Psal
se rok 1945, když se do Hrádku nad Nisou vrátili přeživší… Můj tatínek se svými
dvěma bratry se vrátili k mamince a k nejmladšímu bratru. Kupodivu
přežil i jejich otec, můj dědeček.
Šest
let doslova a do písmene bojovali s Němci, kteří změnili Sudety a pro mé
nejbližší postavili koncentrační tábory a plynové komory. Šest let aktivně bojovali,
šest let chránila moje babička svého nejmladšího syna před cestou, z níž se
mnozí mí příbuzní už nikdy nevrátili. Šest let strávených v komůrce na půdě,
šest let pouze s nočními vycházkami. Nekonečných šest let pro desetiletého
kluka…
Všem
jim chci složit hold. Válka je nejhrůznější věc na světě. Zabíjí ty nejmenší,
nejslabší. Dává průchod tomu nejodpornějšímu z hlubin lidských duší. Bere matkám
a tátům děti a těm zabíjí jejich sny.
Snad
vědomí a poznání toho, že válka nestaví, jen boří, ať jde o domy nebo o vztahy,
bratři se rozhodli koupit si domky v jedné ulici a zůstat navždy pospolu.
Nestalo se. Válka pokračovala ještě dlouho, i když už jinde ve světě. Postupně
domky prodali, odstěhovali se do dálky za moře a už nikdy se nastálo nevrátili.
Zůstala tu babička s dědou, můj tatínek a nejmladší z bratrů, který dal mostu své příjmení.
Za plotem domu, ve kterém na své
nejdražší čekala moje babička teče řeka. Lužická Nisa se za domem stáčí a po
pár metrech vtéká do Německa. Za domem číslo popisné 71 je most. Dříve
bezejmenný, dnes pojmenovaný podle mých příbuzných. U Wienerů.
Kdo dnes ví, kdo byli lidé, žijící u mostu přes řeku tekoucí kolem jejich bývalých domovů? Až na
nejmladšího všichni dávno zemřeli. Váleční hrdinové, kteří neuměli česky a mluvit
česky se učili od kamarádů ve vězeních, v koncentračních táborech a ve vojenských
jednotkách, když bojovali za svobodu našich domovů… Není snadné narodit se do
rodiny jiného náboženského vyznání, žít mezi lidmi trpícími předsudky. I v emigraci
nikdy nezapomněli na to, kde se narodili, a když přijeli na návštěvu, snažili se
mluvit česky. Byli hrdí na svou rodnou zemi, na Československo.
Řekl bych, že byli obyčejnými kluky,
chlapy, co bojovali za svou vlast, ale pro mne mají konkrétní jména. Viděl jsem
jejich vyznamenání, znám jejich osudy.
Život není jen o současném spěchu.
Je i o malých zastaveních, o vzpomínání. Pokaždé, když přecházím most U
Wienerů, myslím nejen na své nejbližší, po kterých je most pojmenován. Ve
vzpomínkách spolu se mnou přecházejí most i ti, kterým válka a nenávist
nedovolila vrátit se do jejich domovů a žít tady spolu s námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat