Když mě tatínek vzal poprvé do
synagogy, bylo mi sotva 6 let. Chodil jsem do 1. třídy a u nás byl jen
katolický kostel. Táta nechodil ani sem, ani tam. Stačilo, že si občas poslali pro dědu, aby jim byl do počtu.
Bydlel nejblíž. Jinak tomu modlení nikdo z naší rodiny moc nedal.
Byli jsme v Praze a táta mě
vodil židovským městem, byli jsme všude. Na stěnách jedné synagogy byl řádek po
řádku, jméno po jménu všichni, co se nevrátili z koncentráků domů. Naši příbuzní
tam nebyli. Jsme ze Sudet a ty byly za války součástí německé říše. Jak
srandovní – tisíciletá říše, co trvala necelých 12 let.
Jména zmizelých od země po strop
pro mne byla šokující. Češi se k nim chovali většinou slušně, zato
v Polsku se Poláci k těmto lidem chovali často hůř než Němci
v uniformách SS. I dnes se stydí svérázným způsobem a dělají to tvrzením,
že Němcům vlastně ani trošku nepomáhali. Pomáhali a překonávali všechno, co tu
ještě nebylo. Udávali své sousedy a bylo to jen a jen o penězích.
Šli jsme s tátou i na
hřbitov, což byl pro mne velký zážitek. Předtím jsem na podobném nikdy nebyl. Většina
těch, o kterých mluvím nemá ani svůj hřbitovní kámen. První kamínek, co dáváme
místo květiny, jsem položil na kamennou stélu popsanou starým hebrejským
písmem. Až mnohem, mnohem později jsem držel v rukou hebrejskou modlitební
knížku, stál vedle Pavla Göreho a opakoval s ním a
s deseti dalšími modlitbu za zemřelé – kadiš.
O mnoho let dříve
většina z nás měla strach a nechodila ani na ten náš liberecký hřbitov. Báli
jsme se sousedů, soudruhů, přátel, že nás udají a budeme mít problémy. Neumřít
Stalin a o pár dní později Gottwald, známá Stalinova podržtaška nebyla nám po
procesu se Slánským dávána velká šance na přežití. Až mnohem později jsem tatínkovi
přestal vyčítat strach. I já byl konfrontován se zbabělostí – s anonymními
výhrůžkami a pohrůžkou, že s námi zatočí. Vnukovi bylo 10 let a svět není
o nic lepší, než byl v dobách mého mládí.
Svět se pohybuje
po spirále a mnoho věcí se vrací. Počkejme si na léta budoucí. Doufám, že budou.
Je o čem přemýšlet, vracet se k minulosti a zároveň věřit, že to špatné se
někde ztratí a nikdo to nebude postrádat. Že svět bude vždycky pozitivní.
Žádné komentáře:
Okomentovat