Bylo
mi 21 let, psal se rok 1968 a já se vrátil z dvouleté vojenské przenční
služby. Našel jsem si práci, oženil se a přestal si všímat hezkých děvčat, pro
které jsem i já ztratil na atraktivnosti – ženatý, zadaný…¨
Do
práce jsem dojížděl autobusem z příměstské vesnice Machnín do 7 kilometrů
vzdáleného Liberce. Významnou roli v mé životní orientaci hrál machnínský
knihovník, který mne vedl mým čtenářským životem. Doporučoval mi knížky,
půjčoval, komentoval. Knihovna pod jeho vedením mi byla další školou, kde jsem se
naučil mnohé z toho, co mi později pomohlo řešit spletité životní situace.
V roce, kdy jsem opět po letech opět
vstoupil do machnínské knihovny, byla tehdy desetiletá dívenka s orlím nosem
Věrka Němečková upozorněna, že z knihovny právě odešel Jirka Wiener, který
taky tolik četl, jako ona. A že jsou a byli pouze dva čtenáři, kteří tolik
čtou. Ten, co se vrátil z vojny a ona.
Věrka Němečková si mne všimla o
čtyři roky později, když ráno začala jezdit stejným autobusem, jako já, do
Liberce, kde studovala střední ekonomickou školu.
Moje manželství vydrželo patnáct
let a syn Jakub, tehdy desetiletý, zůstal v mé péči. Rozvedl jsem se a
Věrka se mnou stále pravidelně dojížděla autobusem do zaměstnání. Bylo jí tehdy
třicet let, mně jednačtyřicet. Jednou, v osudový den, se mne Věrka
zeptala, jestli práce a péče o Jakuba není nad mé síly a dodala, že pokud na
tom chci něco změnit, že mi ráda pomůže. Do té doby jsem nepoznal skromnějšího člověka.
Žádné šperky, žádné malování, vše nenápadné. Asi po roce mi řekla, že pokud
chci, zůstane natrvalo.
Byl jsem moc rád. Při vší té práci
ještě při každé příležitosti chodila k rodičům pomáhat na políčko, tátovi počítat
čas závodním holubům, pomáhat s předvánočním úklidem i pečením. Vzali jsme
se po čtyřech letech společného života v Chrastavě a na oběd jsme si
zajeli na Bramberk. Za svědky nám šla Věrčina sestra a můj šofér.
Přes mou snahu nerozšiřovat rodinu
se nám za čas narodilo úžasné děvčátko Eva. Každou sobotu jsme jezdívali vlakem
do Hrádku nad Nisou, kde jsme v Loučné měli pěknou chatu a krásný pozemek.
Jednou, tehdy se psalo 1. září,
jsme se jako obyčejně vrátili vlakem zpátky do Liberce. Později přišla na
návštěvu Věrčina sestra Dana a s Evičkou v kočárku vyrazily ven.
Kolem 17. hodiny mi volali z nemocnice, že Věrce se udělalo špatně, a že ji
hned posílají do Ústí nad Labem.
Nikdy se už nevrátila a od té doby
jsme zůstali s Evičkou sami.
Na osobní přání své dcery vzpomínal
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat