Svět je plný hasičů

Tradice dobrovolných hasičských sborů je v Sudetech tak veliká, že hasičský sbor je snad všude. Po odsunu německých z pohraničí na ně plynule navázali čeští. Jen co té staré hasičské techniky je ve starých zbrojnicích! A jejich stáří? 200 - 300 let, mosaz, dřevo, tepané železo, sekyrky, háky, džbery, přilbice. To stojíte u takového exponátu, a když se zasníte, slyšíte zvuk praskajícího ohně, vidíte, jak ze střech Frýdlantu v Čechách létají celé plápolající šindele, hoří dřevěná dlažba, seníky, stáje, vše v jednom hořícím pekle. Křik, pláč, zoufalé bučení krav a vytí psů. U nás v Sudetech jsou to i textilní továrny, plné výbušného textilního prachu.  Pláč dětí, zoufalých matek. Neznám v okolí mnoha kilometrů město, které neponičil požár. Proto vrchnost, obecní úřady, továrníci, rádi přispívali a zakládali hasičské dobrovolné sbory.

Jako malý kluk jsem před víc jak 60 lety viděl několik požárů v naší vesnici. Požární zbrojnice byla od nás 200 metrů. Byla slušně vybavená a měla hasičský vůz s tím střešním okénkem nad sedadlem řidiče. To vyvolávalo mezi námi kluky obdiv. Myslím, že to byla „erena“, ale co vím? Třeba to byl vůz ještě trofejní.

V obci hasiči patřili k těm nejaktivnějším. Měli svou mládež, tradice. Když tradice, tak jedna byla o tom, pořádně se v sobotu napít, a pokud něco uhasili, v soutěžích vyhráli, a pak uhasili i žízeň. Pro pivo se jezdilo přímo do pivovaru ve Vratislavicích. To se to pak špatně usínalo nám, sousedům, co měli okna v létě i v noci otevřená. To byl rámus, jako když se stěhuje nádraží, zpěvu, jako při svatbách. Všichni jsme si říkali, že teď někde začít hořet, tak jsou hoši v …. Nezačalo, pouštěli si teslácký magnetofon Sonet Duo a ten řval hlasitě po půlnoci.

A víte, proč s tím dotyční nic nedělali? To bylo obdobné, jako když zástupci tehdy požárníků přišli k našim vrátkům. Slušně zazvonili a prodali dva kusy lístků na požární ples v hospodě U Zeleného stromu mojí mamince, která netancovala a jejíž manžel, můj táta, byl ve vyšetřovací vazbě.  „Proč, maminko?“ ptal jsem se při vědomí, že se doma obracela každá koruna. Maminka na to: „Kdyby u nás hořelo, aby přijeli včas!“ Obdobně se zachovala, když přišli organizátoři plesu Červeného kříže, Svazu žen. Tam, aby nás nepomlouvali, tam zase, že má kamarádky.

Domnívám se, že moje drahá maminka by si lístky koupila i od spolku pěstitelů ticho mořských želv. A proč? Aby organizátoři plesů „nevyhořeli“, aby neměli dluhy.  Život na vesnici za mého mládí byl a možná, že ještě někde je, romantický. Dnes je auto v každé rodině, automatická pračka, mobilní telefon. Odchází vše, co by i vzdáleně připomínalo vesnickou idylku kde hasiči sehrávají stmelující komponent současné vesnice.

Pár slov k novému roku 2018

Píši Vám, dálavám, všem, co nosíte pevné boty, zdržujete se šněrováním, nepěkným klouzavým ponožkám. Všem, co nemáte rádi umělé hmoty, umělým barvivům, senu i slámě, co je jí plno v hlavách dětských panenek. Píši všem, co se bouříte jíst a konzumovat, co není vlastní nám, kteří nepřejeme umělotinám. Všemu, co přišlo odnikud a je proti přírodě, přirozenosti. Všemu, co po pěti prstech mají, jak na prstech ruky, tak těm, co jich nemají více na obou nohách. Což nechceme být ničím jiným, než jsme? Lidmi.

Žijeme v Sudetech. Všude kolem je tráva, křoví, les. Aby to tak zůstalo, věřte mi, chtěl bych moc. Aby se neděly věci, které nechci, naopak dělo se, co by se dít mělo. Proto píši Vám v dálavách, všem, co umíte čarovat. Nedělejte to. Svět ještě není na kolenou, nemrzneme, jídla je dost. Svět dosud dýchá nosem, pusou, krávy se pasou, ptáci létají, člověk přejde louku bosou nohou. Moře je plné ryb.

Za zahradou v Jablonném pod Ještědem se mi pasou stádečka koz, srnky s očima, jak vyleštěný kámen z pohraničních hor. Deště jsou dosud plné neutrální vody, sníh padá bílý a náš pes se jej snaží pokaždé kousnout. Chce to něco bez chuti, bez zápachu, hrát si, ne tloustnout. Mám na zahradě stromy. Přál bych si vidět, jak rostou, ptáky, co tudy létají na trase s cílem někde daleko nad Afrikou.

Teď píši Vám, vodám v řece, autům, lidem, co sedí vysoko nade mnou v pohodlných sedačkách, leteckých přepravních firem. Vám všem přeji v Novém roce důležité projekty spatřit v plné síle. Vám, dálavám, brzdit na cestě za umělým světem. Všem být víc doma, hrát si s dětmi, mít čas bavit se v rodinách, mít čas na dědu s babičkou, syna, dceru, na vnoučata. Na psa, který tohle taky postrádá. Mít doma kočku, kanára, hada i myš. Zlatou rybičku. Mít druhé rád, jak sám sebe. To vše hledat doma, třeba u zapnuté televize. Nebýt sám, jít si sednout do parku na lavičku, otevřít oči a potichu zanotovat starou známou písničku. Nasypat zrní ptáčkům, pohladit veverku, mít dobrou náladu, nastavit tvář sluníčku. Nespěchat domů, usmát se na dítě v kočárku.

                                    

Nezavírejme oči před problémy (Mezinárodní den památky obětí holocaustu – sobota 27.1.2018)

27. leden je dnem paměti – památky obětí holocaustu. Celé české pohraničí – Sudety je plné opuštěných hřbitovů a hřbitovních kaplí, které často jako jediné je, co zůstalo po našich spoluobčanech, židovských obcích.

Jako desetiletý vnuk správce libereckého židovského hřbitova jsem měl s dědečkem, jedním z mála přeživších, vážný spor. Nerad mě pouštěl do změti kamenů a náletových dřevin, které tehdy, v roce 1957, představovaly místo odpočinku židovských zemřelých. Správce hřbitova, ani skomírající židovská obec nemohla napravit, či zlomit, nechuť tehdejší státní správy změnit cokoli na daném stavu.

To přišlo až po roce 1989 a s ním přiznání se města k uvedené zažité praxi a zároveň napravení křivdy na téměř 1700 občanů Liberce, kteří se nevrátili z vyhlazovacích koncentračních táborů a z bojišť druhé světové války. Po nich zůstaly městu továrny, obchody, ordinace, kanceláře, vily, pozemky, které město spravovalo a kdy nechalo chátrat jediné, co nemohlo potřebovat – židovský hřbitov s obřadní síní.

Po roce 1990 došlo k obratu a nápravě křivd. V rámci výstavby nové knihovny v Liberci na pozemku, kde do roku 1938 stála židovská synagoga, vypálená nacisty o tzv. křišťálové noci, byla postavena synagoga nová, v Čechách první od roku 1945.

Vraťme se do poloviny května roku 1945. Sovětský velitel, osvoboditel města, se nechal informovat o osudu libereckých Židů. Osobně navštívil židovský hřbitov a co viděl? Povalené kameny, mezi nimi stromky. Vedlo jej to k tomu, že nařídil vytvoření pracovního komanda z někdejších nacistických představitelů, které mělo uvést hřbitov do náležitého stavu. Žel, dokumentace k tomu, kde je kdo opravdu pochován nebyla k dispozici, a tak se má babička dočkala pomníčku jiného nebožtíka, a on zase spočinul pod stélou jiného člověka. To nezměnila ani hrstka těch, co přežili.

Vraceli se i jako hrdinové z bojů od Monte Casina, Kyjeva, Dukly, Tobruku, z Tichomoří, z Berlína. Přežili a obdrželi nejvyšší britská, sovětská, americká vyznamenání. Po roce 1990 přichází i liberecká radnice s pomocí při opravě hřbitova, hřbitovní zdi, kaple, která se postupně mění na památník obětí šoa v Liberci. Myšlenku upravit důstojně tento prostor, jako památník umučených obětí, vyhrál v rámci soutěže student Technické univerzity v Liberci Štěpán Gudev, který světelnou linkou vede návštěvníka podél stěn až k místu, odkud se již nevrátili a kde zahynuli.

Památník obětem šoa je zpřístupněn veřejnosti a je na jednotlivých skupinách mládeže a vedení škol, zda si vyjedná na židovské obci návštěvu komentovanou jejím zástupcem. V posledních letech jsme v Evropě svědky narůstajícího antisemitismu. Židé stále více čelí novým formám předsudků, které je obviňují z rasismu, srovnávají je s nacisty a zpochybňují jejich historické vazby na Jeruzalém, stejně jako legitimitu státu Izrael. Naším cílem je mobilizovat všechny občany k občansky statečným postojům.

Pár dní po volbách v jedné pohraniční vesnici

Psal se rok 1957. Muselo to být dopoledne, řekl bych, kolem poledního a byli jsme čtyři. Já, Ruda, Jarda a Petr Mrázků. Stáli jsme na mostě přes Lužickou Nisu v naší vesnici a dívali se dolů pod most na řeku, po které občas plavalo občas to, co nás i zajímalo. Z tlampače na budově národního výboru to zachrčelo a do ztichlé obce se začala hrnout bouřlivá hudba z gramofonové desky. Když hudba skončila, ozval se hlas soudruha ředitele naší školy. Zvučným hlasem, podobným tomu, jak nás oslovoval v tělocvičně nám všem na mostě i těm doma, co měli otevřená okna, těm všem a bůhví ještě komu sdělil, že Národní shromáždění zvolilo prezidentem ČSR soudruha Antonína Novotného. Pak řekl něco v tom smyslu, že mu všichni blahopřejeme, a že tak tomu mělo být.  No a my čtyři, já, Ruda, Petr a Jarda Kalenský, stále ještě na mostě, vyhazovali jsme své školní tašky do vzduchu a volali sláva a hurá a mysleli si, že tak se má vítat zvolení našeho nového soudruha prezidenta.

Volbu předchozího roce 1953 jsme věkově prošvihli, ale zato jsme stáli panychidu za zemřelého prezidenta Tondu Zápotockého na místním národním výboru u kondolenčních listin. Jak vidíte, ač věku mladších dorostenců, ve vsi téměř beze jména, byli jsme školou i rodiči vedeni k úctě politickým velikánům své doby. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak vysoko létaly naše školní tašky, jak hlučně jsme provolávali slávu našim vedoucím představitelům strany a vlády. Všem nám bylo úžasně dobře, rozpačití byli jen naši rodiče doma, když jsme jim to vyprávěli. Byla to léta mých prvních lásek, pocitu užitečnosti a angažovanosti, léta plná krásných dětských her a soutěží.

Je tomu víc jak 60 let. Jen těžko si můžeme vzpomenout, o čem hovořili naši rodiče za zavřenými dveřmi, komu kdo radil, co má a nemá dělat. Není to tak dávno, co jsme volili prezidenta republiky. Co na to ti dnešní desetiletí a starší?

Politická kultura nabízí nejedno snadné řešení. Co asi bude třeba, abychom si podali ruce a šli dál? Tu školní tašku, tenkrát v roce 1957, jsem vyhodil na machnínském mostu přes Lužickou Nisu nejvýš já, druhý byl Ruda Reichl…

Grüss aus Warnsdorf

Nevím, jestli se na něj pamatujete. Jarda Sýkora z Liberce. Později se přestěhoval s družkou někam na Frýdlantsko. Excentrik. V době, kdy se v Čechách rozpadal ČSM (Československý svaz mládeže), byl tajemníkem klubu sběratelů kuriozit. To se psal rok 1968-9.

Vidím jej jako dnes.  Sedí u vedlejšího psacího stolu a s nenapodobitelným šarmem chlapců, kteří se nezajímají o ženy, řešil nonšalantně všechny problémy. A že jich bylo! Veřejnost se dozvídala, že i u nás jsou pro všechny zájemce opět organizovány bleší trhy, což je báječný nápad. Prodat, koupit, vyměnit. V hospodě „Na Střelnici“ pod krematoriem, později na ostrůvku v odjezdové hale libereckého nádraží.

V té době jsem se dělil na „Federaci dětských a mládežnických organizací“ s Jardou Sýkorou o jeden telefon. Každá ruka byla v té době dobrá. Chodil nám vypomáhat i jakýsi postarší svazák pan Formánek, původně za klub přátel TGM. Tím chci říct, jak jsme v té době obrozených šedesátých let minulého století byli schopni se sdružovat, bavit a komunikovat. Lidé s odlišnými názory a životními zkušenostmi.

Bylo mi dvacet a Sudety jsem měl zalezlé pod nehty. Společnost, druhdy ospalá se probouzela a k tomu patřilo, světe div se, sbírání. Na Střelnici, na nádraží, později v závodním klubu Plastimat ve Šlikově ulici. Tam všude před otevřením stály stovky zájemců o cokoli, nebylo možné prodrat se ke stolům, na nichž leželo cokoli.

O tom všem by vám mohl vyprávět další nadšenec, sběratel a předseda klubu sběratelů Pavel Vursta. Opravdu se sbíralo vše. Oblíbené byly i aukce starožitností konané na závěr sobotního setkání. Mezi nejvyhledávanější patřily staré pohlednice. Jejich obliba neuvěřitelně rostla tak, jako jejich cena. Obvykle jsme za ně platili od padesáti haléřů do jedné koruny. Patřil jsem mezi ty, kteří v té době byli ochotní dát za pohlednici i pět korun…

Ty nejvzácnější, barevné litografie z konce 19. století s obligátním Grüss aus Warnsdorf, Reichenberg, se už i tehdy sháněly obtížně. Z čiré rozmarnosti, barevnosti světa a umění se radovat, jsem si knížku, kterou právě čtete, dovolil ilustrovat větším počtem právě těchto úžasných starých pohlednic.

Chtěl bych, abyste spolu se mnou a s ostatními sběrateli pohlednic sdíleli krásu zašlého světa, litografickou zručnost všech těch, kteří takové umění poslali do světa na malém proužku papíru. Grüss aus Reichenberg… Žel, nic netrvá věčně. Kam se poděly sběratelské burzy? Kde všude v zásuvkách nočních stolků stále leží nepovšimnuty stohy starých pohlednic? Kam odešli jejich majitelé, sběratelé?

Současnost ovládla telekomunikační mánie, bezkontaktní styk prostřednictvím tlačítek, kláves, optického kabelu, prostřednictvím obrazovky počítače. Příštím archeologům bych popřál naši radost z objevné cesty za starožitnostmi a starými pohlednicemi. Nečekejte na nic, přijďte mezi nás, opět se scházíme. Ať žijí blešáky, sběratelské burzy!

Ó Sudety, Sudety

Musím přestat myslet v těchto hodnotách. Koho to zajímá, koho to rozčiluje? Naposledy mne sedícího chytila doslova pod krkem stará maličká dáma od hlavy k patě v černém. Elegantní a infantilní. Překvapivě, agresivně se ptala, komu sloužím, čuně zaprodané. Zprvu jsem si pomyslel – braň se. Až pak jsem pochopil.

S tou dámou umřel věk, svět plný čar, polární záře  - Nordlicht. Doslova tak, jak to stálo na omítce domu staré hospody, kde jsme v Sudetech po válce bydleli já, máma a táta. Pravděpodobně i tahle stará dáma, která mě právě políčkovala. Nebránil jsem se. Z očí mi tekly slzy. Styděl jsem se. Jak začala, přestala. Konec představení. Světla pohasla. Stačilo jen říct, dobrý, sjedeme to ještě jednou…

Nebylo co, Dáma zmizela v davu. Nikdo tu nestál, nikdo netleskal. To jenom já s otevřenými ústy polykal vzduch, jako vodu a bál se, že se utopím. Opravdu skončil věk těch velkých dinosaurů, ptáků s velkými koženými křídly, se zobáky jako pila?  Vajec, ze kterých se rodila háďata z moře kdesi na konec světa.

Ó Sudety, dáte mi ještě někdy klidně spát? Co vidím oknem do zahrady? Sklem teče světlo proudem času, jak závěj, záclona záře z pólu. Polární záře, Nordlicht… Tam, za okny je moje mládí, strach těch starších, kde budou žít, až se Němci vrátí. Ne, není to svět bigotních starých tváří. Venku si stále hrají děti na pískovištích a jezdí sem tam autobusy. Ano, lidé mají i jiné starosti. Mnohé se ale nemění. Děti se rodí a krmí stále stejnou lžící, mlékem, kaší, bramborami.

