Musím přestat myslet v těchto hodnotách. Koho to zajímá, koho to
rozčiluje? Naposledy mne sedícího chytila doslova pod krkem stará maličká dáma
od hlavy k patě v černém. Elegantní a infantilní. Překvapivě,
agresivně se ptala, komu sloužím, čuně zaprodané. Zprvu jsem si pomyslel – braň
se. Až pak jsem pochopil.
S tou dámou umřel věk, svět plný čar, polární záře - Nordlicht. Doslova tak, jak to stálo na
omítce domu staré hospody, kde jsme v Sudetech po válce bydleli já, máma a
táta. Pravděpodobně i tahle stará dáma, která mě právě políčkovala. Nebránil
jsem se. Z očí mi tekly slzy. Styděl jsem se. Jak začala, přestala. Konec
představení. Světla pohasla. Stačilo jen říct, dobrý, sjedeme to ještě jednou…
Nebylo co, Dáma zmizela v davu. Nikdo tu nestál, nikdo netleskal. To
jenom já s otevřenými ústy polykal vzduch, jako vodu a bál se, že se
utopím. Opravdu skončil věk těch velkých dinosaurů, ptáků s velkými
koženými křídly, se zobáky jako pila?
Vajec, ze kterých se rodila háďata z moře kdesi na konec světa.
Ó Sudety, dáte mi ještě někdy klidně spát? Co vidím oknem do zahrady?
Sklem teče světlo proudem času, jak závěj, záclona záře z pólu. Polární
záře, Nordlicht… Tam, za okny je moje mládí, strach těch starších, kde budou
žít, až se Němci vrátí. Ne, není to svět bigotních starých tváří. Venku si
stále hrají děti na pískovištích a jezdí sem tam autobusy. Ano, lidé mají i
jiné starosti. Mnohé se ale nemění. Děti se rodí a krmí stále stejnou lžící,
mlékem, kaší, bramborami.
Ejhle! Za okny sněží, prší, jak kdy. V odlehlých místech Evropy padají
šrapnely. Svět už není jenom Praha, Řím, Berlín, popřípadě Tokio. Dnes je to
Brusel, Moskva, Pchjong – jang, Turecko. Kyselé deště, samopal kalašnikov,
semtex. Voda, čistá voda z Galileje, mešita na moravském poli, emigrant ze
Sýrie, z Bangladéše. I to jsou dneska moje Sudety. Jsou za okny.
Lidé si najdou čas, cestují, baví se, milují. Znám ten hlas. Svět se
stále dělí na ty, co vyhráli a na ty, co prohráli. Na bílé, černé, na bohaté a
chudé, na ty, co se vidí v Havlovi.
Kam patří moje Sudety? Sudety nejsou a nebyly sladký plod země, co rodila
hrdiny. Sudety byly odjakživa dřina plná Němců, Čechů. Židů, co přežili. Mám
plné oči prachu, prošlapané boty, děravé ponožky, košile s odřenými
límečky, ve vlasech kouty, v zubech plomby, na hřbetech dlaní stařecké
skvrny. Se mnou zestárly i Sudety.
Pokud se raduji, pak mám radost, že Sudety žijí. Že se tu rodí děti,
myšlenky, plody na stromech. Každý z nás v nich žijeme své krásné
současné příběhy.
Žádné komentáře:
Okomentovat