Je tomu 40 let, co jsem si jako student vydělával brigádami. Jinak to ani nešlo. Rodiče nám přispívali, ale gramofonové desky, časopisy, vstupné na zábavy nějaké to občerstvení jsme si museli hradit sami. Jedna z možností, jak si přivydělat, byl sběr hlemýžďů. Jejich výskyt byl na severu Čech zcela běžný. Dá se říct, v některých lokalitách patřil k nejbohatším v Česku. Bylo to dáno i klimatickými podmínkami, častým střídáním sucha a deště. Pamatuji se, jak tehdy drůbežáři z Příšovic dělali bombastickou reklamu výkupu hlemýžďů plakáty a letáčky ve školách a organizacích: Sběr hlemýžďů – vedlejší příjem rodiny.
Dnes už nejsem tak přesvědčen, že jsem pomohl přestavět rodinný rozpočet, ale ony 3 Kč za 1 kg živých a zdravých hlemýžďů tehdy přece jen trochu pomohly. A tak spousta z nás procházela křoviska, rumiště, remízky a příkopy a sbírala šneky na to, co jsme považovali za nezbytné. Na knihy, na nový fotoaparát, popřípadě i na cestu s Cestovní kanceláří mládeže někam k moři. Tři 3 koruny za kilo nebylo ani tehdy moc peněz a ty potvůrky ještě většinou bývaly v dobré fyzické kondici a utíkaly. Ani jim nevadilo, kam lezou a kde se schovávají. Vím, že jsme našli ukryté v botách, v kredenci v hrncích, mezi brambory v košíku na chodbě, na WC, na jednom jsem uklouzl a parádně zaneřádil schody před domem. Na to, že nesměli být menší než 3 cm, byli pohybliví a aktivní až běda. Při šlápnutí na ně ulita tak divně praskla a nebyl to příjemný zvuk.
Skončilo to tím, když se mamince vysypala v divadle černá kabelka a z ní se vykulil hlemýžď (velikost 3 cm) a na stole šatnářky začal prchat… Tehdy šly všechny zbytky hlemýžďů do popelnice před domem. A to zase zaujalo pošťačku, sousedku od naproti tak, že chtěla volat hasiče ( tenkrát se hasiči volali ke všemu), aby zjistili, co že to v té popelnici tak divně pod tím harampádím zní. To kilo víc než třícentimetrových hlemýžďů hledalo cestu zpět do přírody a mně se hluboko v popelnici ztrácela jistota tří korun. Má matka měla ovšem oči ostříží a nebyla hloupá. Ženským řekla, že do popelnice hodila ryby, a ty že ještě chvíli budou vyvádět. Prý táta přinesl domů mřenky, víc kostí než masa a tak je na truc hodila tam, kam patří. Jó, to byl dřív život na vesnici…
A já? Dál jsem šetřil sběrem žaludů a kaštanů. Jednoduché počty. Kilo za kilo a žádné šnečí utíkání. Bylo to víc než za hlemýždě, ale já už jsem myslel na to, jestli někdo někde psal, že vykupuje živé hady a žáby a přemýšlel nad případnými klady a zápory náhlého zbohatnutí. A hlavně, co na to domácí cenzor, má nekompromisní maminka, jak se zachová, až se v kuchyni potká se zmijí a ve vaně s ropuchou? No, logicky jsem došel k přesvědčení, že nejlepší bude na LVT prodávat nanuky. Co kus to šedesát haléřů s tím, že občas nebudu mít drobné zpátky… Nevíte, proč jsem nezbohatl? Já to vím. To proto, že sluníčko svítilo tolik, že mnoho nanuků se rozteklo dřív než jsem je výhodně prodal.
neděle 28. listopadu 2010
Schody
Ne, nemyslím ty, co vedou do nebe, ale schody u nás doma, v paneláku, které, když přijde tvůj čas, nikdo za tebe neumyje. Ač je to práce na chvilku, dost ponižuje. Jít a sehnout se,a v pokleku, jak někde ve Vatikánu, máchat si ruce v kbelíku. Dělat že nic. Sousedce galantně podržet dveře od výtahu. Pak vzít do ruky mokrý hadr a máchat si čisté rukávy. Zdvihnout rohožku, vyklepat. „Špína se zametá, pak až to mokrý…“ slyším. Zase mokrý hadr, vyždímat na schody přiložit. Jednou do měsíce a připadám si u toho jako trouba.
Nejde to nějak zefektnit? Nejsem si vědom, že by šlo. Pokaždé tápu, hledám zlom. Přivázat hadr k tyči, něco, co jsem viděl v jiném domě. Snad jsem si i něco takového koupil. Ale už ta představa, sestavit to monstrum, mě děsí, natož tím matlat schody, chodbu. Zůstanu u dvou rukou a silných paží. Pokaždé, když přistupuji k této již tradiční zábavě (pro sousedy), představuji si vězně na Špilberku, v Alcatrazu na pevnosti If blízko Marseille a já, budoucí hrabě Monte Christo.
Než se mi tohle všechno v hlavě promítne v hlavě – končím. Schody se blýskají, jak matka říkala psovi genitálie. A já, hrdý na svou práci, čekám. Čekám, zda někdo přes ně nepůjde, abych skromně pravil:“ Právě jsem je domyl. Jsou krásně čisté.“ Tři týdny mám svatý pokoj. Ať myjí druzí.
Schody tu jsou od toho, aby se špinily. Mě je to fuk, kýbl a hadr vezmu do ruky za 3 týdny. Žel, jde to pořád dokola, už druhý týden chodím zvysoka, abych je nezašpinil. Třetí se hrůzou potím, že jsou jako do chlíva. A na konci se opakuje to, co jsem si zažil před třemi týdny.
Mám snahu nevnímat, je nebo jen to pozitivní z nich, jak zabránit choleře, tyfu, malárii. Umýt schody, ruce, osprchovat se. Odmočit. Po úkonu se zotavit přiměřeným počtem hodin kdekoliv, nejlépe v přírodě. A tak to jde v cyklech, po letech, nějak si už tak zvykám. Chřadnu, stárnu na duchu i na těle. A schody? Těm je to šumafuk, jsou chladné, bezpohlavní a netečné.
Nejde to nějak zefektnit? Nejsem si vědom, že by šlo. Pokaždé tápu, hledám zlom. Přivázat hadr k tyči, něco, co jsem viděl v jiném domě. Snad jsem si i něco takového koupil. Ale už ta představa, sestavit to monstrum, mě děsí, natož tím matlat schody, chodbu. Zůstanu u dvou rukou a silných paží. Pokaždé, když přistupuji k této již tradiční zábavě (pro sousedy), představuji si vězně na Špilberku, v Alcatrazu na pevnosti If blízko Marseille a já, budoucí hrabě Monte Christo.
Než se mi tohle všechno v hlavě promítne v hlavě – končím. Schody se blýskají, jak matka říkala psovi genitálie. A já, hrdý na svou práci, čekám. Čekám, zda někdo přes ně nepůjde, abych skromně pravil:“ Právě jsem je domyl. Jsou krásně čisté.“ Tři týdny mám svatý pokoj. Ať myjí druzí.
Schody tu jsou od toho, aby se špinily. Mě je to fuk, kýbl a hadr vezmu do ruky za 3 týdny. Žel, jde to pořád dokola, už druhý týden chodím zvysoka, abych je nezašpinil. Třetí se hrůzou potím, že jsou jako do chlíva. A na konci se opakuje to, co jsem si zažil před třemi týdny.
Mám snahu nevnímat, je nebo jen to pozitivní z nich, jak zabránit choleře, tyfu, malárii. Umýt schody, ruce, osprchovat se. Odmočit. Po úkonu se zotavit přiměřeným počtem hodin kdekoliv, nejlépe v přírodě. A tak to jde v cyklech, po letech, nějak si už tak zvykám. Chřadnu, stárnu na duchu i na těle. A schody? Těm je to šumafuk, jsou chladné, bezpohlavní a netečné.
U Borový šišky aneb Když změna názvu nestačí
Záleží vždy na správném pojmenování, jako třeba Radniční sklípek. Těžko vymyslíte pro dobrou restauraci pod radnicí lepší jméno. A stalo se. Stačilo mít známé, prý až kdesi nahoře a konkurence skončila a nebylo více restaurace Radniční sklípek. Stačila malá lež, lež z úst, která stolovala jinde: „Pod Radničním sklípkem je voda, a proto zavíráme“. Ani Krušovice nezvládly tuhle karlovarskou losovačku a skončily. A tak či onak, zvítězila lež nad pravdou jako už mnohokrát.
Voda sice pod radnicí v Liberci byla a bude, jako pod všemi velkými stavbami v tomhle městě, ale vždy to snaha a profesionalita stavaře vyřešila. Jen ta naše radnice nechtěla ve svých útrobách hospodu, která by provoněla všechny její tajemné komnatky. A už je na světě další argument, proč hospodu radničtí páni zrušili. Šlo o konkurenci. Radniční šéf si prý oblíbil posedět u konkurence, venku, v podloubí, aby jej každý, kdo jde kolem, dobře viděl... Ne, to přece není možný, tohle vymyslel třídní nepřítel!
Abychom se dopátrali pravdy, dřív než zase porostou další fámy, dávám tímto podnět: očistěte toho nešťastného muže. Když padl, každý si do něj rád kopne… V tom bude něco, o čem my vůbec nevíme. Radniční sklípek se asi zavřel sám. V rámci boje proti konzumaci alkoholu došel k názoru, že by vlastně byl sám proti sobě, kdyby se mu dařilo.
Rozum zůstává stát. Celé tohle město někomu v cestě stálo a šel si za svým cílem. Sáhl si asi až na pomyslný strop… Místo dláždění se chodníky zalévají asfaltem. Žádná zámková dlažba, kostky, beton. Desky, dlažba, vše musí ven a všude to zalijeme asfaltem. To snad umí jen barbaři a liberečtí. Těžko říci, kdo je tak hloupý, aby chodníky uprostřed města (naproti Imperialu – Oldřichova a okolí) polil živicí a mnul si ruce, jak moc jsme ušetřili. To snad neumí ani v republice Rwanda – Burundi. A pak se zeptejte, kdo tohle dělá? Ignorant, nepřítel, osel na pokyn ze shora? Nechci být prorokem, ale tahle hnida neskončila. Město je pro ni příliš dobrým soustem, které ještě dlouho pocítí, co umí chapadla podivného tvora s přísavnými pažemi. Té nahoře přeji smrt hladem a žádné další akce na úkor města, které snad čekají změny…
Voda sice pod radnicí v Liberci byla a bude, jako pod všemi velkými stavbami v tomhle městě, ale vždy to snaha a profesionalita stavaře vyřešila. Jen ta naše radnice nechtěla ve svých útrobách hospodu, která by provoněla všechny její tajemné komnatky. A už je na světě další argument, proč hospodu radničtí páni zrušili. Šlo o konkurenci. Radniční šéf si prý oblíbil posedět u konkurence, venku, v podloubí, aby jej každý, kdo jde kolem, dobře viděl... Ne, to přece není možný, tohle vymyslel třídní nepřítel!
Abychom se dopátrali pravdy, dřív než zase porostou další fámy, dávám tímto podnět: očistěte toho nešťastného muže. Když padl, každý si do něj rád kopne… V tom bude něco, o čem my vůbec nevíme. Radniční sklípek se asi zavřel sám. V rámci boje proti konzumaci alkoholu došel k názoru, že by vlastně byl sám proti sobě, kdyby se mu dařilo.
Rozum zůstává stát. Celé tohle město někomu v cestě stálo a šel si za svým cílem. Sáhl si asi až na pomyslný strop… Místo dláždění se chodníky zalévají asfaltem. Žádná zámková dlažba, kostky, beton. Desky, dlažba, vše musí ven a všude to zalijeme asfaltem. To snad umí jen barbaři a liberečtí. Těžko říci, kdo je tak hloupý, aby chodníky uprostřed města (naproti Imperialu – Oldřichova a okolí) polil živicí a mnul si ruce, jak moc jsme ušetřili. To snad neumí ani v republice Rwanda – Burundi. A pak se zeptejte, kdo tohle dělá? Ignorant, nepřítel, osel na pokyn ze shora? Nechci být prorokem, ale tahle hnida neskončila. Město je pro ni příliš dobrým soustem, které ještě dlouho pocítí, co umí chapadla podivného tvora s přísavnými pažemi. Té nahoře přeji smrt hladem a žádné další akce na úkor města, které snad čekají změny…
úterý 23. listopadu 2010
Na hlavu je Jablonec a na srdce Poděbrady
Dámy a pánové, máme-li něco společného, pak jsou to vlasy. Buďme upřímní, péče o ně leze do peněz. Mé zkušenosti s péčí o vlas ve světovém stylu a za český peníz mi garantuje jablonecká provozovna Šmik šmik. Kam člověk přijde, kam strčím hlavu, všude si vás prohlíží a každý by rád zeptal, kdože vám tu hlavu tak krásně upravil. Platí a platit bude, že všude hodnotí, v jaké obuvi jste přišel, jakou máte košili, zda vaše hlava je módně ostříhaná.