Ejhle! Za okny sněží, prší, jak kdy. V odlehlých místech Evropy padají šrapnely. Svět už není jenom Praha, Řím, Berlín, popřípadě Tokio. Dnes je to Brusel, Moskva, Pchjong – jang, Turecko. Kyselé deště, samopal kalašnikov, semtex. Voda, čistá voda z Galileje, mešita na moravském poli, emigrant ze Sýrie, z Bangladéše. I to jsou dneska moje Sudety. Jsou za okny.

Lidé si najdou čas, cestují, baví se, milují. Znám ten hlas. Svět se stále dělí na ty, co vyhráli a na ty, co prohráli. Na bílé, černé, na bohaté a chudé, na ty, co se vidí v Havlovi.

Kam patří moje Sudety? Sudety nejsou a nebyly sladký plod země, co rodila hrdiny. Sudety byly odjakživa dřina plná Němců, Čechů. Židů, co přežili. Mám plné oči prachu, prošlapané boty, děravé ponožky, košile s odřenými límečky, ve vlasech kouty, v zubech plomby, na hřbetech dlaní stařecké skvrny. Se mnou zestárly i Sudety.

Pokud se raduji, pak mám radost, že Sudety žijí. Že se tu rodí děti, myšlenky, plody na stromech. Každý z nás v nich žijeme své krásné současné příběhy.

V Sudetech umí zasněžit

Když na cestu kolem domu napadne sníh, jsem já i pes zcela vyveden z míry. Co se to stalo s cestou, kde jindy si traktory vedou svou a tráva, kterou nikdo neseče, si roste halabala sem, halabala tam. Pak tu stojím, jako svatý na mostě a dívám se, jak pes taky nevěří svým očím. Čůrá tady, vedle, kousek níž a znova dokola. Zmatený svým chováním si sedne, oči si zakryje tlapkami a stydí se. Stojíme tam, jeden jako pumpa u studny, druhý jako špatně vyřezaný svatý.

Sníh… Sníh kolem je, jak bílý ubrus na svátečním stole. Zakrývá nohy dřezu plného použitého nádobí, mikrovlnku, co stojí v kuchyni všem lidem na očích. Venku leží dobrého čtvrt metru sněhu. Já a pes se jdeme vyvenčit kolem našeho domu, dolů, pár metrů pod naši zahradu. Tam už jsou všude sněžná pole. Duje tam vítr z pohraničních hor, co zpíval Židům na poslední cestu, Čechům, potom i Němcům ze Sudet na cestě zpět do říše. Češi si mysleli, že se už nevrátí a vzali si do Čech i bílé peřiny. Děti, jsme v Sudetech, vemte si teplé boty a čepice, padá sníh…

Když dnes v Jablonném v Podještědí fukéř zasněží cestu, pak cesta od hospody U Koláče je jen těžko sjízdná. Všude protahují, jen k nám se jim to asi nevyplatí. Pes už si zvykl, má paní taky. Když venku padá sníh, jeho bílá čepice sedí na všech okolních kopcích a já si připadám, jako zvědavec, co si čte v bibli, když putuje svatou zemí s holí a vodítkem, na jehož konci není pes, ale velbloud. Náš dům, to nejsou žádné jesličky, ale solidní domek s ústředním topením a s novou střechou.

Když padá kolem na krajinu sníh, je vůkol kolem klid. Ptáci sedí na plotu jako noty na papíru, ti větší, jako noty na buben. Cesta dolů, kolem plotu, když není pod sněhem, dělá dojem, že je pořád stejná, ale není. Občas o ni škobrtnu, a pak hledám, kam si sednu. Většinou dolů na zadek a pes se mi směje, až se za břicho popadá. To se mu to směje, bestii chlupaté. Má čtyři nohy, všude samý sval, kosti, uši převeliké, sametové, povislé.

Když kolem padá sníh, je asi leden. Jablonné má krásné náměstí, sochy, zámky, zámečky a lidi. Přátelé jsou tady, jako všude od sněhu, od hlavy až k patě zasněžení.

I v létě tady bývá hezky, když slunce zlatí květům stín a teplý vítr hladí po tvářích. Cesta kolem domu taky není marná. Po dešti země voní a celá rozespalá objímá svůj stín. Naše země je krabička gramofonových jehel z čistého zlata a každá hraje svůj part hudby, která tak často zní podivným zvukem. Ano, i to je hudba naší země. Skladba, obrazy, otisk lidských tváří dobrých i zlých, nás všech lidí sudetských.