Psal se rok 1957. Muselo to být dopoledne, řekl bych, kolem poledního a
byli jsme čtyři. Já, Ruda, Jarda a Petr Mrázků. Stáli jsme na mostě přes
Lužickou Nisu v naší vesnici a dívali se dolů pod most na řeku, po které
občas plavalo občas to, co nás i zajímalo. Z tlampače na budově národního
výboru to zachrčelo a do ztichlé obce se začala hrnout bouřlivá hudba
z gramofonové desky. Když hudba skončila, ozval se hlas soudruha ředitele naší
školy. Zvučným hlasem, podobným tomu, jak nás oslovoval v tělocvičně nám
všem na mostě i těm doma, co měli otevřená okna, těm všem a bůhví ještě komu
sdělil, že Národní shromáždění zvolilo prezidentem ČSR soudruha Antonína
Novotného. Pak řekl něco v tom smyslu, že mu všichni blahopřejeme, a že tak
tomu mělo být. No a my čtyři, já, Ruda,
Petr a Jarda Kalenský, stále ještě na mostě, vyhazovali jsme své školní tašky
do vzduchu a volali sláva a hurá a mysleli si, že tak se má vítat zvolení
našeho nového soudruha prezidenta.
Volbu předchozího roce 1953 jsme věkově prošvihli, ale zato jsme
stáli panychidu za zemřelého prezidenta Tondu Zápotockého na místním národním výboru
u kondolenčních listin. Jak vidíte, ač věku mladších dorostenců, ve vsi téměř
beze jména, byli jsme školou i rodiči vedeni k úctě politickým velikánům
své doby. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak vysoko létaly naše školní tašky,
jak hlučně jsme provolávali slávu našim vedoucím představitelům strany a vlády.
Všem nám bylo úžasně dobře, rozpačití byli jen naši rodiče doma, když jsme jim
to vyprávěli. Byla to léta mých prvních lásek, pocitu užitečnosti a
angažovanosti, léta plná krásných dětských her a soutěží.
Je tomu víc jak 60 let. Jen těžko si můžeme vzpomenout, o čem hovořili
naši rodiče za zavřenými dveřmi, komu kdo radil, co má a nemá dělat. Není to
tak dávno, co jsme volili prezidenta republiky. Co na to ti dnešní desetiletí a
starší?
Politická kultura nabízí nejedno snadné řešení. Co asi bude třeba,
abychom si podali ruce a šli dál? Tu školní tašku, tenkrát v roce 1957,
jsem vyhodil na machnínském mostu přes Lužickou Nisu nejvýš já, druhý byl Ruda
Reichl…
Žádné komentáře:
Okomentovat