Má nevlastní babička ze staré
rabínské mikulovické židovské rodiny měla dvě sestry. Jednu ve Vídni a druhou
v Londýně. Babička Matylda z mých tří babiček zemřela jako první.
Bylo mi deset.
Seznámila se s dědečkem na Blízkém
Východě a do Liberce se stěhovala po válce, už jako jeho manželka. Další
babička… Je zvláštní, že mi to nepřišlo divné. Většina kamarádů měla babičky po jedné, maximálně po dvou. Já
měl babičky tři a těm, co byly z Hrádku nad Nisou jsem říkal Babička Holí
a té druhé Teta tante. Ani jedna z těch dvou neuměla česky, babička
z Mikulova excelentně.
Jó, pohraničí – Sudety po válce, to
byl námět mnoha tragédií ale i veseloher. V tomhle kotli národnostního
mišmaše jsem dlouho žil v domnění, že tak to má být a všude je to stejné.
Bylo i nebylo. Zpět k babiččiným sestrám. Faktem zůstává, že obě pratety
nechodily na ulici a k procházkám jim musel stačit vydlážděný dvorek. Nikdo se s nimi
nechlubil. Tehdy snad nikdo ze sousedů nepouštěl své německé příbuzné daleko od
svého domova. Přece jen tu byli komunisté, kteří, ač měli plná ústa internacionalismu,
sami tomu, co hlásali moc nevěřili. Když jich většina starých Němců do deseti let umřela,
oddechli si všichni, i my, kluci, stále poučovaní, že co se doma mluvívá, se
nesmí opakovat venku. Fajn bylo, když byli takoví zahraniční příbuzní aspoň trochu
bohatí a žili na západě, neboť jsem neznal kamaráda, který by chtěl něco od
příbuzných z východu. V tom jsme se shodovali všichni, včetně dětí
komunistů…
Sestry mé třetí babičky z Mikulova
se měly k světu, ač jsem jim byl synovcem až po té, co si babička Tylda vzala
dědu Artura. Posílaly mi, co jsem chtěl a co jsem nutně potřeboval nejvíc.
Plastové skládačky lodí, aut, stavebnice hradů. Má první propiska, co ještě
barvila prsty, byla z Vídně, a první malé rádio z jejího okolí.
Faktem zůstává, že jsem přesto byl dobrým pionýrem, který pomáhal starým lidem
přes ulici a nosil jim tašku s nákupem, ač mi to máma zakázala.
Doma jsem zavíral okno, když táta
zapomněl a poslouchal zprávy rádia Vídeň s okny dokořán. Četl jsem Marxův Kapitál, ač jsem mu
nerozuměl ani slovo. Vyčítal jsem české buržoazní republice střelbu
v Mostu do horníků, a potichu souhlasil
s rodiči, když odsuzovali politické vraždy, popravy Slánského a dalších komunistů,
opravdových internacionalistů. Začal jsem rozumět domácímu Babylonu a začal mi
být srozumitelný i svět kolem nás venku, za okny…
Škoda, že mi jedna po druhé zemřely všechny
mé milé babičky. Schází mi jejich smích, ztvrdlé dlaně, měkká náruč a nezbývá mi, než vyzvat vás, které žijete: Babičky celého
světa spojte se a posílejte klukům báječné slepovací stavebnice! Nejlepší jsou
auta, pak lodě a letadla taky. Vše, co se vejde do velké, velikánské krabice…
Žádné komentáře:
Okomentovat