Pohádka ze vsi, hodně přitažená za vlasy

U babičky byl farář. Nikdy bych si nepomyslil, co jedna krátká návštěva způsobí. Nám mladým takové setkání tolik neřekne, ale babiččiny spolužačky hned věděly, co to znamená.... A přitom to šlo vyřídit přes národní výbor, dnes bychom řekli obecní úřad. Už není? Tak jaképak cavyky!

První se stavil truhlář s metrem, a ptal se, zda má jít dál, nebo to sfoukne u vrátek. Sousedka, co máme společný plůtek promptně nabídla kytky s výraznou slevou. Soused, hospodský, nad námi, že udělá posezení. Chlapi co hrají v kapele se přišli omluvit, že nemohou, že dva budou od příštího týdne na vojenském cvičení. Babička se nestačila divit. V mlékárně jí úplně cizí lidi kondolovali, že měli její sestru rádi, že se babičce podobala jako vejce vejci.  Babička byla odjakživa jedináček, ale vypravujte to lidem na náměstí. Asi to dělají i ty pohodlné lavičky, co tu scházejí.

Koncem týdne se opět farář stavil, aby s babičkou, a tak trochu i s námi dořešil to, co nechtěl řešit přes obecní úřad. Dotklo se jej provokativní chování našeho kohouta, který se naučil doprovázet kostelní zvony mohutným kokrháním. Farář nejdřív narazil na mne. Vysvětlil jsem mu, že nejsem kompetentní, ať si to vyřeší s kohoutem osobně. Otec se s ním odmítl bavit a řek mu, že mu zvuk zvonů vadí taky a že kohout dělá to, co táta neumí...

Pak došlo na babičku, ale ta do kostela nechodí. Přesto faráře uchlácholila a slíbila, že kohoutovi domluví. Tím příběh zdaleka nekončí. Farář dlouze zvonil, pak byl dlouho uvnitř a odešel rozrušený. Vox-populi, vox dei pravil, že babička je prý na zhasnutí a farář už jen ladí odchodný. Mezitím ani později, dohody nedohody, kohout nic netuše řval o oktávu výš, jakoby si chtěl s římsko-katolickou církví vyřešit dávné historické spory s čarodějnickými procesy.

 Babička dál kypěla zdravím, a nás trápilo, jak tuhle patálii vyřešit. Navrhnul jsem jídelní lístek bez černého rámečku, veřejnou ochutnávku kohoutí polévky a kohouta na víně pro všechny sousedy. Nejmladší z rodiny si objednal kohoutí péra do indiánské čelenky. Babička navrhla, že se oběsí na klice od půdy.

Kohout nic nepochopil a kokrhal dál podle kostelních hodin. I čtvrtky se přitom naučil. Ptáte se jak to celý dopadlo? Zbytečně, táta si do toho mluvit nedal a zakročil aniž se s církví a s námi poradil. Najedli jsme se společně a kohoutovi odpustili. Není nad snadná vítězství s knedlíky a slepicí ve smetanové omáčce a k tomu kopec zmrzliny.

Konec dobrý, jídlo dobré, farář spokojený. Babička to přežila. Snad jenom sousedé jsou trochu rozpačití. Vesnický funus je vesnický funus, to ani Angelina v televizi nemá takové sledování. A pokud se vám zdá pan farář z tohoto příběhu trochu jednoduchý, pan režisér Troška zná ještě podivnější a já nakonec taky. Tak, či onak, neberte vše příliš vážně. Pohádky pro dospělé mají své mouchy, někdy velikosti kostelní báně.

Dobrá zpráva mým čtenářům

Vážení příznivci, přátelé, mí čtenáři!

Oznamuji Vám, že Databox.cz zařadil mezi volně dostupné e-knihy i „Česko-německé  pohledy a pohlednice“ Egona Wienera.

Hezké počtení!!!