Já s tím měl vždy tak trochu potíže. Od mládí jsem trpěl syndromem bílého pláště. Holič evokoval toho nejhoršího dětského lékaře a klapot nůžek a ručního strojku na vlasy mě děsil. O to víc jsem rád, že „šmik-šmik“ už mě nebudí ze sna, ale stal se provozovnou jabloneckých žen, kam jsem zavítal vícekrát a nepřestanu do posledního vlasu.
S věkem si hýčkám onu přirozenou pokrývku hlavy a všímám si, jak vypadám. Trochu to je i tím, že mám mladší přítelkyni a nechci před ní vypadat, však víte, jako kdo. Nemytý a nečesaný, toť průvodní znak bezdomovců, lidí na pokraji společnosti. A právě proto tu je jablonecký Šmik šmik, provozovna, kde nedopustí, aby vám někdo vyčítal, že na sebe nedbáte. V Jablonci sídlící společnost na širokánské třídě, kousíček od centra, kudy dřív jezdívala tramvaj od centra podél přehrady. Tam sídlí Šmik šmik, podle mne to nejlepší v oboru, čím se může Jablonec nad Nisou pochlubit. Odcházím odtud jako vyměněný a finanční kompenzace za poskytnuté služby je dána odvedenou prací, která mě dělá mladší. A proto jsem sem přišel. Jak už bylo řečeno, kdo na sebe dbá, je zodpovědný investor, neboť tahle investice se úročí. Každý si raději popovídá, spolupracuje s někým upraveným.
Tak si prosím zopakujme: na zuby je Thymolin, na prádlo mýdlo s jelenem i jeho vločky a na dámský i pánský vlas jsou tu dvě prímový ženský. Asi jim velí ta, co stříhá mě, paní Janecká. A dělá to parádně, stříhá, fouká, barví a češe, přirozeně i ženský. Také moc pěkně. Viděl jsem odtud vycházet nevěstu, a kdybych nebyl zapřísáhlý starý mládenec, tak pokud by mi tu moji takhle někdo načesal, nemám, co řešit. Shrnu-li to, dá se říct: Šmik šmik má šmrnc. Opět někdo, kdo svou profesi umí…
Já s tím měl vždy tak trochu potíže. Od mládí jsem trpěl syndromem bílého pláště. Holič evokoval toho nejhoršího dětského lékaře a klapot nůžek a ručního strojku na vlasy mě děsil. O to víc jsem rád, že „šmik-šmik“ už mě nebudí ze sna, ale stal se provozovnou jabloneckých žen, kam jsem zavítal vícekrát a nepřestanu do posledního vlasu.
S věkem si hýčkám onu přirozenou pokrývku hlavy a všímám si, jak vypadám. Trochu to je i tím, že mám mladší přítelkyni a nechci před ní vypadat, však víte, jako kdo. Nemytý a nečesaný, toť průvodní znak bezdomovců, lidí na pokraji společnosti. A právě proto tu je jablonecký Šmik šmik, provozovna, kde nedopustí, aby vám někdo vyčítal, že na sebe nedbáte. V Jablonci sídlící společnost na širokánské třídě, kousíček od centra, kudy dřív jezdívala tramvaj od centra podél přehrady. Tam sídlí Šmik šmik, podle mne to nejlepší v oboru, čím se může Jablonec nad Nisou pochlubit. Odcházím odtud jako vyměněný a finanční kompenzace za poskytnuté služby je dána odvedenou prací, která mě dělá mladší. A proto jsem sem přišel. Jak už bylo řečeno, kdo na sebe dbá, je zodpovědný investor, neboť tahle investice se úročí. Každý si raději popovídá, spolupracuje s někým upraveným.
Tak si prosím zopakujme: na zuby je Thymolin, na prádlo mýdlo s jelenem i jeho vločky a na dámský i pánský vlas jsou tu dvě prímový ženský. Asi jim velí ta, co stříhá mě, paní Janecká. A dělá to parádně, stříhá, fouká, barví a češe, přirozeně i ženský. Také moc pěkně. Viděl jsem odtud vycházet nevěstu, a kdybych nebyl zapřísáhlý starý mládenec, tak pokud by mi tu moji takhle někdo načesal, nemám, co řešit. Shrnu-li to, dá se říct: Šmik šmik má šmrnc. Opět někdo, kdo svou profesi umí…
Bílá celá v ohni
8. 9. 1903. Toho roku bylo za Ještědem sucho jako nikdy. Už koncem srpna nebylo co sklízet a stodoly praskaly ve švech. Poslední neděli v srpnu se konala zábava – rekrutský věneček a ráno rekruti na koních doprovázeli hudebníky do Hlavice. Potom ještě šla vesnice vybírat brambory a kolem deváté začalo hořet u Sluků…
Víte, z nás lidí, co žijeme dnes, nemůže už nikdo říct, co je to oheň. My, z jednadvacátého století známe oheň pouze z kamen a ještě sem tam, když shoří přístřeší pro bezdomovce. Přijedou hasiči, policie, sanitky a je po ohni. Když ale začalo hořet před sto lety na vesnici, hořel svět. Kde tehdy byla televize Nova? Tam, kde začala hořet jedna chalupa, tam záhy plála celá vesnice. Tak tehdy hořela Bílá: půl vesnice bylo ve chvíli v ohni, co hořelo, shořelo do mrtě. Stáje, stodoly, maštale, vše bylo ze dřeva a pokryto doškami. Jak asi mohly odolávat dlouho? Žár zhltl všechno. Za tři hodiny od prvních plamínků plálo 28 hospodářských stavení a 20 stodol. Škola, která měla střechu pokrytou železnobrodskou břidlicí, vydržela. A ještě pár domů na jihu obce.
K požáru dorazilo 18 hasičských sborů, dobrovolníci z celého okolí. Bylo sucho, že tráva praskala pod bosou nohou. Hned zkraje došla voda a vesnice plála k obloze. Krávy, koně, ovce pobíhali kolem. Tohle by žádný režisér hororového filmu ani nevymyslel. Tak totiž vypadá skutečná hrůza. Takhle hořely za válek karpatské vesnice, takhle plály balkánské domy, arménské kostely a bulharské domovy.
V Bílé byl 7. 9. 1903 hluboký mír. Lidé z okolí přicházeli a nosili vyhořelým milodary. V továrnách v okolí se vybírali mezi dělníky peníze. Obnova vsi začala ihned, tak, jako jinde po povodních. Zima už stála vlastně za dveřmi. Šlo to tak rychle, že někteří bydleli v novém už o Vánocích. U Kalešů ještě na Štědrý den šest pokrývačů pokrývalo střechu, a protože od rána sněžilo, co chvíli košťaty střechu zametali. Tentokrát už na střechu nepřišly žádné došky, ale pravá, nefalšovaná kvalitní břidlice. Česká místní z Jablonecka. Kdo opravu nestihl, bydlel provizorně po sousedech. Do domů, co neshořely, se nastěhovaly i tři rodiny. A tehdy mívala jedna rodina až deset dětí a tak si představte v jedné sednici i tři rodiny vyhořelých.
Pokud se zajímáte o to, co ještě shořelo, pak nezůstalo lidem téměř nic. Shořel malovaný jedinečný nábytek, starý, historický. Truhly plné ještědských krojů, písemností. Obrázky svatých, fotky rodičů a dětí. Lidé se zachránili. Dnes, víc jak po sto letech, obec Bílá kvete, už nic tu nepřipomíná, že plála kdysi mocným plamenem…
Víte, z nás lidí, co žijeme dnes, nemůže už nikdo říct, co je to oheň. My, z jednadvacátého století známe oheň pouze z kamen a ještě sem tam, když shoří přístřeší pro bezdomovce. Přijedou hasiči, policie, sanitky a je po ohni. Když ale začalo hořet před sto lety na vesnici, hořel svět. Kde tehdy byla televize Nova? Tam, kde začala hořet jedna chalupa, tam záhy plála celá vesnice. Tak tehdy hořela Bílá: půl vesnice bylo ve chvíli v ohni, co hořelo, shořelo do mrtě. Stáje, stodoly, maštale, vše bylo ze dřeva a pokryto doškami. Jak asi mohly odolávat dlouho? Žár zhltl všechno. Za tři hodiny od prvních plamínků plálo 28 hospodářských stavení a 20 stodol. Škola, která měla střechu pokrytou železnobrodskou břidlicí, vydržela. A ještě pár domů na jihu obce.
K požáru dorazilo 18 hasičských sborů, dobrovolníci z celého okolí. Bylo sucho, že tráva praskala pod bosou nohou. Hned zkraje došla voda a vesnice plála k obloze. Krávy, koně, ovce pobíhali kolem. Tohle by žádný režisér hororového filmu ani nevymyslel. Tak totiž vypadá skutečná hrůza. Takhle hořely za válek karpatské vesnice, takhle plály balkánské domy, arménské kostely a bulharské domovy.
V Bílé byl 7. 9. 1903 hluboký mír. Lidé z okolí přicházeli a nosili vyhořelým milodary. V továrnách v okolí se vybírali mezi dělníky peníze. Obnova vsi začala ihned, tak, jako jinde po povodních. Zima už stála vlastně za dveřmi. Šlo to tak rychle, že někteří bydleli v novém už o Vánocích. U Kalešů ještě na Štědrý den šest pokrývačů pokrývalo střechu, a protože od rána sněžilo, co chvíli košťaty střechu zametali. Tentokrát už na střechu nepřišly žádné došky, ale pravá, nefalšovaná kvalitní břidlice. Česká místní z Jablonecka. Kdo opravu nestihl, bydlel provizorně po sousedech. Do domů, co neshořely, se nastěhovaly i tři rodiny. A tehdy mívala jedna rodina až deset dětí a tak si představte v jedné sednici i tři rodiny vyhořelých.
Pokud se zajímáte o to, co ještě shořelo, pak nezůstalo lidem téměř nic. Shořel malovaný jedinečný nábytek, starý, historický. Truhly plné ještědských krojů, písemností. Obrázky svatých, fotky rodičů a dětí. Lidé se zachránili. Dnes, víc jak po sto letech, obec Bílá kvete, už nic tu nepřipomíná, že plála kdysi mocným plamenem…
Trosečníkem na Nise
Žabomyšky, ptakoještěři, ježkohadi, rybovlci, od všeho velký kus. Hlavně ne jako lidi. Fascinuje mě, když slyším, že člověk měl za babičku mloka, případně něco hodně podobného. Že z myšky vyrostl kůň a z malé ještěrky se vyloupl slon. Jsem na tom stejně, když mačkám klávesnice počítače, když používám mobil. Jsou strže, jejichž dna už nedohlédnu, vodopády, jejichž mlžný opar neprohlédnu, chování lidí, které nepřehlédnu. Jsou pochody v lidském těle, které neuspíšíš, fyzikální zákony, které platí za každého režimu.
Mám rád léto, kterému předchází jaro, co by mohlo vést k jistému posunu. Co kdyby právě počasí přispělo k novému chápání toho, co tu ještě nebylo? Nechci po nikom, aby se v zimě svlékl do trenek a procházel se po hrázi rybníka a čekal na sluníčko. Nechci, abyste věřili, že dochází k super změnám v lidském chování. Ale rád bych v něm viděl to, čemu se říká blýskání na dobré časy.
Vše má svůj čas. Existuje čas dětských her, po něm čas malin nezralých. Po vojně, dnes po vysoké škole, čas vandrů, svazků na psí knížku a budování kariér. Po třicítce čas na rodinu, dítě, sem tam na dvě. Pak čas na rodiče, po čtyřicítce. To už je rodičům kolem sedmdesátky a více. Ti, kteří odešli po šedesátce, se nedočkali. Mladí, úspěšní a draví neznají, než své mříže, svou manéž. Práskání bičem krotitele. Jde o proroctví téhle fronty, tohohle zavedeného klíče. Aby se podařilo změnit tok dravé řeky, kariéru syna či dcery, je třeba opravdu silné nálože. Kdo má srdce brzdit je, když oni plni svaté víry derou se vpřed jako by před sebou měli pohany, bezvěrce? Všichni přijdou o svody světa, které jim utečou a oni nebudou světoví, nebudou při tom a svět jim uteče, jako voda prsty proteče. Řekněte, kdo má to svědomí své děti připravit o to být úspěšný? Tahanice je křehká, jak frontová linie uprostřed války.
Někdo, kdo je nezaměstnaný, a nemá dlouho práci, by bral všechno, kdo zaměstnaný je, nechce práci ztratit. Kdo by chtěl v práci šéfovat je v ní pořád, kdo by chtěl ještě víc, ten se musí s prací oženit. Mít s ní dvě tři děti, nadace, sekretářky, asistentky, dceřiné společnosti. Tam, kam až přes kopec zase nevidím. Kde jsou růžové obláčky, zlaté kreditky a halí je do oparu nadpozemské síly, kde táta s mámou nevědí, zda mohou, zda smí zavolat… Je na tomhle světě ještě něco, co je normální? Všichni si vedou svou řeč vlastní, jak ptáci štěbetaví. Jeden druhému přestal rozumět. Teď se jen čeká, až nepůjde internet, až se svět zhroutí. Moc lidí na světě si to už přeje. Abychom se vrátili, ne k petrolejce, ale hodně, hodně zpátky do doby obyčejné televize, kdy táta s mámou, děda s bábou své děti znaly jménem a děti věděly, kdy se táta narodil, na co čeká, co nemůže dětem odpustit…
Mám rád léto, kterému předchází jaro, co by mohlo vést k jistému posunu. Co kdyby právě počasí přispělo k novému chápání toho, co tu ještě nebylo? Nechci po nikom, aby se v zimě svlékl do trenek a procházel se po hrázi rybníka a čekal na sluníčko. Nechci, abyste věřili, že dochází k super změnám v lidském chování. Ale rád bych v něm viděl to, čemu se říká blýskání na dobré časy.
Vše má svůj čas. Existuje čas dětských her, po něm čas malin nezralých. Po vojně, dnes po vysoké škole, čas vandrů, svazků na psí knížku a budování kariér. Po třicítce čas na rodinu, dítě, sem tam na dvě. Pak čas na rodiče, po čtyřicítce. To už je rodičům kolem sedmdesátky a více. Ti, kteří odešli po šedesátce, se nedočkali. Mladí, úspěšní a draví neznají, než své mříže, svou manéž. Práskání bičem krotitele. Jde o proroctví téhle fronty, tohohle zavedeného klíče. Aby se podařilo změnit tok dravé řeky, kariéru syna či dcery, je třeba opravdu silné nálože. Kdo má srdce brzdit je, když oni plni svaté víry derou se vpřed jako by před sebou měli pohany, bezvěrce? Všichni přijdou o svody světa, které jim utečou a oni nebudou světoví, nebudou při tom a svět jim uteče, jako voda prsty proteče. Řekněte, kdo má to svědomí své děti připravit o to být úspěšný? Tahanice je křehká, jak frontová linie uprostřed války.
Někdo, kdo je nezaměstnaný, a nemá dlouho práci, by bral všechno, kdo zaměstnaný je, nechce práci ztratit. Kdo by chtěl v práci šéfovat je v ní pořád, kdo by chtěl ještě víc, ten se musí s prací oženit. Mít s ní dvě tři děti, nadace, sekretářky, asistentky, dceřiné společnosti. Tam, kam až přes kopec zase nevidím. Kde jsou růžové obláčky, zlaté kreditky a halí je do oparu nadpozemské síly, kde táta s mámou nevědí, zda mohou, zda smí zavolat… Je na tomhle světě ještě něco, co je normální? Všichni si vedou svou řeč vlastní, jak ptáci štěbetaví. Jeden druhému přestal rozumět. Teď se jen čeká, až nepůjde internet, až se svět zhroutí. Moc lidí na světě si to už přeje. Abychom se vrátili, ne k petrolejce, ale hodně, hodně zpátky do doby obyčejné televize, kdy táta s mámou, děda s bábou své děti znaly jménem a děti věděly, kdy se táta narodil, na co čeká, co nemůže dětem odpustit…
Lidé si mají povídat
Skoro všichni si chtějí povídat. Je málo těch, co nechtějí a přitom je tolik krásných věcí na světě, že by se o nich mluvit mělo. Pusa nikomu neupadne, každý by občas měl klapnout zobáčkem. Co nás tak učili ve škole, občas si každý pustí pusu na špacír a každý se občas prokecne. Říká se přeci naopak, líná huba, holé neštěstí nebo pro hubu – na hubu a tak dál. A tak to je se vším. Mlčíte – mlčeti zlato, držíte klapačku, malér je na světě. Tak to je se vším. Jednou si zadáš, jsi nahoře, podruhé lezeš blátem po břiše. A přitom v mém případě to je půl na půl. Zleva i zprava. Po celý život pořád stejný. Nepřipadá mi, že bych vybočoval, občas se mi zadaří, potom zas naopak. Že jsem se raději nekousl do jazyka! Mohl bych pokračovat.
Komunikace, ne ta děravá silnice pod vašimi okny, mám na mysli tu, co vedete se svými dětmi, vrstevníky, kterou obcujete se svým partnerem, na úřadě, na cestě městem za nákupy, ta nás pokaždé vede zákonitě do konfliktu, pokud máte na druhé straně příjmu někoho se šumem na přijímacím aparátu. Není tu, co by rušilo, jen na kontaktu je usazenina z minulého spojení. Kontakt koroduje, baterie se může nato šup vyměnit. Kéž by vše šlo tak snadno i na druhé straně, u mne, něco zkorodovaného vyměnit. Byl by tu nový člověk, nová kvalita spojení. Zázraky se však nedějí. A tak se znova a znova snažíme: mluv se mnou proboha. Řekni něco, svěř se mi… Na druhé straně kontaktu sedí na drátě někdo hluchoněmý. A tak si tiše zoufáte, točíte klikou a slyšíte, jak říkáte: „Tady havran, tady havran, jak mě slyšíte?“ Někdo vám přistřihl křidélka, havránku, někdo vám sedí na drátě. Na druhé straně sílí boj. Spojař se brání mušketou, střílí bezhlavě kolem. Kde není spojení, není velení. Kdo nechce naslouchat, bojuje sám, bez podpory ze shora. Je v tom sám. A vy, vy se můžete jít s vaším telefonem na kliku vyfotit.
Probudíte se a máte v ruce mobil, mačkáte, mačkáte a nic moc se nezměnilo. Sluchátko je hluché, přes vaši snahu přesvědčit tu horu bakelitu, že vaše zpráva má prioritu. Na to vše musí být dva. Na jakékoliv početí, na jakýkoli vztah. Popovídám si, to je dnes výsadou silných mužů, žen. Jakoby hospoda, zápas, plný sál něčeho byla záruka, že je tomu tak.
Neohrozí to asi fakt, že jde dnes o komunikaci trochu intimnější, z ouška do ouška, o míru smíru mezi dvěma válkami, mezi nejbližšími, co hledají dosud cestu. Jak bych si přál, aby se mnou mluvili celé světy, aby už nikdy nepadaly bomby, aby si měly co říct máma s dcerou, táta se synkem. Neboť a v tom to vězí! Svět stojí a padá na komunikaci plné děr, na komunikaci, kde jeden musí a druhý dělá, že neslyšel. A až se jednou tohle změní, pak budu šťastný a se mnou spousta obyčejných lidí, kteří se dneska ještě stydí říct svým dětem: já nejsem tvůj nepřítel…
Komunikace, ne ta děravá silnice pod vašimi okny, mám na mysli tu, co vedete se svými dětmi, vrstevníky, kterou obcujete se svým partnerem, na úřadě, na cestě městem za nákupy, ta nás pokaždé vede zákonitě do konfliktu, pokud máte na druhé straně příjmu někoho se šumem na přijímacím aparátu. Není tu, co by rušilo, jen na kontaktu je usazenina z minulého spojení. Kontakt koroduje, baterie se může nato šup vyměnit. Kéž by vše šlo tak snadno i na druhé straně, u mne, něco zkorodovaného vyměnit. Byl by tu nový člověk, nová kvalita spojení. Zázraky se však nedějí. A tak se znova a znova snažíme: mluv se mnou proboha. Řekni něco, svěř se mi… Na druhé straně kontaktu sedí na drátě někdo hluchoněmý. A tak si tiše zoufáte, točíte klikou a slyšíte, jak říkáte: „Tady havran, tady havran, jak mě slyšíte?“ Někdo vám přistřihl křidélka, havránku, někdo vám sedí na drátě. Na druhé straně sílí boj. Spojař se brání mušketou, střílí bezhlavě kolem. Kde není spojení, není velení. Kdo nechce naslouchat, bojuje sám, bez podpory ze shora. Je v tom sám. A vy, vy se můžete jít s vaším telefonem na kliku vyfotit.
Probudíte se a máte v ruce mobil, mačkáte, mačkáte a nic moc se nezměnilo. Sluchátko je hluché, přes vaši snahu přesvědčit tu horu bakelitu, že vaše zpráva má prioritu. Na to vše musí být dva. Na jakékoliv početí, na jakýkoli vztah. Popovídám si, to je dnes výsadou silných mužů, žen. Jakoby hospoda, zápas, plný sál něčeho byla záruka, že je tomu tak.
Neohrozí to asi fakt, že jde dnes o komunikaci trochu intimnější, z ouška do ouška, o míru smíru mezi dvěma válkami, mezi nejbližšími, co hledají dosud cestu. Jak bych si přál, aby se mnou mluvili celé světy, aby už nikdy nepadaly bomby, aby si měly co říct máma s dcerou, táta se synkem. Neboť a v tom to vězí! Svět stojí a padá na komunikaci plné děr, na komunikaci, kde jeden musí a druhý dělá, že neslyšel. A až se jednou tohle změní, pak budu šťastný a se mnou spousta obyčejných lidí, kteří se dneska ještě stydí říct svým dětem: já nejsem tvůj nepřítel…
Kořeny
Budu muset jít na dceřin maturitní ples či prostě jít „na bál“, jak se dříve říkalo. V Liberci a jeho širokém dalekém okolí nebyla v celé historii zmínka, že by Češi měli svůj bál. Až teprve ve druhé půlce 19. století, v dosud stojící a chátrající restauraci „Na střelnici“ si Češi v německém prostředí tehdejšího Liberce zatancovali. Vstupné 40 krejcarů přineslo výnos 110 zlatých na další společenské akce, především právě vznikající „České besedy“.
Dnes naprosto nepředstavitelná představa dvou oddělených světů. Svět českých služek, dělníků, drobných prodejců a svět německy mluvících zaměstnavatelů, studentů, obchodníků, majitelů činžovních domů, restaurací a německých spolků vyhraněných už tím, že v nich všichni mluvili jen a jen německy… Odtud plynula snaha mnoha „úspěšných Čechů“ splynout s německým živlem. Poněmčit si jméno, posílat děti do německých škol. Poměry, které si skutečně neumíme ani představit. Být doma vedle někoho, kdo si přisvojuje váš domov a vydává ho za svůj. Co je to pak za domov?
Češi se do Liberce nijak nehrnuli. Pokud museli, tak šli za prací. Němci němčili a Rakousko-Uhersko jim fandilo, každý sebemenší ústupek Čechům bylo divadlo. Žádná idylka mezi Němci a Čechy tu nebyla. Ti, co idealizují tenhle stav, jako div ne bezproblémový evidentně fabulují - lžou. Němci v Čechách, natož v Sudetech, nedali Čechům nic zadarmo. On totiž vztah německého fabrikanta a českého dělníka z Horního Růžodolu byl vždy jenom o penězích. Pokud by ten první mohl a měl si vybírat někoho na práci, dal by ji „soukmenovci“. Jejich svět byl jiný a jiným patřil. České a německé dělníky svedl dohromady třídní boj, ale jinak měli každý svou hospodu, svůj kulečník, své nedělní výlety a rozhledny, své lékaře, své knihovny.
Dnes naprosto nepředstavitelná představa dvou oddělených světů. Svět českých služek, dělníků, drobných prodejců a svět německy mluvících zaměstnavatelů, studentů, obchodníků, majitelů činžovních domů, restaurací a německých spolků vyhraněných už tím, že v nich všichni mluvili jen a jen německy… Odtud plynula snaha mnoha „úspěšných Čechů“ splynout s německým živlem. Poněmčit si jméno, posílat děti do německých škol. Poměry, které si skutečně neumíme ani představit. Být doma vedle někoho, kdo si přisvojuje váš domov a vydává ho za svůj. Co je to pak za domov?
Češi se do Liberce nijak nehrnuli. Pokud museli, tak šli za prací. Němci němčili a Rakousko-Uhersko jim fandilo, každý sebemenší ústupek Čechům bylo divadlo. Žádná idylka mezi Němci a Čechy tu nebyla. Ti, co idealizují tenhle stav, jako div ne bezproblémový evidentně fabulují - lžou. Němci v Čechách, natož v Sudetech, nedali Čechům nic zadarmo. On totiž vztah německého fabrikanta a českého dělníka z Horního Růžodolu byl vždy jenom o penězích. Pokud by ten první mohl a měl si vybírat někoho na práci, dal by ji „soukmenovci“. Jejich svět byl jiný a jiným patřil. České a německé dělníky svedl dohromady třídní boj, ale jinak měli každý svou hospodu, svůj kulečník, své nedělní výlety a rozhledny, své lékaře, své knihovny.
Kde jsme doma
Na to se ptají tažní ptáci, kteří se rok, co rok, vrací. Tajemný radar ponorky našich srdcí, nohy, co v bačkorách pevně vězí. Též vlaštovky jej mají. Ti všichni zcela neomylně přes pevniny, moře, hory, zamíří do přístavu. Kdysi jsme tomu všemu říkali být doma za pecí. Mít doma kdesi suchý kout, kde voní mámino vyprané prádlo, vařené brambory a v kastrolu omáčka. Na polici ve sklenici je med, mák a strouhanka. Krabička sirek, od nepaměti se svíčkou, když snad nedej bože zhaslo a máma měla v troubě králíka…
Tak nějak voní mě i tobě domov. Vlaštovčí hnízdo nahoře pod trámem, v krovu, kde každoročně přichází na svět nové a nové… Domovem může být i bouda z plechu, oblouk betonu pod mostem, studená místnost s jedním kohoutkem studené vody a rezavým dřezem. Domovem může být i vězeňská cela. Studená chata, co zbyla po rozvodu. Domov důchodců nebo i špitál. 3+1 v paneláku. Drahá mansarda či dražší apartmá v honosné vile. Všude může být dobře, všude se můžeš cítit doma. I v červeném stanu na kře ledové. V kokpitu letadla, v batyskafu. V koši balonu ve stratosféře. V chatě Pygmejů. Domov je nora králičí, hnízdo orla, supa, co vláčí mršinu, či kolo na komínu a na něm čáp.. Ovečce za přístřeší stačí převis skály a šnek zná domov jen z povídání…
Všichni mají svou adresu. Voják, co bydlí v kasárnách, pacient v nemocnici. Svišť, který bydlí v Tatrách, student na kolejích, bezdomovec, co jezdí pořád tramvají. Ti všichni přechodně někde žijí. Domov má i workoholik, co spí v práci. Hasič, co nebyl pár dní doma. Včela má úl, noru sysel, i ten, co světem bloudí. Dítě, které odpočívá v kočárku, rorýs, co spí za letu, kondor ve vysokých Andách. Had ploskolebec v horkém písku, ryba co nemá nic a spí ve vodním proudu, roztoč, o kterém nevím nic tak, jako o bleše v psím kožichu. Domov má myška pod kořeny stromů, milenka u svého muže.
Pionýrský šátek v bývalém rudém koutku, bota v botníku, příbor v příborníku, cukr v cukřence. Všichni máme své místo na téhle planetě a i ta má své místo – domov v téhle sluneční soustavě.
Dovolat se domů dá někdy spoustu práce. A když máš smůlu, uslyšíš, nejsem doma, ale nevěšte hlavu, já se ozvu až doma budu….
Tak nějak voní mě i tobě domov. Vlaštovčí hnízdo nahoře pod trámem, v krovu, kde každoročně přichází na svět nové a nové… Domovem může být i bouda z plechu, oblouk betonu pod mostem, studená místnost s jedním kohoutkem studené vody a rezavým dřezem. Domovem může být i vězeňská cela. Studená chata, co zbyla po rozvodu. Domov důchodců nebo i špitál. 3+1 v paneláku. Drahá mansarda či dražší apartmá v honosné vile. Všude může být dobře, všude se můžeš cítit doma. I v červeném stanu na kře ledové. V kokpitu letadla, v batyskafu. V koši balonu ve stratosféře. V chatě Pygmejů. Domov je nora králičí, hnízdo orla, supa, co vláčí mršinu, či kolo na komínu a na něm čáp.. Ovečce za přístřeší stačí převis skály a šnek zná domov jen z povídání…
Všichni mají svou adresu. Voják, co bydlí v kasárnách, pacient v nemocnici. Svišť, který bydlí v Tatrách, student na kolejích, bezdomovec, co jezdí pořád tramvají. Ti všichni přechodně někde žijí. Domov má i workoholik, co spí v práci. Hasič, co nebyl pár dní doma. Včela má úl, noru sysel, i ten, co světem bloudí. Dítě, které odpočívá v kočárku, rorýs, co spí za letu, kondor ve vysokých Andách. Had ploskolebec v horkém písku, ryba co nemá nic a spí ve vodním proudu, roztoč, o kterém nevím nic tak, jako o bleše v psím kožichu. Domov má myška pod kořeny stromů, milenka u svého muže.
Pionýrský šátek v bývalém rudém koutku, bota v botníku, příbor v příborníku, cukr v cukřence. Všichni máme své místo na téhle planetě a i ta má své místo – domov v téhle sluneční soustavě.
Dovolat se domů dá někdy spoustu práce. A když máš smůlu, uslyšíš, nejsem doma, ale nevěšte hlavu, já se ozvu až doma budu….
Mír do každé domácnosti
Mír vešel do dějin. Vždy jako pauza mezi válkami. Mír byl pavéza i bojový štít. Mír je v našem podvědomí oázou v poušti. V našich dětech, ve jménech, těch nejdražších. Mirek i Miroslava, snad i Marek, Maruška, Miluška, Matěj. Pokud se pletu, svět se nezboří. Mír je ve jménech královských. Mám před sebou polskou bankovku v nominále 50 zlotůvek a na ní fousatý Kazimierz III. Wielki. Aha, tady jsem se asi nestrefil. Dotyčný pravděpodobně mír sabotoval.
Noviny roku 1941 psaly, jak se Chorvati mají a jak si ustanovili „Řád koruny krále Zvonimíra“ a před tím ještě své fašistické „království“. Pokud by nešlo o státní zřízení, které mělo blíže peklu než k nebi, budiž. Ale tam, kde vládnou fašouni a kde pronásledují Židy a demokraty, tam není místo pro mír. Proto až morbidně a za jiných okolností legračně zní: Řád koruny – krále Zvonimíra… V kontextu válečných křivd, zas jeden špatný vtip.
S tím je spojené i hloupé, povýšené a ponižující titulování. Náš stát, Československo, ihned po svém vzniku zrušil predikáty. Sankcionoval podržtašky, patolízaly a přihlouplé žurnalisty, aby je odradil od ponižujícího předklonu – pane kníže, pane hrabě, barone. Těžko je v duši novináře chtějícího se zalíbit, oslovit občansky. To je jak s úplatkem, obálku podstrčit. Nebo vše svádět na komunisty, Židy, cikány. Lidé jsou křehké nádoby, taky se říkalo – noční mísy z křehkého materiálu a pokud se obsah vylil jinam, než kam měl přijít… ani nedomyslím.
Je to stejné jako kostlivci ve skříni. Co jenom příbuzných bylo milicionáři, co lékařů absolvovalo VUML (večerní universitu marxismu leninismu), psalo anonymy na své kolegy… Mír, mír, volal farář z každé bojující strany vprostřed válečného pole. Bůh s vámi. Ten by musel být schizofrenik, aby byl na všech místech najednou!
Co z toho plyne? Pro nás nic. Ti, co si na nic nehrají, mohou zůstat v pohodě. Ti druzí by mohli balit. Mír je pauza mezi válkami. Svět se začíná měnit. Bohu dík přichází nová generace, které se z těch předchozích dělá na nic. Kdo by se divil. Každá strana jednou končí. Děkujeme, odejděte! má v sobě víc než pozdrav na ulici.
Noviny roku 1941 psaly, jak se Chorvati mají a jak si ustanovili „Řád koruny krále Zvonimíra“ a před tím ještě své fašistické „království“. Pokud by nešlo o státní zřízení, které mělo blíže peklu než k nebi, budiž. Ale tam, kde vládnou fašouni a kde pronásledují Židy a demokraty, tam není místo pro mír. Proto až morbidně a za jiných okolností legračně zní: Řád koruny – krále Zvonimíra… V kontextu válečných křivd, zas jeden špatný vtip.
S tím je spojené i hloupé, povýšené a ponižující titulování. Náš stát, Československo, ihned po svém vzniku zrušil predikáty. Sankcionoval podržtašky, patolízaly a přihlouplé žurnalisty, aby je odradil od ponižujícího předklonu – pane kníže, pane hrabě, barone. Těžko je v duši novináře chtějícího se zalíbit, oslovit občansky. To je jak s úplatkem, obálku podstrčit. Nebo vše svádět na komunisty, Židy, cikány. Lidé jsou křehké nádoby, taky se říkalo – noční mísy z křehkého materiálu a pokud se obsah vylil jinam, než kam měl přijít… ani nedomyslím.
Je to stejné jako kostlivci ve skříni. Co jenom příbuzných bylo milicionáři, co lékařů absolvovalo VUML (večerní universitu marxismu leninismu), psalo anonymy na své kolegy… Mír, mír, volal farář z každé bojující strany vprostřed válečného pole. Bůh s vámi. Ten by musel být schizofrenik, aby byl na všech místech najednou!
Co z toho plyne? Pro nás nic. Ti, co si na nic nehrají, mohou zůstat v pohodě. Ti druzí by mohli balit. Mír je pauza mezi válkami. Svět se začíná měnit. Bohu dík přichází nová generace, které se z těch předchozích dělá na nic. Kdo by se divil. Každá strana jednou končí. Děkujeme, odejděte! má v sobě víc než pozdrav na ulici.
Jak slepit hrnek rozbitý na dva kusy
Otevřel dveře, píchl do mě prstem a řekl: „Jsem tady“. Představovat se nemusel. Dvakrát odložena beseda s MUDr. Plzákem se bude konečně konat. Sál klubu mládeže Plamen v Liberci byl obsazen do posledního místa. Míra Macháček si stěhoval své fotografické nádobíčko, všichni kolem jsme byli nervózní.
Na kalendáři bylo datum 2. února roku 1982 a podvakráte zrušená beseda s odborníkem na manželství, spisovatelem, hercem, lékařem, scénáristou a srandistou Mirkem Plzákem mohla začít. Mistr si dal kafe, podepsal se mi do památníku, vzpomenul, kdejakých společných známých, přátel a příbuzných a - šup na „scénu“! Pokud si někdo, kdo tam byl, ještě vzpomene, tak takhle rozesmáté publikum liberecký svazácký klub dlouho neměl. Otázka za otázkou, bonton za bontonem, příklady z praxe, co se komu stalo a jak z toho vybruslil. Salvy smíchu. Přesto, že šlo o závažná témata, jakým jsou mezilidské vztahy a hlavně rozvody a rozbitá manželství, nikdo netruchlil. Určitě padlo i to známé „zatloukat, zatloukat, zatloukat…“
Mě to už manželství nezachránilo, ale i pan doktor Plzák poznal, co obnáší rozvod. Proti špatnému chování a jeho důsledkům není imunní nikdo. Přesto. Byli jsme mladí a měli jsme za to, že svět nám leží u nohou a život i po rozvodu jde dál. Ten podvečer byl ale především o Plzákovi, který konečně přijel a byl úžasný, vtipný a komunikativní. Až doma, po vystřízlivění z euforie setkání s osobností, jsme se mohli zamyslet nad malicherností nebo naopak nad nebetyčnou hloupostí, která vede k rozpadu vztahu dvou lidí, vychovávajících děti, které rozvodem rodičů přichází o jednoho z nich. I to bylo poselství, které tento moudrý člověk vnášel do besed nejen s mládeží.
Žel, často jsme z toho všeho chápali jen ten úžasný humor, kolorit slavných a mocných. Celý podvečer s MUDr. Plzákem byl zážitek, který všechny přítomné pobavil i poučil. I proto jeho smrt v posledních dnech tolik překvapila. Svět už se nikdy nedozví, zda MUDr. Plzák vymyslel něco nového. Lék na rozvody, recept, jak slepit hrnek rozbitý na dva kusy.
Na kalendáři bylo datum 2. února roku 1982 a podvakráte zrušená beseda s odborníkem na manželství, spisovatelem, hercem, lékařem, scénáristou a srandistou Mirkem Plzákem mohla začít. Mistr si dal kafe, podepsal se mi do památníku, vzpomenul, kdejakých společných známých, přátel a příbuzných a - šup na „scénu“! Pokud si někdo, kdo tam byl, ještě vzpomene, tak takhle rozesmáté publikum liberecký svazácký klub dlouho neměl. Otázka za otázkou, bonton za bontonem, příklady z praxe, co se komu stalo a jak z toho vybruslil. Salvy smíchu. Přesto, že šlo o závažná témata, jakým jsou mezilidské vztahy a hlavně rozvody a rozbitá manželství, nikdo netruchlil. Určitě padlo i to známé „zatloukat, zatloukat, zatloukat…“
Mě to už manželství nezachránilo, ale i pan doktor Plzák poznal, co obnáší rozvod. Proti špatnému chování a jeho důsledkům není imunní nikdo. Přesto. Byli jsme mladí a měli jsme za to, že svět nám leží u nohou a život i po rozvodu jde dál. Ten podvečer byl ale především o Plzákovi, který konečně přijel a byl úžasný, vtipný a komunikativní. Až doma, po vystřízlivění z euforie setkání s osobností, jsme se mohli zamyslet nad malicherností nebo naopak nad nebetyčnou hloupostí, která vede k rozpadu vztahu dvou lidí, vychovávajících děti, které rozvodem rodičů přichází o jednoho z nich. I to bylo poselství, které tento moudrý člověk vnášel do besed nejen s mládeží.
Žel, často jsme z toho všeho chápali jen ten úžasný humor, kolorit slavných a mocných. Celý podvečer s MUDr. Plzákem byl zážitek, který všechny přítomné pobavil i poučil. I proto jeho smrt v posledních dnech tolik překvapila. Svět už se nikdy nedozví, zda MUDr. Plzák vymyslel něco nového. Lék na rozvody, recept, jak slepit hrnek rozbitý na dva kusy.
Novému vedení radnice
A je to tu znovu. V Liberci není tržnice. Důstojná, v centru města, celoroční a na úrovni 21. století. Máme tu stovky prodejen se svetříky, podprsenkami a sportovním vybavením. Nemáme tu tržnici s prodejem čerstvé, domácí zeleniny, čerstvé drůbeže, domácího medu, česneku, hub, zvěřiny. Je až zarážející, že se nedaří zlomit odpor těch, kteří celoroční tržnici s rybárnou a zvěřinou blokují. Je zarážející a nemravné hledět jen na svůj prospěch a přehlížet ostatní. Příkladem takového myšlení je řetězec obchodů s potravinami „Billa“, která konkrétně v centru Liberce brání „výstavbě“ celoroční tržnice v obchodním centru Plaza naproti liberecké radnici. Exkluzivita smlouvy s Billou nedovoluje Plaze otevřít „ona velká okna do náměstí k vodotryskům a zrealizovat nápad venkovní a v zimě celoroční prodej uvnitř Plazy. Aspoň tak to vidím já, běžný spotřebitel.
Prodej naší a příhraniční polské zeleniny a ovoce by byl i naplněním poslání euroregionu Nisa. Propojení na této úrovni by přispělo ke zlepšení zásobování spotřebitelů čerstvým, evropským zbožím. Ryby, zvěřina, med, toho je v Polsku dost a není tak rizikové, jako zboží z Asie, z Číny. Myslím si, že právě tato kauza, jako kauza „botiček“ by měla být novým vedením liberecké radnice řešena hned.
Ukáže se, jestli nová radnice má na řešení dopravy po městě a jak dokáže zabránit obdobným podvodům staletí jako bylo světové lyžování 2009 v Liberci. Jak vrátí Liberci pozemky na Perštýně po Textilaně? Co s letištěm? Co s dluhy, které městu zanechal ekonom a primátor města v jedné osobě. Co se „Spaciem“, které městu „nezištně“ shání sochy, které většinou nikdo nechce, a které město stojí hromadu peněz. Kdy konečně začne město zaplavovat městský architekt a ne betonová lobby?
Prodej naší a příhraniční polské zeleniny a ovoce by byl i naplněním poslání euroregionu Nisa. Propojení na této úrovni by přispělo ke zlepšení zásobování spotřebitelů čerstvým, evropským zbožím. Ryby, zvěřina, med, toho je v Polsku dost a není tak rizikové, jako zboží z Asie, z Číny. Myslím si, že právě tato kauza, jako kauza „botiček“ by měla být novým vedením liberecké radnice řešena hned.
Ukáže se, jestli nová radnice má na řešení dopravy po městě a jak dokáže zabránit obdobným podvodům staletí jako bylo světové lyžování 2009 v Liberci. Jak vrátí Liberci pozemky na Perštýně po Textilaně? Co s letištěm? Co s dluhy, které městu zanechal ekonom a primátor města v jedné osobě. Co se „Spaciem“, které městu „nezištně“ shání sochy, které většinou nikdo nechce, a které město stojí hromadu peněz. Kdy konečně začne město zaplavovat městský architekt a ne betonová lobby?
A mezi námi žili velcí lidé
Pokaždé, když si zavzpomínám na dějiny, které se nevyhnuly ani Jablonci a Libereci, pak si s hrdostí uvědomuji, že právě náš region zaujímal v nedávné době významné místo, kde se rozhodovalo o tom, jaký bude příští svět. Svět našich rodičů, nás a našich dětí. A skutečně k němu přispěli i lidé, kteří zde žili a pracovali.
Rozhodujícím momentem bylo, že právě zde obhajovala zájmy pracujících silná sociálně demokratická strana. Tu ovlivnil před První světovou válkou významný německý sociálně demokratický poslanec dr. Karel Liebknecht, který v roce 1912 v Jablonci a v Liberci přednesl dva významné projevy – o třídním boji a válečném nebezpečí a o odmítnutí války. Takto orientovaná dělnická strana na severu Čech silně zasáhla do poválečné obnovy života pracujících.
Mluvčím libereckých, jabloneckých a frýdlantských byl zdejší rodák, pozdější významný politik Karel Kreibich, ale i Maďar Gyula Alpari, který v Liberci našel azyl po zániku Maďarské republiky. Ten pod jménem Marmorstein žil v ulici U vody, nedaleko České besedy. Pracoval ve stranickém knihkupectví „Runge a spol“ v Pražské ul č. 19. Alpari měl velký vliv na liberecké sociální demokraty. V létě r. 1921 se jako delegát zúčastnil III. kominterny v Moskvě. Právě Alpari tehdy představil Leninovi dalšího Liberečáka, Fritze Rungeho, syna vedoucího stranické liberecké tiskárny. Ten později stál v čele časopisu Rundschau vycházejícího v německém jazyce ve Švýcarsku a ve Francii. A tak lze vystopovat chod dějin, které ovlivňovaly před První i Druhou světovou válkou významnou část politické scény v Československu.
Liberec nebyl vždy jen provinčním městem s chamtivě nezodpovědnou radou města, ale kotlem, ve kterém vřel evropský proces budoucího rozdělení světa na svět bohatých a chudých tak, jak jej známe z každodenního života v dnešní době. Tehdy se o Liberci mluvilo v Moskvě, Vídni, Ženevě jako o městě v Evropě, kde jsou pracující svědomití, kde v jejich čele stojí vůdci, schopni převzít řízení společnosti a vyhnout se válce.
Je to bolestné o to víc, když si uvědomujeme, s jakými problémy se tu prali před válkou naši předchůdci. Je to smutné, ale pravdivé. Aglomerace Liberec – Jablonec je opět někde na začátku předminulého století. Bude zajímavé hledat stopy něčeho většího, co projde krajem pod Ještědem, víc než spory o to, kdo zaplatí naše současné dluhy.
Rozhodujícím momentem bylo, že právě zde obhajovala zájmy pracujících silná sociálně demokratická strana. Tu ovlivnil před První světovou válkou významný německý sociálně demokratický poslanec dr. Karel Liebknecht, který v roce 1912 v Jablonci a v Liberci přednesl dva významné projevy – o třídním boji a válečném nebezpečí a o odmítnutí války. Takto orientovaná dělnická strana na severu Čech silně zasáhla do poválečné obnovy života pracujících.
Mluvčím libereckých, jabloneckých a frýdlantských byl zdejší rodák, pozdější významný politik Karel Kreibich, ale i Maďar Gyula Alpari, který v Liberci našel azyl po zániku Maďarské republiky. Ten pod jménem Marmorstein žil v ulici U vody, nedaleko České besedy. Pracoval ve stranickém knihkupectví „Runge a spol“ v Pražské ul č. 19. Alpari měl velký vliv na liberecké sociální demokraty. V létě r. 1921 se jako delegát zúčastnil III. kominterny v Moskvě. Právě Alpari tehdy představil Leninovi dalšího Liberečáka, Fritze Rungeho, syna vedoucího stranické liberecké tiskárny. Ten později stál v čele časopisu Rundschau vycházejícího v německém jazyce ve Švýcarsku a ve Francii. A tak lze vystopovat chod dějin, které ovlivňovaly před První i Druhou světovou válkou významnou část politické scény v Československu.
Liberec nebyl vždy jen provinčním městem s chamtivě nezodpovědnou radou města, ale kotlem, ve kterém vřel evropský proces budoucího rozdělení světa na svět bohatých a chudých tak, jak jej známe z každodenního života v dnešní době. Tehdy se o Liberci mluvilo v Moskvě, Vídni, Ženevě jako o městě v Evropě, kde jsou pracující svědomití, kde v jejich čele stojí vůdci, schopni převzít řízení společnosti a vyhnout se válce.
Je to bolestné o to víc, když si uvědomujeme, s jakými problémy se tu prali před válkou naši předchůdci. Je to smutné, ale pravdivé. Aglomerace Liberec – Jablonec je opět někde na začátku předminulého století. Bude zajímavé hledat stopy něčeho většího, co projde krajem pod Ještědem, víc než spory o to, kdo zaplatí naše současné dluhy.
sobota 13. listopadu 2010
Vánoční dárky z počátku století
Každý den přistane v mé poštovní schránce jako v přístavu náklad, kontejner reklamních plakátů. Co si budeme povídat. Jsou ohromné! Barevné, poutavé, lesklé, krásné, až oči přecházejí. Člověk by řekl, nemohou už být krásnější a plní bezezbytku to, co si předsevzaly. Nabízet, prodat, získat co nejvíc zákazníků. Přivést je do prodejny.
Na mém stole leží počátek 20. století. Ceník s nabídkou hodin, hodinek, přívěsků, prstýnků a věcí ze stříbra a zlata, až oči přecházejí – rok výroby – počátek století. Vídeň. A protože jsem svým způsobem závislák a ujíždím na všem, co je nebetyčně krásné, našel jsem… Ceník nebývalé krásy z přelomu století, kdy všechno, co se tehdy vyrobilo, mělo punc kvality a bylo z toho, co se tak i tváří. Kov byl kov, kůže byla kožená. Vše vyrobeno doma v Rakousku, žádná Čína.
Mám před sebou ilustrovaný vzorník, pastvu pro oči. Nickel-anker remontoir systém „ROSKOPF“, silber, gold. Prostě ani nelze popsat, co vám tu firma nabízí. Já to jednoduše nevnímám. Co kapesní hodinky, to jiný zázrak. Obrázek mezi ručičkami, motiv, jiný plášť, ručičky, ciferník, pro myslivce, průvodčí, nádražáky. Kolik chcete plášťů? Rococo, terasse, espagnol. Od 150 – 170 rakouských korun. Samozřejmě gravírovaný gold – 14 karat. Je libo hodinky s obrazem císaře? Nebo jeptišky na klíček? Silbere und goldene damen – remontoir – uhren. Ve zlatě za padesátku… Wecker-uhren – budíky – jedna báseň. V kovu, dřevě, na postavci, mezi sloupy, v bronzu, litině, některé táhne sob, jiné jsou jako kaplička, hrob nebo se psem. Miniatur – pederzug- pendel-uhren, na zeď? Budiž vám vyhověno! Ze dřeva mořeného 100 cm bis 105 cm. Nic není nemožné. Federzug-pendel-uhren. Pendlovky i bez slovníku.
Oči to neberou. Je to v černobílém. Ještě že tak, být to v barvě, tak umřu studem, že tyhle dnešní čínské napodobeniny jsou tak šedivé… Katalog vede hodiny i stojací a kukačky – kuku uhr. Majolika-kuchen-uhr, hodinky po profesích. Selber-panzer-ketten. Řetízky k hodinkám, stovky druhů, nevybral bych si, leda všechny. Neuvěřitelné! Sportovní, koňské… Řetízky dámské, gold doublé, ale i …? Kroužky na ruku, gravírované, stříbro, zlato, brože z pravých českých granátů, křížky na krk, náušnice, prstýnky. Velké, skutečné a opravdu české granáty, jehlice do kravat, manžetové knoflíky, přívěsky pro děti i pro dospělé, sakrální ozdoby. Oblíbené cigartašky – pudřenky (bože, ty motivy), kleštičky na cukr, pláště nůžek, kabelky z kovu, nože, rukojeti na hole, oční obroučky, cigaretové sáčky, sady kartáčků, náprstky, zrcadlové rámy, dózy, cukřenky, slánky a solničky, stříbrné mísy, mísy na ovoce, svícny… Vše umělecky provedené, hodné secesní krásy.
Vskutku, oči pálí ze všelikeré té krásy. Jestli jsou ty dnešní prospekty krásné, pak jak pojmenovat tohle? Doba věcí, co vydržely věčně, je pryč. Byly účelné, krásné a věčné. Jinak tu dobu těžko pojmenuji. Svět babiček a dědečků. Hodinek na klíček, aut a vláčků, které dnes sehnat je sen každého, co miluje ztracený svět, svět hodinek pracujících v systému „ROSKOPF“.
Na mém stole leží počátek 20. století. Ceník s nabídkou hodin, hodinek, přívěsků, prstýnků a věcí ze stříbra a zlata, až oči přecházejí – rok výroby – počátek století. Vídeň. A protože jsem svým způsobem závislák a ujíždím na všem, co je nebetyčně krásné, našel jsem… Ceník nebývalé krásy z přelomu století, kdy všechno, co se tehdy vyrobilo, mělo punc kvality a bylo z toho, co se tak i tváří. Kov byl kov, kůže byla kožená. Vše vyrobeno doma v Rakousku, žádná Čína.
Mám před sebou ilustrovaný vzorník, pastvu pro oči. Nickel-anker remontoir systém „ROSKOPF“, silber, gold. Prostě ani nelze popsat, co vám tu firma nabízí. Já to jednoduše nevnímám. Co kapesní hodinky, to jiný zázrak. Obrázek mezi ručičkami, motiv, jiný plášť, ručičky, ciferník, pro myslivce, průvodčí, nádražáky. Kolik chcete plášťů? Rococo, terasse, espagnol. Od 150 – 170 rakouských korun. Samozřejmě gravírovaný gold – 14 karat. Je libo hodinky s obrazem císaře? Nebo jeptišky na klíček? Silbere und goldene damen – remontoir – uhren. Ve zlatě za padesátku… Wecker-uhren – budíky – jedna báseň. V kovu, dřevě, na postavci, mezi sloupy, v bronzu, litině, některé táhne sob, jiné jsou jako kaplička, hrob nebo se psem. Miniatur – pederzug- pendel-uhren, na zeď? Budiž vám vyhověno! Ze dřeva mořeného 100 cm bis 105 cm. Nic není nemožné. Federzug-pendel-uhren. Pendlovky i bez slovníku.
Oči to neberou. Je to v černobílém. Ještě že tak, být to v barvě, tak umřu studem, že tyhle dnešní čínské napodobeniny jsou tak šedivé… Katalog vede hodiny i stojací a kukačky – kuku uhr. Majolika-kuchen-uhr, hodinky po profesích. Selber-panzer-ketten. Řetízky k hodinkám, stovky druhů, nevybral bych si, leda všechny. Neuvěřitelné! Sportovní, koňské… Řetízky dámské, gold doublé, ale i …? Kroužky na ruku, gravírované, stříbro, zlato, brože z pravých českých granátů, křížky na krk, náušnice, prstýnky. Velké, skutečné a opravdu české granáty, jehlice do kravat, manžetové knoflíky, přívěsky pro děti i pro dospělé, sakrální ozdoby. Oblíbené cigartašky – pudřenky (bože, ty motivy), kleštičky na cukr, pláště nůžek, kabelky z kovu, nože, rukojeti na hole, oční obroučky, cigaretové sáčky, sady kartáčků, náprstky, zrcadlové rámy, dózy, cukřenky, slánky a solničky, stříbrné mísy, mísy na ovoce, svícny… Vše umělecky provedené, hodné secesní krásy.
Vskutku, oči pálí ze všelikeré té krásy. Jestli jsou ty dnešní prospekty krásné, pak jak pojmenovat tohle? Doba věcí, co vydržely věčně, je pryč. Byly účelné, krásné a věčné. Jinak tu dobu těžko pojmenuji. Svět babiček a dědečků. Hodinek na klíček, aut a vláčků, které dnes sehnat je sen každého, co miluje ztracený svět, svět hodinek pracujících v systému „ROSKOPF“.
Na vojnu se dal
Zní to jaksi nepatřičně vracet se k něčemu, co už je za námi, ale nedá se na to zapomenout. Pamatuji na září 1953, rok nástupu do 1. třídy machnínské školy a říjen 1966 rok nástupu základní vojenské služby. Vlak směr Milovice. Mimořádná souprava nás odvážela k tankové divizi do Milovic na příští 2 roky. Vedle mě Jirka Nešvera, Eda Jůza a stovky dalších. Někdo jel na letiště, ostatní k tankánům. A tak jsme odjeli. Veselí, zdraví, naštvaní, trochu někdo i víc opitý do vesnice, hodinu tankem od Prahy.
Nedávno jsem se dozvěděl, co jsme tenkrát nevěděli. Erár měl pro nás, cestující jednosměrným vlakem bez zpáteční jízdenky, zavedenou celou administrativu. Byli jsme vedeni jako odvedenci nastupující vojenskou základní službu (na 2 roky) na základě povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v Liberci a Jablonci s danými pokyny uvedenými na zadní straně povolávacího rozkazu, které samozřejmě nikdo nečetl. Rozkaz je rozkaz, befel je befel a tak jsme se stali už před vojnou vojáky. Šlo i o peníze, které erár, kdy náhradu mzdy ve výši … a dál už nevím. Komu a k čemu, to nám bylo fuk. My se loučili se svobodou, protože tehdy byla republika o hodně větší než ta dnešní, a tak někteří kluci museli narukovat do Košic, k pohraničníkům na Dunaj, bůhví do jakých Janovic. A ti měli, podle toho důležitého rozkazu „ovesky“, nárok třeba i 2 dny na cestu. Stát to stálo o něco víc, ale vlastně nic. Na nádražích lidé dávali brancům cigarety, párky, alkohol a tak někteří dojeli do vzdálených kasáren náležitě „upravení“.
„Cestovní dny se čerpají bezprostředně před nástupem služby a krátí se o dny, které připadnou na dny pracovního klidu.“ Morální povinností každého odvedence bylo chovat se v průběhu cesty k vojenskému útvaru slušně a důstojně, jak se sluší. Pokud by s námi cestovaly maminky, babičky, tetičky a naše děvčata, tak by to možná šlo, ale takhle se to rozjelo už na peróně, dřív, než lokomotiva zahoukala k odjezdu.
Hned za bránou nás ostříhali, převlékli, umyli a nakrmili. Jo, vojna není kojná. Něco na tom bylo. Začalo to sice buzerací, ale končilo to často specializací a vzpomínáním, co že to ta pakárna s náma udělala. Kluci, co na všechno zpočátku koukali jak vejři, se vraceli domů v docela jiné náladě a většinou po dvou letech. Pokud nenasluhovali, co promeškali v „Maškových lázních“, jinak řečeno ve vojenském arestu, vězení. To bylo oněch 14 dní „vostrejch“, o které jsme si většinou vojnu nedobrovolně prodloužili…
Nedávno jsem se dozvěděl, co jsme tenkrát nevěděli. Erár měl pro nás, cestující jednosměrným vlakem bez zpáteční jízdenky, zavedenou celou administrativu. Byli jsme vedeni jako odvedenci nastupující vojenskou základní službu (na 2 roky) na základě povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v Liberci a Jablonci s danými pokyny uvedenými na zadní straně povolávacího rozkazu, které samozřejmě nikdo nečetl. Rozkaz je rozkaz, befel je befel a tak jsme se stali už před vojnou vojáky. Šlo i o peníze, které erár, kdy náhradu mzdy ve výši … a dál už nevím. Komu a k čemu, to nám bylo fuk. My se loučili se svobodou, protože tehdy byla republika o hodně větší než ta dnešní, a tak někteří kluci museli narukovat do Košic, k pohraničníkům na Dunaj, bůhví do jakých Janovic. A ti měli, podle toho důležitého rozkazu „ovesky“, nárok třeba i 2 dny na cestu. Stát to stálo o něco víc, ale vlastně nic. Na nádražích lidé dávali brancům cigarety, párky, alkohol a tak někteří dojeli do vzdálených kasáren náležitě „upravení“.
„Cestovní dny se čerpají bezprostředně před nástupem služby a krátí se o dny, které připadnou na dny pracovního klidu.“ Morální povinností každého odvedence bylo chovat se v průběhu cesty k vojenskému útvaru slušně a důstojně, jak se sluší. Pokud by s námi cestovaly maminky, babičky, tetičky a naše děvčata, tak by to možná šlo, ale takhle se to rozjelo už na peróně, dřív, než lokomotiva zahoukala k odjezdu.
Hned za bránou nás ostříhali, převlékli, umyli a nakrmili. Jo, vojna není kojná. Něco na tom bylo. Začalo to sice buzerací, ale končilo to často specializací a vzpomínáním, co že to ta pakárna s náma udělala. Kluci, co na všechno zpočátku koukali jak vejři, se vraceli domů v docela jiné náladě a většinou po dvou letech. Pokud nenasluhovali, co promeškali v „Maškových lázních“, jinak řečeno ve vojenském arestu, vězení. To bylo oněch 14 dní „vostrejch“, o které jsme si většinou vojnu nedobrovolně prodloužili…
Miroslav Zajíc – fotograf
Fotograf M. Zajíc v sobotní příloze Práva píše sobotu co sobotu sloupek o tom, o čem Jana Klusáková hovoří v Českém rozhlase. O kultuře slova, o literatuře. M. Zajíc svou poctivou stránku od shora dolů doplňuje fotkami a textem uprostřed vzpomíná své rodné Vísky na dosah ruky od Višňové a Frýdlantu v Čechách. Fenomén pojmu retro, návratu, reminiscence se opakuje. Napodobujeme, vracíme se po celé generace, roky, zpět k domovu, ke vzdálenému, ztracenému případu mládí. O to víc, oč stárneme, domníváme se, že aspoň něco z toho, co jsme zažili my, poučí a pobaví ty, co přicházejí.
Zajícova Víska semletá na všechny způsoby stále zabírá. Lidé i ti VIP se s ní stále ztotožňují. Každý, každičký z nás, má svou komůrku, vesničku, místo na téhle planetě, kam se chodí schovat. I ten největší „vesnický trouba“, hulvátský poutník má někde svou vesnickou doškovou střechu, kde na něj neprší. Místečko pod schody, někde v kůlně, na půdě, za komínem, kde je teplo, kde se stává malým, menším, nejmenším. Není to nic původního, ta nemoc má svou diagnózu, má své léky a pacienty. Zná ji každý z nás. Ráj mládí, nezodpovědné zodpovědnosti. Hra na nesmrtelnost a odvaha jít do světa a žít. Žít s velkým Ž. Žít něco, co je zvlášť pozoruhodné, život, který bude slavný, bohatý, dobrodružný. A přece jsem přesvědčen, že i James Bond nechá své zbraně před prahem a vrací se do své vísky, kde si sedne u kamen, zavře oči, nechává se okřikovat, co smí a co nesmí. Jde na hřbitov, do místní hospody. Nepozná spolužáky, sousedy. Ale je tu pořád doma, i když už sem dávno nepatří.
Ten sloupek i ty fotky v sobotním Právu jsou hodně prestižní. Žádná velká literatura, to obvykle píší oslavenci, ti jejichž fotka doprovází Zajícovy texty. Ovšem fotky, ty jsou parádní! M. Zajíc fotí – věky. Jeho fotka z oválné pracovny prezidenta USA v Bílém domě, totéž pracoviště v Kremlu. Zátopkovi. Kosmonauti, akademici, spisovatelé, herci, herečky. Svět, celý svět. A k tomu jen tak, bokem, pár slov o Vísce a všichni jsou ohromeni.
Fenomén retro, zpětného ohlédnutí za malou, obyčejnou vsí, s níž se všichni ztotožňují, je univerzální. Jako aspirin na bolest krku, hlavy. Není co řešit, natož „léčit“. Je to potřeba mít kdesi malou, vysněnou zahrádku, kde nikdy neprší a kde prohodím pár slov se sousedy.
Mám rád Mirka Zajíce, který si na nic nehraje. Nemusí. Napíše, co nestačí zapomenout. Stárneme všichni a idealizujeme si své mládí. Přesně tak to musí být. Každý z nás to dělá a přináší mu to klid. Mladí muži nás, dědky, nechápou. Věří, že nikdy nezestárnou, a že nebudou jako jejich otcové. Nezbývá, než jim přát, aby ke stáru našli tak, jako my, svého Mirka Zajíce, který jim na sobě ukazuje, jak funguje ona očistná koupel sebereflexe, ozdravný pobyt v přírodě tam, odkud pocházíme, a kam se celý život vracíme, ač nechceme.
Zajícova Víska semletá na všechny způsoby stále zabírá. Lidé i ti VIP se s ní stále ztotožňují. Každý, každičký z nás, má svou komůrku, vesničku, místo na téhle planetě, kam se chodí schovat. I ten největší „vesnický trouba“, hulvátský poutník má někde svou vesnickou doškovou střechu, kde na něj neprší. Místečko pod schody, někde v kůlně, na půdě, za komínem, kde je teplo, kde se stává malým, menším, nejmenším. Není to nic původního, ta nemoc má svou diagnózu, má své léky a pacienty. Zná ji každý z nás. Ráj mládí, nezodpovědné zodpovědnosti. Hra na nesmrtelnost a odvaha jít do světa a žít. Žít s velkým Ž. Žít něco, co je zvlášť pozoruhodné, život, který bude slavný, bohatý, dobrodružný. A přece jsem přesvědčen, že i James Bond nechá své zbraně před prahem a vrací se do své vísky, kde si sedne u kamen, zavře oči, nechává se okřikovat, co smí a co nesmí. Jde na hřbitov, do místní hospody. Nepozná spolužáky, sousedy. Ale je tu pořád doma, i když už sem dávno nepatří.
Ten sloupek i ty fotky v sobotním Právu jsou hodně prestižní. Žádná velká literatura, to obvykle píší oslavenci, ti jejichž fotka doprovází Zajícovy texty. Ovšem fotky, ty jsou parádní! M. Zajíc fotí – věky. Jeho fotka z oválné pracovny prezidenta USA v Bílém domě, totéž pracoviště v Kremlu. Zátopkovi. Kosmonauti, akademici, spisovatelé, herci, herečky. Svět, celý svět. A k tomu jen tak, bokem, pár slov o Vísce a všichni jsou ohromeni.
Fenomén retro, zpětného ohlédnutí za malou, obyčejnou vsí, s níž se všichni ztotožňují, je univerzální. Jako aspirin na bolest krku, hlavy. Není co řešit, natož „léčit“. Je to potřeba mít kdesi malou, vysněnou zahrádku, kde nikdy neprší a kde prohodím pár slov se sousedy.
Mám rád Mirka Zajíce, který si na nic nehraje. Nemusí. Napíše, co nestačí zapomenout. Stárneme všichni a idealizujeme si své mládí. Přesně tak to musí být. Každý z nás to dělá a přináší mu to klid. Mladí muži nás, dědky, nechápou. Věří, že nikdy nezestárnou, a že nebudou jako jejich otcové. Nezbývá, než jim přát, aby ke stáru našli tak, jako my, svého Mirka Zajíce, který jim na sobě ukazuje, jak funguje ona očistná koupel sebereflexe, ozdravný pobyt v přírodě tam, odkud pocházíme, a kam se celý život vracíme, ač nechceme.
Hra na prezidenta – Každý to vidí trochu jinak
Co všechno hřeje tam, kde jiného studí. Co názorů, obhájců, žalobců, tam jeden sudí. Co právních analýz, co posudků, to každý jiný. Z čeho by žili právníci, soudci, žalářníci? Začíná to už u dětské postýlky. Kam ji postavit? Co smí dítě pít, kolik, zda kojit či nekojit. Dát ho do jeslí, školky, v pěti letech do školy? Přeme se v rodině, před dítětem i s milou v posteli, u stolu, v práci, ve škole, ve vládní koalici. A přitom nejde o nic míň než o to dohodnout se. Dva lidé, dva odlišné názory.
A pak přijde sváteční den a pan prezident vyznamená hrdiny. Unesu hasiče, hrdinu od Tobruku, významného lékaře. Neunesu samizdatného Knížáka, hokejistu, špatného umělce, herce poplatného režimu… Než dát medaili sporné osobě, to raději nedat nic nikomu. Co sám sobě, ale především svému úřadu! To raději mít dobré poradce a naslouchat a naslouchat: šumění větru, vodě z hor, tichému potůčku. Raději někde relaxovat. Nemít tak říkajíc na Hradě pekařství, péci křupavé, voňavé housky sypané mákem, marmeládové koláčky. Medaile nejsou housky a každý nemůže být císařem Rudolfem. Pekařství na Hradě, rychlé a snadné, jako nádražní občerstvení. Zázraky na počkání. Vždy svůj a třeba proti celému světu. Proč ne? Proč z českého Hradu nedistribuovat medaile z čokolády, ze slonoviny, z kosti ovčí na provázku z bužírky, divadelní meče, magické kulisy, falešné kníry, holubi, pugety papírových růží. Ve sporu se všemi a proti všem.
Pohádkový Jiří, český král, už jeden byl. Ten dnešní nevnímá až tolik realitu, spíš než jedno: hřát se na výsluní. Sám sobě si kope hrob zapomnění. Až za pár měsíců odejde, veřejnost rychle zapomene. A přitom se zdálo, že slávu ustojí, že bude standardní, normální, jako každý z nás. I s letuškou si začal někde v soukromí. Ale jak začal, tak také skončil. U nuly. Škoda. Měl slušně našlápnuto. Stačilo málo a zapsal se do dějin. Takhle po něm zbyly jen učebnice, rok první, druhý, třetí, které vydal za podpory těch, kteří se slunili ve stínu jeho prazvláštních činů. Vzpomínám si, jak takové sebrané spisy obyčejně konší – „Malá země“ a Brežněvovy paměti z války.
A pak přijde sváteční den a pan prezident vyznamená hrdiny. Unesu hasiče, hrdinu od Tobruku, významného lékaře. Neunesu samizdatného Knížáka, hokejistu, špatného umělce, herce poplatného režimu… Než dát medaili sporné osobě, to raději nedat nic nikomu. Co sám sobě, ale především svému úřadu! To raději mít dobré poradce a naslouchat a naslouchat: šumění větru, vodě z hor, tichému potůčku. Raději někde relaxovat. Nemít tak říkajíc na Hradě pekařství, péci křupavé, voňavé housky sypané mákem, marmeládové koláčky. Medaile nejsou housky a každý nemůže být císařem Rudolfem. Pekařství na Hradě, rychlé a snadné, jako nádražní občerstvení. Zázraky na počkání. Vždy svůj a třeba proti celému světu. Proč ne? Proč z českého Hradu nedistribuovat medaile z čokolády, ze slonoviny, z kosti ovčí na provázku z bužírky, divadelní meče, magické kulisy, falešné kníry, holubi, pugety papírových růží. Ve sporu se všemi a proti všem.
Pohádkový Jiří, český král, už jeden byl. Ten dnešní nevnímá až tolik realitu, spíš než jedno: hřát se na výsluní. Sám sobě si kope hrob zapomnění. Až za pár měsíců odejde, veřejnost rychle zapomene. A přitom se zdálo, že slávu ustojí, že bude standardní, normální, jako každý z nás. I s letuškou si začal někde v soukromí. Ale jak začal, tak také skončil. U nuly. Škoda. Měl slušně našlápnuto. Stačilo málo a zapsal se do dějin. Takhle po něm zbyly jen učebnice, rok první, druhý, třetí, které vydal za podpory těch, kteří se slunili ve stínu jeho prazvláštních činů. Vzpomínám si, jak takové sebrané spisy obyčejně konší – „Malá země“ a Brežněvovy paměti z války.
Brambory
Co se mi vybaví, když se řekne brambory? Samozřejmě ty hromady brambor, přes které jsme na sebe neviděli, a které jsme museli oloupat. Jako vojáci základní služby jsme byli už ve 4 ráno povoláni, probuzeni a hnáni do kuchyně škrábat. Vojny jsme před sebou sice měli ještě 2 roky, ale brambory musely být očištěny do devíti. Těch pět hodin, kdy jsme škrábali, jsem občas jsem přemýšlel o tom, komu vlastně vděčím za brambory. Provianťák, který nám brambory na hromadu sesypal, to nebyl. Vypadalo to na vyšší šarži. Buď na dobyvatele Pizzara nebo piráta Dracea kolem r. 1526, kteří hlízy přivezli z Ameriky.
Když byla hromada obzvlášť veliká, tak jsem si fabuloval jejich cestu Evropou k nám do Jablonce, Liberce až po Machnín, kde jsme je na talíři díky tatínkovi vegetariánovi měli obzvlášť často. I pragocentrismus má své jedlé kořeny v bramborové nati. V Čechách se brambor ujali jako první pražští františkáni. Hlízy přišly z Německa, z Branibor, tudíž brambory.
Podle tradice se o ně vedla i válka, což jsem jako uniformovaný olupovač brambor dovedl ocenit. Hromada neoloupaných se nijak nezmenšovala a tak jsem snil dál. V letech dávných, roku 1777 – 1779 se skutečně vedla tzv. „bramborová válka“. Toho roku s třemi sedmičkami se odebral na onen svět kurfiřt – Maxmilián Josef a tím vymřela bavorská linie jistého panovnického rodu, a tak, jak jinak, byl na světě spor o dědictví mezi Pruskem a Rakouskem, spor o bavorské dědictví.
Jako voják nucený škrábat horu brambor v Milovicích jsem si pracně vybavoval, jak nám právě tenhle spor, ve kterém hrály brambory tak důležitou roli objasňoval ve škole dějepisář Daněk: Prušáci od Berlína vtrhli do Čech ze slezské (dnes polské) a Sasko-Lužické strany. Šlo o konflikt – válku, která začala u nás, na severu Čech. Rakušanům se v Čechách postavil budoucí císař Josef na Labi, mezi Hradcem a Jaroměří. Druhou linii obrany neřídil na hranicích dnešního Libereckého kraje u Mnichova hradiště nikdo jiný než opěvovaný generál Laudon, který podle písně jezdil od vesnice k vesnici.
A jsme u oné prazvláštnosti téhle války, které se říká dodnes bramborová. Ono se v ní opravdu moc nezabíjelo a ani k velkým bitvám nedošlo. Obě armády se podle tradice snažily sníst protivníkovi co nejvíc brambor a tak ho umořit hladem ke kapitulaci. A tak se stalo, že 13. května r. 1779, mírem stvrzeným na papíře skončila válka v lidovém podání Bramborová.
Protože oloupaných brambor v těch velkých aluminiových vojenských hrncích nijak rychle nepřibývalo a naše nadšení opadalo, připomínal jsem si i léčivou sílu brambor. Bramborová šťáva prý léčila záněty sliznic, při pálení žáhy, což byla v naší rodině běžná úchylka. To se pak užívala šťáva z brambor ve stogramových dávkách půl hodiny před jídlem. Strouhané brambory se přikládaly na popáleniny a na ekzémy, i když mě chutnají strouhané brambory nejvíc v bramboráku, s česnečkem, vajíčkem a se solí. Tady musím o bramborách končit. Co jsme oškrábali ten den do devíti, tím jsme se o polednách v Milovicích zasytili. Zbytek škrábala zas zítra jiná parta, která s námi v roce 1968 narukovala, pod rozvinutou bojovou zástavou v Milovicích, dočasného domova udatného vojáka E. W.
Když byla hromada obzvlášť veliká, tak jsem si fabuloval jejich cestu Evropou k nám do Jablonce, Liberce až po Machnín, kde jsme je na talíři díky tatínkovi vegetariánovi měli obzvlášť často. I pragocentrismus má své jedlé kořeny v bramborové nati. V Čechách se brambor ujali jako první pražští františkáni. Hlízy přišly z Německa, z Branibor, tudíž brambory.
Podle tradice se o ně vedla i válka, což jsem jako uniformovaný olupovač brambor dovedl ocenit. Hromada neoloupaných se nijak nezmenšovala a tak jsem snil dál. V letech dávných, roku 1777 – 1779 se skutečně vedla tzv. „bramborová válka“. Toho roku s třemi sedmičkami se odebral na onen svět kurfiřt – Maxmilián Josef a tím vymřela bavorská linie jistého panovnického rodu, a tak, jak jinak, byl na světě spor o dědictví mezi Pruskem a Rakouskem, spor o bavorské dědictví.
Jako voják nucený škrábat horu brambor v Milovicích jsem si pracně vybavoval, jak nám právě tenhle spor, ve kterém hrály brambory tak důležitou roli objasňoval ve škole dějepisář Daněk: Prušáci od Berlína vtrhli do Čech ze slezské (dnes polské) a Sasko-Lužické strany. Šlo o konflikt – válku, která začala u nás, na severu Čech. Rakušanům se v Čechách postavil budoucí císař Josef na Labi, mezi Hradcem a Jaroměří. Druhou linii obrany neřídil na hranicích dnešního Libereckého kraje u Mnichova hradiště nikdo jiný než opěvovaný generál Laudon, který podle písně jezdil od vesnice k vesnici.
A jsme u oné prazvláštnosti téhle války, které se říká dodnes bramborová. Ono se v ní opravdu moc nezabíjelo a ani k velkým bitvám nedošlo. Obě armády se podle tradice snažily sníst protivníkovi co nejvíc brambor a tak ho umořit hladem ke kapitulaci. A tak se stalo, že 13. května r. 1779, mírem stvrzeným na papíře skončila válka v lidovém podání Bramborová.
Protože oloupaných brambor v těch velkých aluminiových vojenských hrncích nijak rychle nepřibývalo a naše nadšení opadalo, připomínal jsem si i léčivou sílu brambor. Bramborová šťáva prý léčila záněty sliznic, při pálení žáhy, což byla v naší rodině běžná úchylka. To se pak užívala šťáva z brambor ve stogramových dávkách půl hodiny před jídlem. Strouhané brambory se přikládaly na popáleniny a na ekzémy, i když mě chutnají strouhané brambory nejvíc v bramboráku, s česnečkem, vajíčkem a se solí. Tady musím o bramborách končit. Co jsme oškrábali ten den do devíti, tím jsme se o polednách v Milovicích zasytili. Zbytek škrábala zas zítra jiná parta, která s námi v roce 1968 narukovala, pod rozvinutou bojovou zástavou v Milovicích, dočasného domova udatného vojáka E. W.
sobota 6. listopadu 2010
Horská chata na Smrku – 1945
Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo. Ano, takto opravdu přemýšlela velká část osídlenců pohraničí, přicházejících po roce 1945 do našich dnešních domovů. Nebylo vždy přáno naplnit toto poslání. A tak si vyslechněte příběh převyprávěný, který se opravdu stal a který dnes, víc jak po šedesáti letech zní, jako příběh ze starých pohádek…
To, co zůstalo a je tu na věky, je nadmořská výška Smrku, nejvyššího vrcholu Jizerských hor. 1124 metrů, jak chcete, českých nebo německých. Ještě těsně po Druhé světové válce tam stávala malá horská chata a vedle ní dřevěná rozhledna. Však je ještě sem tam vidět na starých pohlednicích. Cíl řady turistů z lázní Libverda, Nového města pod Smrkem, blízkých Hejnic.
