Sudety - jedno
z mála významových slov jejichž používání zakázala Československá vláda.
Rozhodně je jediné, o kterém to vím. Už jenom výnos o nepřípustnosti používat
slovo Sudety! Dnes jej chápeme jako kolektivní odsouzení většiny a výnos nad
těmi, kdo tu žili. Jsou trestáni všichni, včetně neživých - hory, řeky, kopec
stráně… Sudety, pohádka s podivným koncem? Narodil jsem se tam a tohle
území pro mne znamená víc, než pojmenování geomorfologického území.
V minulosti
tam žili převážně Němci. Dnes už ne, na naší straně i za dnešní polskou hranicí
s námi už v takovém množství jako dříve nežijí. Ale jako ve správné
pohádce platí, že pokud nezemřeli, žijí jinde dodnes a na svou původní vlast vzpomínají.
Rozhodně to pohádka
nebyla. Já to už nepamatuji, ale táta byl ročník 1918 a jeho bratři, otec,
matka, příbuzní, ti všichni se tady narodili. V Novém Městě pod Smrkem, v Liberci,
Jablonci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Hodkovicích nad Mohelkou. A byli tu doma mezi všemi národnostmi, které
tu žily. Na na ulici, ve spolcích, ve školách a v zaměstnání to bylo o
národnostech. Měli se „rádi“ pokud se znali osobně, ale jak si jedni natáhli
bílé podkolenky, ti druzí byli Židi, Čecháčci, služky „Zezakopce“.
Neměla to tehdy
sociální demokracie a později i komunisté lehké. Fabrikanti všech národností
drželi při sobě, stávkokazi tu rostli, jak houby po dešti. A přeci se ti ze
Sudet uměli dát dohromady při hrozbě nacismu, války ve Španělsku, v Číně. Mnoho
Židů i Němců ze Sudet bojovalo v řadách našich zahraničních vojáků proti
fašismu na frontách Druhé světové války a s podivem i velká část exilové
vlády, příštích politiků poválečného Československa byli doma v zabraných Sudetech.
Sudety jsou
stále zemí německých básníků, malířů, sochařů, architektů, země chmele, vína,
brambor, cukrovky, uhlí, jablek, hrušek a švestek. Spisovatelů příhraničních
hor, sklářů umělců, horníků, lesních a zemědělských dělníků, včelařů, dělníků z textilních
továren. Škol řemeslných center, zemí výstav, lidí, co se živili prodejem doma
i v cizině, koberců, skla, bižuterie, divadel i muzeí, galerií, českých
úředníků, pošťáků, policistů, právníků, lékařů, dělníků na stavbách… To vše byly
Sudety, pohraničí mých rodičů, prarodičů, mých dětí, přátel i lidí budoucích.
Sudety jako
říšská župa v letech 1938 – 1945, Sudety, české pohraničí od 9. května
1945 opět českým územím. Jsem to já, my všichni, kteří tu žijeme, naši rodiče
všichni, kteří se sem vrátili, nebo zdejší kraj dosídlili. Země hornatá a
kostnatá z východu od Sněžky, Ještědu, Rálska, Nového Boru, Šluknova a dál
k Děčínu, Ústí, Teplicím, Chomutovu, Kadani, k Varům, Aši, celé pohraničí.
Už napořád i mé
Sudety, země minerálních vod, vína, piva i místních, doma pálených štamprliček.
Země lidí, copatých blonďatých modrookých i nás, co mají hnědé oči vlnité
vlasy, vysoká čela a pleš. My všichni jsme opět doma. V Sudetech…
Žádné komentáře:
Okomentovat