Píši Vám, Sudeťáci

Píši Vám, Sudeťáci,

a nemyslím to hanlivě! Vždyť kdo jsem já? Jeden z Vás, po válce narozený ze sudetských kořenů …

Sudeťák… I to slovo bylo po válce zakázáno. Až příliš evokovalo Henleinovo úsilí přimknout Sudety k Říši a hořce připomínalo násilný zábor pohraničí i šest let nesvobody mé Československé republiky.

Svoboda = Sudeten-Gau. Draze jste za ni zaplatili, ale spolu s Vámi i ostatní, včetně mé rodiny, z níž třetina žila v permanentním strachu o své německé blízké, třetina mířila z Terezína rovnou do Osvětimi a ta poslední, reprezentována maminkou to nevzdala a rozhodla se po válce v těch Sudetech, tatínkově domovu v pohraničí, žít. Takže, co? Kdo tu válku vyhrál a kdo víc ztratil? Vy - já? Myslím, že všichni... Sudety tu ale stále stojí od Božího Daru přes hory Krušné, Lužické, Jizerské, Krkonoše, hory Orlické a dál a ještě dál.

Sudety = Němci. Proto Vám píši a lepím na obálku známku platnou při frankování do zahraničí. Vůdce to byl, kdo odvedl Vaše rodiče a Vás ze Sudet „domů“ do Roztoku, Halle, Augsburgu, Mnichova… Bůh s Vámi, kteří jste museli odejít z domova na jiné místo a Bůh s těmi, kteří ze stejného domova odcházeli tam, odkud není návratu. Zazněly omluvy, ale na obou stranách se nezapomnělo. I v mé rodině si po válce odpustili, ale nezapomněl nikdo. 

Mnoho vody uběhlo v řekách jako Nisa, Ploučnice, Labe, Ohře, hodně vran a havranů odlétlo a čápů přiletělo do hnízd na vysokých komínech. Co se urodilo malin a borůvek a kolik se z nich napeklo koláčů! To jsou Sudety mé i Vaše.

Proto Vám píši, milí Sudeťáci, žijící daleko od svých dávných domovů i Vám, kteří jste se tu po válce narodili, našli si tady nevěstu. Píši lidem dobré vůle. Podejme si ruce, opravme most v Chrastavě, v Raspenavě, Andělce, kde voda před lety vše zničila. Nesuďme podle toho, jakou kdo mluví řečí. Hleďme, co kdo říká a co dělají jeho ruce, o čem přemýšlí jeho hlava. Buďme si navždy sousedy a přáteli, kteří si pomáhají a už nikdy nedopustí, aby soused byl vyhnán za práh svého domu a z cesty se už nevrátil.

Vám, Sudeťáci, píši a děkuji, že čtete mé příběhy o lidech, dětech podivuhodné země zvané Sudety.

Egon Wiener

Umění do každé rodiny

Nebylo vesnice, městečka, aby v ní nežil umělecký malíř. Nemyslím malíře pokojů, ani takového, co študoval malířinu někde na universitě, myslím toho, co v hospodě za padesátku namaluje, co si přejete.

Mám smůlu. Já přišel vždy pozdě. Zubatá s kosou byla rychlejší, ale to co namalovali, s tím se setkávám všude, kde otevřu dveře do obýváku. Ač tenhle mistr maloval na přání, je úplně jedno jestli to bylo v Hrádku nad Nisou, v Jilemnici,  Dobříši či v Aši, pokaždé to byla trefa neomylně do černého…

„Pane vrchní, dali bychom si oběd.“ „Ano prosím, co to bude? Vybrali jste?“ „Dvakrát řízeček prosím.“ „Už není…“ „Není, není. Co tedy máte?“ „Buřty s cibulí.“ „Na co tedy list, kartu plnou mlsot?“ „No, vybrat si můžete, ale máme už jen ty buřty s cibulí,“ tak nějak podobně jste si mohli vybrat v Čechách i na Moravě.... A přitom koukáte po zdech a nevěříte vlastním očím. Za jídlo tu bylo dílo – jeleni, ovce, Boží oko, bourání prasete.

Dobrotivý Bože! Máky, chrpy, kopretiny, slunečnice, růže, ale i mák nemá tu konkurenci v hrncích a ve vázách. Konkuruje už jenom šeřík a alegorie vítězství nad Němci, buditelé a Hradčany. Hlavně, bez toho by obývák ani nebyl kolaudovaný. Jeleni, bizoni, laně, srnci, psi, koně, kočky. Vedou ti s parohy, pokud možno v říji. Byli tak úžasní, že neodolala honorace, nižší úředníci, pošta, nádražáci, lidé od mašin, myslivci, obecní úředníci ti všichni prostě museli mít tuhle pohádku mládí luk a strání. Byť by mistra přeplatili, na stěně museli viset jeho originály.

Desítky let, co ještě televizní seriály ani neběžely, už tehdy a překvapuje, že i dnes vítězí máky nad postelí a ovály se svatou nad skříní, Alpy, šeříky, vlčí máky. To bylo tak do roku 1990 a asi v tomto pořadí. Lidé se otřepali, převlékli kabáty, odhodili závislost na mácích a jak mávnutím proutku jsou tu Eifelovky, „turecké“ koberce přitlučené na zdech.

Trošku jsme s tou kulturou po revoluci hnuli pod heslem: Hurá do Evropy! Hodně jsme si polepšili. I tu internetovou adresu má snad každý trouba. A k hospodským malířům? Pokud zůstali, kupte jim pivo a dejte na barvy. Zásluha o jeleny a Hradčany se zapíše se do listin, co jsou na radnici hned za vchodovými dveřmi. Časy se vracejí a jeleni samosebou taky. Brusel to zatím nezakázal, a tak se vraťme k rodné hroudě malovat kraviny na stěny pokoje.

Doma v Sudetech

 

Sudety - jedno z mála významových slov jejichž používání zakázala Československá vláda. Rozhodně je jediné, o kterém to vím. Už jenom výnos o nepřípustnosti používat slovo Sudety! Dnes jej chápeme jako kolektivní odsouzení většiny a výnos nad těmi, kdo tu žili. Jsou trestáni všichni, včetně neživých - hory, řeky, kopec stráně… Sudety, pohádka s podivným koncem? Narodil jsem se tam a tohle území pro mne znamená víc, než pojmenování geomorfologického území.

V minulosti tam žili převážně Němci. Dnes už ne, na naší straně i za dnešní polskou hranicí s námi už v takovém množství jako dříve nežijí. Ale jako ve správné pohádce platí, že pokud nezemřeli, žijí jinde dodnes a na svou původní vlast vzpomínají.

Rozhodně to pohádka nebyla. Já to už nepamatuji, ale táta byl ročník 1918 a jeho bratři, otec, matka, příbuzní, ti všichni se tady narodili. V Novém Městě pod Smrkem, v Liberci, Jablonci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Hodkovicích nad Mohelkou.  A byli tu doma mezi všemi národnostmi, které tu žily. Na na ulici, ve spolcích, ve školách a v zaměstnání to bylo o národnostech. Měli se „rádi“ pokud se znali osobně, ale jak si jedni natáhli bílé podkolenky, ti druzí byli Židi, Čecháčci, služky „Zezakopce“.

Neměla to tehdy sociální demokracie a později i komunisté lehké. Fabrikanti všech národností drželi při sobě, stávkokazi tu rostli, jak houby po dešti. A přeci se ti ze Sudet uměli dát dohromady při hrozbě nacismu, války ve Španělsku, v Číně. Mnoho Židů i Němců ze Sudet bojovalo v řadách našich zahraničních vojáků proti fašismu na frontách Druhé světové války a s podivem i velká část exilové vlády, příštích politiků poválečného Československa byli doma v zabraných Sudetech.

