastní kostelní hodiny. Není tomu tak v Sudetech
běžně. Ještě uběhne hodně času, než současný sudeťák, obyvatel českého
pohraničí při zjišťování času v blízkosti kostela pohlédne ke kostelu, aby
zjistil, kolik je hodin.
Ano, takový čas přijde. Lidé se budou cítit, že jsou zde doma a tak to
bude správně. Lidé si mezi sebou porozumí a budou si rozumět i při pohledu na
kostelní věž, na ciferník, který jim bude 24 hodin denně ukazovat správný čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat