Domácí chov slepic, nové nařízení Evropské unie

Jana ztratila rozum. Chce na náš dvorek dovést čtyři slepice. Mám ji rád, tudíž tam budou. Co navýsost nesnáším, je slepičinec, co ulpí na podrážce bot. Asi to bude na manželskou krizi málo.

Odmalička trpím syndromem jedináčka. Bojím se o své místo v rodině, které jsem budoval v souladu s obdobným názorem rodičů. Být solitérem a nyní přijít o výsadní postavení vstupem čtyř slepic do rodiny? Uráží mě to a zároveň povznáší. Mám na to. Jsme na to totiž dva. Už tři roky vlastníme psa z útulku, respektive on vlastní nás.  Za dvacet euro poplatku sirotčinci pro pejsky a kočičky v Liptovském Mikuláši ve vzdáleném Slovensku jsme dostali něco, co si nás, mě a Janu vychovalo k obrazu svému.

Nyní doufám, že mi Vilínek pomůže zvládnout i ony čtyři slepice, které ve stadiu kuřat k nám chce přivést má drahá Jana. Ano, jsem víceméně připraven. Vím, nebude to cesta růžovým sadem plná zlatých renet, ale jsem, dá-li se to tak říci připraven.

Jana dělá jisté úpravy na zahradě. Do bytu, tak jako Vilínka, si kvočny dozajista nepustíme. Ohrozily by tím už zažitý rytmus života nás všech. Na zahradě mají místa dost. I tak si jen tak, mírnyx-týrnyx nezvyknu. Je to přece jen závažný a téměř trvalý vstup do mých práv a povinností.

To si tak kráčím posekanou trávou a pocit, že se mi právě něco fujtajbl přilepilo na spodek boty je nepříjemný. Nechci na to myslet, ale musím, musím se ohnout, vzít do ruky klacík, seškrabat lejno a klacík odhodit daleko, být zticha a nenadávat. Nevzbudit v sobě lovecké pudy a zabránit slepičí Bartolomějské noci v centru naší jinak poklidné zahrady. To se víc spoléhám na dravé ptáky létající nad Českou Vsí, která je, jak ctění čtenáři dobře vědí, součástí úžasného Jablonného v Podještědí, kde nyní bydlím.

Ano, ptáci jsou draví a krásní. Volavky, čápové i čápice, z těch dravějších luňáci. A večer – červánky, oblaka, co letí do všech stran, ptáčci malí i velcí, co si povídají… To je vím pohoda k nezaplacení. Jsou vůbec slepice také ptáci? Doufám, že ne. Pro ty první mám jiné hodnocení, no ale budiž. Přizpůsobím se, budu tolerantní. Prý snad jsou i užiteční. Na tom mi ani tak zas moc nezáleží, je tu ale stockholmský syndrom, a Janu mám taky rád. Ať si pěstí a zkrášluje své okolí, bude mít tak vedle mne další, co ji ráno bude budit a večer chtít večeři a zavřít kurník. Co člověk neudělá z lásky! Věřte mi…

Každý máme své klady a zápory. Já rád jezdil na kole a jako kluk z něj slezl, jen pod pohrůžkou násilí. Vyřizoval jsem i maminčiny vzdálenější pochůzky, jako nákup čerstvých vajíček u místní starousedlice, která nemusela do odsunu. Paní Sedláčková chovala výborné nosnice a vajíčka mi dávala do pytlíků od mouky. Držel jsem je v jedné ruce, ve druhé řídítka kola a vejce vždy přivezl celá. Pytlík to vydržel. To je vzorec chování pro všechny, kteří chtějí chovat slepice. Přemýšlet a vydržet resumé. Co z toho všeho vyplyne je nasnadě. Všechno je přijatelné, jen ne slepičinec přilepený na botě.

Stále se opakující

Když mě tatínek vzal poprvé do synagogy, bylo mi sotva 6 let. Chodil jsem do 1. třídy a u nás byl jen katolický kostel. Táta nechodil ani sem, ani tam. Stačilo, že si občas poslali pro dědu, aby jim byl do počtu. Bydlel nejblíž. Jinak tomu modlení nikdo z naší rodiny moc nedal.

Byli jsme v Praze a táta mě vodil židovským městem, byli jsme všude. Na stěnách jedné synagogy byl řádek po řádku, jméno po jménu všichni, co se nevrátili z koncentráků domů. Naši příbuzní tam nebyli. Jsme ze Sudet a ty byly za války součástí německé říše. Jak srandovní – tisíciletá říše, co trvala necelých 12 let.

Jména zmizelých od země po strop pro mne byla šokující. Češi se k nim chovali většinou slušně, zato v Polsku se Poláci k těmto lidem chovali často hůř než Němci v uniformách SS. I dnes se stydí svérázným způsobem a dělají to tvrzením, že Němcům vlastně ani trošku nepomáhali. Pomáhali a překonávali všechno, co tu ještě nebylo. Udávali své sousedy a bylo to jen a jen o penězích.

Šli jsme s tátou i na hřbitov, což byl pro mne velký zážitek. Předtím jsem na podobném nikdy nebyl. Většina těch, o kterých mluvím nemá ani svůj hřbitovní kámen. První kamínek, co dáváme místo květiny, jsem položil na kamennou stélu popsanou starým hebrejským písmem. Až mnohem, mnohem později jsem držel v rukou hebrejskou modlitební knížku, stál vedle Pavla Göreho a opakoval s ním a s deseti dalšími modlitbu za zemřelé – kadiš.

O mnoho let dříve většina z nás měla strach a nechodila ani na ten náš liberecký hřbitov. Báli jsme se sousedů, soudruhů, přátel, že nás udají a budeme mít problémy. Neumřít Stalin a o pár dní později Gottwald, známá Stalinova podržtaška nebyla nám po procesu se Slánským dávána velká šance na přežití. Až mnohem později jsem tatínkovi přestal vyčítat strach. I já byl konfrontován se zbabělostí – s anonymními výhrůžkami a pohrůžkou, že s námi zatočí. Vnukovi bylo 10 let a svět není o nic lepší, než byl v dobách mého mládí.

Svět se pohybuje po spirále a mnoho věcí se vrací. Počkejme si na léta budoucí. Doufám, že budou. Je o čem přemýšlet, vracet se k minulosti a zároveň věřit, že to špatné se někde ztratí a nikdo to nebude postrádat. Že svět bude vždycky pozitivní.

Annonce nové knihy

Na mostě U Wienerů

(Květen 2019, autor Egon Wiener)

                Není most, aby se jeden druhému podobal. Každý si s sebou nese řadu nezodpovězených otázek i nedokonalých odpovědí. Kniha s názvem „Na mostě U Wienerů“ není jiná. Je plná příběhů a vzpomínek na svět, který prošel tolika změnami, že se v něm už mnozí lidé nevyznají. Není to knížka o legendárním mostu v Sarajevu, o mostu přes řeku Kwai. Je o lidech, kteří po mostu chodí do práce, k doktorovi, za zábavou i o lidech, který most v životě neviděli, ani o něm neslyšeli.  Není od věci dovídat se stále něco nového, a to má kniha v úmyslu.

                Pod mostem jsme se v řece Nise jako děti i koupali. Za horkých dnů v létě v sobotu po obědě a v neděli i po celý den. V padesátých a šedesátých letech minulého století řeka v pracovní dny nosívala různá zabarvení, vedlejší produkt z barvíren látek Liberecka.

Barevné byli i osudy lidí, kteří kolem ní žili. Řeka byla rovněž plná ostrých skleněných střepů, hlazeného kamení a všelikerého lidského trápení. Nad řekou se stále klene oblouk mostu, kolem při cestě stojí domy, co hodně pamatují. Žili a žijí v nich lidé, žádní čítankoví hrdinové, ale lidé, jako já nebo vy.

Knížka „Na mostě U Wienerů“ je zrcadlem vzájemně propojených nesourodých příběhů. Je na čtenáři, zda svět viděný autorovýma očima přijme za vlastní a objeví kouzlo, které jej umí vrátit do doby, kdy jezdil k babičce a dědovi na prázdniny. Knížce brzy přijde na chuť a osudy hrdinů více jak stovky příběhů jej dozajista osloví, chytnou a již nepustí. Rozesmějí ho i rozesmutní, ale především dají prostor pro vlastní vzpomínání.

„Na mostě U Wienerů“ je kniha plná ilustrací - černobílých tisků, kreseb starých dřevěných stavení a jejich detailů, kopců, ulic, věží, selských domů.

Přeji si, aby kniha splnila očekávání a čtenáři v příbězích, tak jako v předchozích knížkách, našli své vlastní a oživili vzpomínky na mládí, čas jahod, jablek, borůvek a malin nezralých.

Je tomu dávno

            Kdo si to má pamatovat? Já určitě ne, a přesto. Táta tomu říkal všelijak, ale nakonec se ustálilo: „Tam nesmíš, táta v černé komoře vyvolává fotky!“ Jaká černá komora? I mně, malému klukovi, bylo jasné, že to je chodbička mezi dvěma pokoji, kde bylo umyvadlo, vana a lázeňský válec na ohřívání vody. Taková improvizovaná koupelna byla u nás v domě s dosud velmi čitelným nápisem „Nordlicht“ (česky „Polární záře) na fasádě. Dům byl ještě za války známou machnínskou hospodou. V uličce mezi dvěma pokoji v „černé komoře“ otec vyvolával nafocené fotografie. Mimochodem, tak jako naprostá většina dospěláků v té době.

Všichni fotili a doma, v naprosté tmě, vyvolávali, sušili, leštili a ořezávali. V lázních máčeli, nad šňůrami nad vanou věšeli, zvětšovali, zmenšovali… To máte jako s domácí čokoládou. Co se jí máma tehdy nadělala! Chutnala asi jako domácí zavařeniny. Prvních deset – dvacet ano, a pak to samé, co králík z domácího chovu. Dost, už nechci králíka ani vidět, čokoládu už nikdy. Z obchodu je vždy lepší.

Maminka pokaždé těžce nesla, když jsem chválil polívku z restaurace na libereckém vlakovém nádraží: „Že se nestydíš! Tam ji pořád jen dolévají, doma je domácí. Já se s ní tady hodiny trápím a ty řekneš, že ta z hospody je lepší. Že se nestydíš!“ Ach, tatínku, táto, zrovna tak to bylo s těmi tvými domácími fotkami. Snaha by byla, ale ony opravdu z té tvé černé komnaty vylézaly všelikeré pokřiveniny. No, prostě fotky, co by nám profesionální fotograf v Liberci nebo v Chrastavě nepředal v sáčku i s paragonem na částku, kterou bylo třeba u pokladny uhradit.

Fotky, fotky měkké, bez reklamy na rubové straně. Tu nová fotografie postrádala. Tvrdý karton s obrázky na rubu. Na líci byla věrná podobizna, na rubu efektní nabídka služeb fotografického ateliéru.

Fotografovo království jsem znal od malička, pokaždé kolem narozenin jsem absolvoval povinné ateliérové focení. První byla na břiše na kožešince, další už vestoje u kašírovaného dortu s počtem svíček, které věrně zachycovaly ztrápený obličejíček sfukující zapálené svíčky. Však to dozajista znáte i vy. Fotek bylo dost a skončily mou revoltou - jednoznačným ne. Už nechci, vypadám jako idiot, letos to bylo naposledy. Zápas nad zápasy. Dnes, když si fotky po šedesáti letech prohlížím, jsem už tolerantnější. Ještě pořád jsou divné, ale je na nich stále mládí, čas jahod, třešní, čas fotek podivných, nenáviděných, ale nakonec trpěných.

Dnes je vidím jinak. Schází mi jejich pohled do hloubky, ostrost vidění. Už prostě nejsme nejmladší. Tak je tomu se vším, na co si pamatuji.

Na ožehavé téma

            Před pětašedesáti lety jsem žil poklidný, ospalý život v malém domku s velkou zahradou plnou vzrostlých ovocných stromů. V domku se suchým WC, se špatně zakrytou žumpou, kam byly svedeny odpadní vody – a kdyby jenom vody…

Ve vile nad námi měli sousedé už dávno vše splachovací a odpadní vody, jak tvrdila moje maminka, byly odváděny do vybetonované senkrovny. Jedno i druhé splňovalo svůj účel k plné spokojenosti majitelů nemovitostí, až na to, že žumpa i senkrovna se nekontrolovatelně plnily. Obsah houstl a voda se tlačila na dřevěné poklopy, které se začínaly bouřit. Bez vědomí majitelů, že se děje něco nekalého prkna vesele trouchnivěla a bylo jen otázkou času, kdy se to pod nimi stane pastí, až na ně časem nějaký nešťastník šlápne. Obsah nádrží jej pohltí jako ta kouzelná blata, co pozřela krále Šumavy.

Došlo na má slova a k nelíčenému veselí těch, kteří mne při tom viděli. Mě to přesvědčilo, že neštěstí jedněch náramně oživuje a baví přihlížející společnost. Když nešťastník trpí, a ještě k tomu smrdí, jako v mém případě, pak o to víc. Ale co! Když na to dnes vzpomínám, bavím se taky. No, řekněte sami, když spadne někdo do sr…, každý se baví, směje, je veselý.

K tomu všemu byla na našem pozemku i parádní stará studna. Poctivá práce z kamene a jaksepatří hluboká. A v tom byla potíž. Jak zjistit její hloubku? Až jednou si maminka vzpomněla, že někde četla návod, jak na to. Jak jsem koupil prodávám: „Shora pustíme do studny kámen (nehodit, jen volně pustit!) a současně začneme pomalu počítat – jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet… Lepší a přesnější je ovšem měřit vteřiny na hodinách. Když kámen dopadne na hladinu začneme násobit počet vteřin krát počet vteřin krát 5. Řekněme, že jste napočítali tři vteřiny. Násobíme tedy 3x3x5. Výsledek (45) nám udává hloubku studny v metrech…“ Studna je studna, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad.

Do studny jsem nespadl a dnes, v pokročilém věku již ani spadnout nehodlám. Ovšem senkrovna i žumpa mají svůj odkaz v mé životní pouti, na který vždy vzpomenu a sám sebe ubezpečuji, že jsem byl mladý a jednalo se o silný zážitek. K mládí prostě patří občas se v něčem vykoupat, byť to i smrdí. Mladým čtenářům proto radím zavřít oči i ústa a nepolykat.

Takových a jiných po letech úsměvných zážitků se nashromáždí víc. Nezapomínejme na ně. Byť hloupé a banální stávají se nadlouho součástí našich životů a ty horší následují úsměvnější. Nechť vítr fouká do plachet i suchozemcům! Učte se plavat – ono to není k zahození.

Pozvánka na most U Wienerů

                Na pulty obchodů s knihami přichází v květnu 2019 nová kniha „Na mostě U Wienerů“ - ilustrované příběhy o mně, o nás, o našich blízkých a přátelích o čtenářích. Povídky a vyprávění o době, kterou jsme společně prožili v jiném století, taková kronika doby. Malé dějiny v kostce, které nebolí, vzpomínka na dobu, která nás formovala, udělala z nás muže a ženy.

            V knížce najdete příběhy, které vám budou povědomé, jako by se staly i vám. Při čtení nahlédnete do zrcadla i za něj a uvidíte, že jsme jeden druhému podobní. A stárneme. Nemoci se nám nevyhýbají, zapomínáme. Už se nám i dobře sedí v parku na lavičce a rádi sledujeme dění kolem nás.

Přiznejme si, že náš svět pomalu mizí a ztrácí se. Slovem i písmem již vládnou jiní.

Náš život přesto byl a stále je plný, krásný a živý. Dnes ještě zapadá krásné rudé slunce nad Jablonným, tudíž zítřejší den bude plný modré oblohy, bez mraků, krásný bezoblačný den…

Ať se vám má nová knížka „Na mostě U Wienerů“ líbí.

Egon Wiener

Únor 2019, Jablonné v Podještědí

Most U Wienerů

                Psal se rok 1945, když se do Hrádku nad Nisou vrátili přeživší… Můj tatínek se svými dvěma bratry se vrátili k mamince a k nejmladšímu bratru. Kupodivu přežil i jejich otec, můj dědeček.

                Šest let doslova a do písmene bojovali s Němci, kteří změnili Sudety a pro mé nejbližší postavili koncentrační tábory a plynové komory. Šest let aktivně bojovali, šest let chránila moje babička svého nejmladšího syna před cestou, z níž se mnozí mí příbuzní už nikdy nevrátili. Šest let strávených v komůrce na půdě, šest let pouze s nočními vycházkami. Nekonečných šest let pro desetiletého kluka…

                Všem jim chci složit hold. Válka je nejhrůznější věc na světě. Zabíjí ty nejmenší, nejslabší. Dává průchod tomu nejodpornějšímu z hlubin lidských duší. Bere matkám a tátům děti a těm zabíjí jejich sny.

                Snad vědomí a poznání toho, že válka nestaví, jen boří, ať jde o domy nebo o vztahy, bratři se rozhodli koupit si domky v jedné ulici a zůstat navždy pospolu. Nestalo se. Válka pokračovala ještě dlouho, i když už jinde ve světě. Postupně domky prodali, odstěhovali se do dálky za moře a už nikdy se nastálo nevrátili. Zůstala tu babička s dědou, můj tatínek a nejmladší z bratrů, který dal mostu své příjmení.

Za plotem domu, ve kterém na své nejdražší čekala moje babička teče řeka. Lužická Nisa se za domem stáčí a po pár metrech vtéká do Německa. Za domem číslo popisné 71 je most. Dříve bezejmenný, dnes pojmenovaný podle mých příbuzných. U Wienerů.   

Kdo dnes ví, kdo byli lidé, žijící u mostu přes řeku tekoucí kolem jejich bývalých domovů? Až na nejmladšího všichni dávno zemřeli. Váleční hrdinové, kteří neuměli česky a mluvit česky se učili od kamarádů ve vězeních, v koncentračních táborech a ve vojenských jednotkách, když bojovali za svobodu našich domovů… Není snadné narodit se do rodiny jiného náboženského vyznání, žít mezi lidmi trpícími předsudky. I v emigraci nikdy nezapomněli na to, kde se narodili, a když přijeli na návštěvu, snažili se mluvit česky. Byli hrdí na svou rodnou zemi, na Československo.

Řekl bych, že byli obyčejnými kluky, chlapy, co bojovali za svou vlast, ale pro mne mají konkrétní jména. Viděl jsem jejich vyznamenání, znám jejich osudy.

Život není jen o současném spěchu. Je i o malých zastaveních, o vzpomínání. Pokaždé, když přecházím most U Wienerů, myslím nejen na své nejbližší, po kterých je most pojmenován. Ve vzpomínkách spolu se mnou přecházejí most i ti, kterým válka a nenávist nedovolila vrátit se do jejich domovů a žít tady spolu s námi.