Sudety jsou stále zemí německých básníků, malířů, sochařů, architektů, země chmele, vína, brambor, cukrovky, uhlí, jablek, hrušek a švestek. Spisovatelů příhraničních hor, sklářů umělců, horníků, lesních a zemědělských dělníků, včelařů, dělníků z textilních továren. Škol řemeslných center, zemí výstav, lidí, co se živili prodejem doma i v cizině, koberců, skla, bižuterie, divadel i muzeí, galerií, českých úředníků, pošťáků, policistů, právníků, lékařů, dělníků na stavbách… To vše byly Sudety, pohraničí mých rodičů, prarodičů, mých dětí, přátel i lidí budoucích.

Sudety jako říšská župa v letech 1938 – 1945, Sudety, české pohraničí od 9. května 1945 opět českým územím. Jsem to já, my všichni, kteří tu žijeme, naši rodiče všichni, kteří se sem vrátili, nebo zdejší kraj dosídlili. Země hornatá a kostnatá z východu od Sněžky, Ještědu, Rálska, Nového Boru, Šluknova a dál k Děčínu, Ústí, Teplicím, Chomutovu, Kadani, k Varům, Aši, celé pohraničí.

Už napořád i mé Sudety, země minerálních vod, vína, piva i místních, doma pálených štamprliček. Země lidí, copatých blonďatých modrookých i nás, co mají hnědé oči vlnité vlasy, vysoká čela a pleš. My všichni jsme opět doma. V Sudetech…    

Až naprší a uschne

Také jste to slyšeli. A jak vám bylo? Asi jinak v deseti, jinak ve třiceti a později už vám to jistě nikdo neřekl. Doufám. Je to infantilní věta, hodná snížené inteligence interpreta. Je to odpověď neodpověď na prosbu, dotaz ve věci hodně potřebné, nutné. A pak uslyšíte: Až naprší a uschne. Je to podraz, odmítnutí, vykázání ze dveří, zavření vrátek, bouchnutí do stolu a ukončení diskuze. Běž pryč a nevyváděj, jsi šnorer (žebrák) a přísluší ti taková odpověď, ale přesto jak mokrým hadrem přes ústa.... Neotravuj, zabal to, máš to marný. Ničeho se ti nedostane, leda, že až naprší a uschne. Až se znovu zazelená vyprahlý úhor, který je ve mně, tobě svitne špetka naděje, ale moc s tím nepočítej. Už ti bylo jednou odpovězeno a moudrého trkne, tudy cesta nevede, člověče žebravá...

Pokud ovšem trváš na odpovědi, pak nezbyde, než uvažovat o otázce. Byla špatně formulována, byl to špatný tazatel? Část dotazu je zodpovězena ihned a druhá část si dá načas. Až vody přibude, a pak voda opadne. Proto jsou  na světě úředníci, nezbedná rota přisluhovačů pána. Kdysi v dějinách, v dávném šerosvitu tě zbrojnoši dřevcem, tupým koncem z druhé strany postrčili a měli tě, kde chtěli tě mít. Po víceméně plodné diskuzi jsi měl pochopit. Suplika, žádost už vlastně zodpovězena byla. Dovětek až naprší a uschne už byl utroušen jen mezi zuby a vlastně měl být slyšen jen důvěrně mezi čtyřma očima...

Přesto to znělo povzbudivě, budilo naděje, mírné povzbuzení, příslibem vyhovění v daleké budoucnosti, leč nezávazně.... A potom to, co přijde, bude, jak znám pána, opět jen seno-sláma. Člověče, nečekej a utíkej. Leč, stárneme všichni. Tazatel i ten, co odpovídá. Čím déle, tím víc  zapomínáš, že se tě dotkl, vrazil do tebe s nohou na plynu, hlasitě troubil, ale nezabrzdil....

Sám intelektuální trpaslík povyrostl jen v očích zlodějů snů a ztracených iluzí. Nic není míň, než studna plná kamení, kde není voda a místo pro snění. Kdo si co uvařil, ten také jí, když zaprší, tak obyčejně osychá dosucha. Kdo čeká, dočká se. Smích doprovází odpovědi, co leží na stolech. Nečekej a vydej se jiným směrem. Tam kde rostou šišky chlebovníku s gothajským salámem, octem a cibulí.  

Neberte už nikdy dětem jejich hračky

Má nevlastní babička ze staré rabínské mikulovické židovské rodiny měla dvě sestry. Jednu ve Vídni a druhou v Londýně. Babička Matylda z mých tří babiček zemřela jako první. Bylo mi deset.

Seznámila se s dědečkem na Blízkém Východě a do Liberce se stěhovala po válce, už jako jeho manželka. Další babička… Je zvláštní, že mi to nepřišlo divné. Většina kamarádů  měla babičky po jedné, maximálně po dvou. Já měl babičky tři a těm, co byly z Hrádku nad Nisou jsem říkal Babička Holí a té druhé Teta tante. Ani jedna z těch dvou neuměla česky, babička z Mikulova excelentně.

Jó, pohraničí – Sudety po válce, to byl námět mnoha tragédií ale i veseloher. V tomhle kotli národnostního mišmaše jsem dlouho žil v domnění, že tak to má být a všude je to stejné. Bylo i nebylo. Zpět k babiččiným sestrám. Faktem zůstává, že obě pratety nechodily na ulici a k procházkám jim musel stačit vydlážděný dvorek. Nikdo se s nimi nechlubil. Tehdy snad nikdo ze sousedů nepouštěl své německé příbuzné daleko od svého domova. Přece jen tu byli komunisté, kteří, ač měli plná ústa internacionalismu, sami tomu, co hlásali moc nevěřili. Když jich většina starých Němců do deseti let umřela, oddechli si všichni, i my, kluci, stále poučovaní, že co se doma mluvívá, se nesmí opakovat venku. Fajn bylo, když byli takoví zahraniční příbuzní aspoň trochu bohatí a žili na západě, neboť jsem neznal kamaráda, který by chtěl něco od příbuzných z východu. V tom jsme se shodovali všichni, včetně dětí komunistů…

Sestry mé třetí babičky z Mikulova se měly k světu, ač jsem jim byl synovcem až po té, co si babička Tylda vzala dědu Artura. Posílaly mi, co jsem chtěl a co jsem nutně potřeboval nejvíc. Plastové skládačky lodí, aut, stavebnice hradů. Má první propiska, co ještě barvila prsty, byla z Vídně, a první malé rádio z jejího okolí. Faktem zůstává, že jsem přesto byl dobrým pionýrem, který pomáhal starým lidem přes ulici a nosil jim tašku s nákupem, ač mi to máma zakázala.

Doma jsem zavíral okno, když táta zapomněl a poslouchal zprávy rádia Vídeň s okny dokořán. Četl jsem Marxův Kapitál, ač jsem mu nerozuměl ani slovo. Vyčítal jsem české buržoazní republice střelbu v Mostu do horníků, a potichu  souhlasil s rodiči, když odsuzovali politické vraždy, popravy Slánského a dalších komunistů, opravdových internacionalistů. Začal jsem rozumět domácímu Babylonu a začal mi být srozumitelný i svět kolem nás venku, za okny…

Škoda, že mi jedna po druhé zemřely všechny mé milé babičky. Schází mi jejich smích, ztvrdlé dlaně, měkká náruč a nezbývá mi, než vyzvat vás, které žijete: Babičky celého světa spojte se a posílejte klukům báječné slepovací stavebnice! Nejlepší jsou auta, pak lodě a letadla taky. Vše, co se vejde do velké, velikánské krabice…