A tady začíná příběh jako z čítanky. Správcem té drobné útulny se stal chudý číšník z Českých Budějovic. Psal se rok 1945. Chata byla prázdná, po německém správci ani vidu, ani slechu. Chlapec z Budějic byl svobodný. Zda se tam sám bál, nevím, ale přivedl si sem i svou starou matku. Celá chata se skládala z deseti lůžek a malé světnice pro správce. Pár metrů od státní, tehdy ještě dost nebezpečné hranice, 700 metrů nad údolím, osm kilometrů od nejbližšího stavení. Nikdy sem nevedla elektřina, voda, telefon… Pokud jsem byl dobře informován, nikdy nahoru (do roku 1945) nevyjelo ani auto ani motorka, jen koňský potah. Nový správce měl celé jedno léto oněch osm kilometrů lesní cesty k tomu, aby si ověřil, co říkali pamětníci: koňský potah cestu vzhůru ujede za 4 hodiny s nákladem 4 metráky za odměnu 400 korun. Prý se to dobře pamatuje. Nebo taky pěšky s batohem na zádech. Dolů dvě hodiny, nahoru tři a půl hodiny. Chata patřila frýdlantské lesní správě a ta si nájemce pochvalovala. Jihočeši a jsou tu jako doma. Sehnali jim pomoc. 2 síly na kácení dřeva na zimu. Zima tu je krutá, 12. listopadu tu běžně bývá už třicet centimetrů sněhu. Sníh ale jihočechy zaskočil. Zasypal většinu neodvezeného dřeva, neměli dost brambor a do května cesta vzhůru nesjízdná. A to zásobování. Ke svícení dostali petrolej. 1 litr, po urgenci dostali 3 litry. Vše bylo tehdy na poukaz. Místní Němci, přes příkaz místních správních komisí, k nim odmítali chodit pracovat a dopravovat zásoby. Prý ani němečtí antifašisté nepomohli. A tak se udává, že nájemce s matkou trčeli na Smrku 14 dní bez brambor, chleba. Rozhodli se, že sejdou do Libverdy pro zásoby sami. Než se vrátili, někdo chatu zapálil a ta do mrtě vyhořela. Se vším všudy a, jak se říká, do základů a se vším, co si nájemce přivezl s sebou z jižních Čech. Když utrmáceni cestou hlubokým sněhem došli k chatě, stanuli před dohořívajícími zbytky. Neměli ani kde přespat. Nezbylo jim, než se vrátit „domů“ do jižních Čech.
To byl skutečný příběh nájemce horské chaty na Smrku Jiřího Čížka, tak jak jsem vyslechl v říjnu roku 2010 v Lázních Libverda…
To, co zůstalo a je tu na věky, je nadmořská výška Smrku, nejvyššího vrcholu Jizerských hor. 1124 metrů, jak chcete, českých nebo německých. Ještě těsně po Druhé světové válce tam stávala malá horská chata a vedle ní dřevěná rozhledna. Však je ještě sem tam vidět na starých pohlednicích. Cíl řady turistů z lázní Libverda, Nového města pod Smrkem, blízkých Hejnic.
A tady začíná příběh jako z čítanky. Správcem té drobné útulny se stal chudý číšník z Českých Budějovic. Psal se rok 1945. Chata byla prázdná, po německém správci ani vidu, ani slechu. Chlapec z Budějic byl svobodný. Zda se tam sám bál, nevím, ale přivedl si sem i svou starou matku. Celá chata se skládala z deseti lůžek a malé světnice pro správce. Pár metrů od státní, tehdy ještě dost nebezpečné hranice, 700 metrů nad údolím, osm kilometrů od nejbližšího stavení. Nikdy sem nevedla elektřina, voda, telefon… Pokud jsem byl dobře informován, nikdy nahoru (do roku 1945) nevyjelo ani auto ani motorka, jen koňský potah. Nový správce měl celé jedno léto oněch osm kilometrů lesní cesty k tomu, aby si ověřil, co říkali pamětníci: koňský potah cestu vzhůru ujede za 4 hodiny s nákladem 4 metráky za odměnu 400 korun. Prý se to dobře pamatuje. Nebo taky pěšky s batohem na zádech. Dolů dvě hodiny, nahoru tři a půl hodiny. Chata patřila frýdlantské lesní správě a ta si nájemce pochvalovala. Jihočeši a jsou tu jako doma. Sehnali jim pomoc. 2 síly na kácení dřeva na zimu. Zima tu je krutá, 12. listopadu tu běžně bývá už třicet centimetrů sněhu. Sníh ale jihočechy zaskočil. Zasypal většinu neodvezeného dřeva, neměli dost brambor a do května cesta vzhůru nesjízdná. A to zásobování. Ke svícení dostali petrolej. 1 litr, po urgenci dostali 3 litry. Vše bylo tehdy na poukaz. Místní Němci, přes příkaz místních správních komisí, k nim odmítali chodit pracovat a dopravovat zásoby. Prý ani němečtí antifašisté nepomohli. A tak se udává, že nájemce s matkou trčeli na Smrku 14 dní bez brambor, chleba. Rozhodli se, že sejdou do Libverdy pro zásoby sami. Než se vrátili, někdo chatu zapálil a ta do mrtě vyhořela. Se vším všudy a, jak se říká, do základů a se vším, co si nájemce přivezl s sebou z jižních Čech. Když utrmáceni cestou hlubokým sněhem došli k chatě, stanuli před dohořívajícími zbytky. Neměli ani kde přespat. Nezbylo jim, než se vrátit „domů“ do jižních Čech.
To byl skutečný příběh nájemce horské chaty na Smrku Jiřího Čížka, tak jak jsem vyslechl v říjnu roku 2010 v Lázních Libverda…
Napoleon a pruský král
Pruský král si to v šestašedesátém v Liberci a jeho okolí užíval. Ubytován v libereckém zámku u Clam-Gallasů, na Sychrově u Rohanů. To není o špatné adrese. I když přijel nikým nezván, klíče našel pod rohožkou nebo na talířku pod květníkem…
To Napoleon, francouzský císař, dal rovnou přednost staré poště v Jablonném. Ač, by to bylo jistě pohodlnější na zámku, v Liberci. Vše se událo velmi rychle. Rakousko Napoleona zradilo a přešlo na druhou stranu barikády. Psal se rok 1813 a velký malý muž dal 16. srpna rozkaz obsadit severní Čechy. Sedmnáctého byl obsazen Frýdlant v Čechách, devatenáctého Jablonné. Sem císař přeložil svůj hlavní stan. Liberec byl obsazen dvacátého srpna polskými oddíly generála Uminského a Francouzi generála Bruna. Těchto asi 10.000 vojáků si postavilo stanové městečko mezi Libercem a Pavlovicemi. A protože návštěva, byť nezvaná, se musí i krmit, náklady na jejich stravování enormně zatížili městskou kasu a dluh města rostl, i když zdaleka nedosáhl dluhu, který Libereckům zanechal purkmistr z nedávné doby, pan Kittner. Toho bude městská kronika vzpomínat ještě hodně dlouho. A to nemusel, jakože tehdejší radnice musela, Napoleonovi vyplatit 10.000 dukátů výpalného… Nebo musel? Napoleonovi platil asi těžko.
Uzurpátor Bonaparte svých vítězství nedosáhl nahodile, měl zájem i o to, co si myslí obyčejní lidé, případně, kde se ukrývá nepřítel. Generál Bruno z jeho rozkazu pozval liberecké zastupitele do svého hlavního stanu k raportu. Přijal je nakonec někde jinde, ale to není podstatné. Pozváním zpečetil osud všech, kteří přišli i odjinud. Když se zase vše vrátilo do starých kolejí, tyhle deputace byly obviněny z kolaborace a někteří přišli o hlavu. Pana Kittnera můžu ubezpečit, že liberečtí mají téměř vždycky štěstí a z průšvihů se vykecají. Alespoň za Napoleona to šlo.
Tak či onak, Napoleonovo tažení Evropou i Libereckem uspíšilo rozvoj kraje a jeho vstup do evropského prostoru. Ožebračení libereckých soukeníků napomohlo rozvoji větších celků, budoucích velkých textilních továren. Město rovněž zaznamenalo rozvoj infrastruktury, Filipova města, Kristiánova. Peníze šly také na stavby domů, ulic, sociálních sítí. Průmyslová revoluce, která kráčela císaři v patách, udělala z Liberce a z celé severočeské aglomerace metropoli s prudkým rozvojem všeho, co k tomu patří. Je s podivem, že Liberec se této filosofie rozvoje přidržoval jen do chvíle, kdy hamižnost a snaha rychle zbohatnout zlikvidovala na Liberecku textilní výrobu. Město pod Ještědem se vrátilo někam do přednapoleonských dob. Do doby manufaktur vyrábějí komponenty, jednotlivé součástky finálních výrobků, kterými se mohou chlubit – žel jinde…
To Napoleon, francouzský císař, dal rovnou přednost staré poště v Jablonném. Ač, by to bylo jistě pohodlnější na zámku, v Liberci. Vše se událo velmi rychle. Rakousko Napoleona zradilo a přešlo na druhou stranu barikády. Psal se rok 1813 a velký malý muž dal 16. srpna rozkaz obsadit severní Čechy. Sedmnáctého byl obsazen Frýdlant v Čechách, devatenáctého Jablonné. Sem císař přeložil svůj hlavní stan. Liberec byl obsazen dvacátého srpna polskými oddíly generála Uminského a Francouzi generála Bruna. Těchto asi 10.000 vojáků si postavilo stanové městečko mezi Libercem a Pavlovicemi. A protože návštěva, byť nezvaná, se musí i krmit, náklady na jejich stravování enormně zatížili městskou kasu a dluh města rostl, i když zdaleka nedosáhl dluhu, který Libereckům zanechal purkmistr z nedávné doby, pan Kittner. Toho bude městská kronika vzpomínat ještě hodně dlouho. A to nemusel, jakože tehdejší radnice musela, Napoleonovi vyplatit 10.000 dukátů výpalného… Nebo musel? Napoleonovi platil asi těžko.
Uzurpátor Bonaparte svých vítězství nedosáhl nahodile, měl zájem i o to, co si myslí obyčejní lidé, případně, kde se ukrývá nepřítel. Generál Bruno z jeho rozkazu pozval liberecké zastupitele do svého hlavního stanu k raportu. Přijal je nakonec někde jinde, ale to není podstatné. Pozváním zpečetil osud všech, kteří přišli i odjinud. Když se zase vše vrátilo do starých kolejí, tyhle deputace byly obviněny z kolaborace a někteří přišli o hlavu. Pana Kittnera můžu ubezpečit, že liberečtí mají téměř vždycky štěstí a z průšvihů se vykecají. Alespoň za Napoleona to šlo.
Tak či onak, Napoleonovo tažení Evropou i Libereckem uspíšilo rozvoj kraje a jeho vstup do evropského prostoru. Ožebračení libereckých soukeníků napomohlo rozvoji větších celků, budoucích velkých textilních továren. Město rovněž zaznamenalo rozvoj infrastruktury, Filipova města, Kristiánova. Peníze šly také na stavby domů, ulic, sociálních sítí. Průmyslová revoluce, která kráčela císaři v patách, udělala z Liberce a z celé severočeské aglomerace metropoli s prudkým rozvojem všeho, co k tomu patří. Je s podivem, že Liberec se této filosofie rozvoje přidržoval jen do chvíle, kdy hamižnost a snaha rychle zbohatnout zlikvidovala na Liberecku textilní výrobu. Město pod Ještědem se vrátilo někam do přednapoleonských dob. Do doby manufaktur vyrábějí komponenty, jednotlivé součástky finálních výrobků, kterými se mohou chlubit – žel jinde…
Pohlednice… Kolik jich vlastně mám?
O co míň si jich posíláme, o to víc na ně vzpomínám. Co všechno neuměla, co se naučila, o čem vypráví. Pohlednice, se vzadu natištěnou mřížkou kam, co a komu psát. Velevážený pane, spanilomyslná slečno… Vdova po rolníkovi, žena ševce… Vaše vysokoblahorodí…
Pohlednice v dobách války, v dobách světové krize. Tuhle psal slavný špión Lawrence z Arábie. Pohlednice počmáraná arabským písmem, špinavá, zbarvená pískem i potem. Pohlednice i jako vstupenka, los či pozvánka na různé akce. Portrét mladého chlapce v uniformě carského kadeta. Za cara i careviče. Přesmutný osud chlapce rámuje na fotce trhlina od rány bajonetem. Už nikdy nevstoupí do sálu plného světel v preobraženeckém, aby nabídl rámě své slečně.
Pohlednice je lovecký lístek psaný písmem rozsypaného čaje, že pánu se povoluje si zastřelit bengálského tygra. Z budky, co slon nese na těle. Pohlednice je i květem sekvoje, mořským broušeným korálem ve vlasech Venuše. Pohled je klíčem ke dveřím světa, zámkem na truhle kapitána Flinta. Letadlem bratří Wrightů,, vzducholodí Itália, jiná má zase funkci zbrojního pasu, s tou druhou můžeš jet i tramvají.
S pohlednicí jsem jak v Zemanově filmu o panu Vernerovi. Jedna byla poslaná uprostřed zimy, další přišla z rovníkové Afriky tahle zas plula s voraři po Vltavě a po Labi. Moje babička si psala jednou týdně s neteří. Dědeček nechtěl, ale musel do války a psal z Karpat, bílé Rusi, Dolomit i z ostrova Capri. Tatínek mi psal z Jáchymova, z Mírova i Plzně. Psali všichni, i ti všichni regtajmoví svatí z Francie, Británie, i ti, co pochodovali po Tipereri. Z Kurska i z lodi Patria. Na březové kůře ze Sibiře, z Terezína.
Psali z radosti, z války, z olympiády, psali milenkám i maminkám. Psal i dělník z břehů řeky Syrdarji. Nemám už jiných pohlednic, než ty od maminky, snad od strýčka, co kdysi kamsi utekl a nemohl už zpátky. Psal mi, abych se učil Jazyky, že jsou klíčem ke všemu vědění, jsou jak stěhovaví ptáci. Nalepíš známky a jsou jak děti, co vyletí, až dospějí do krajin dalekých. Jsou mi tak blízké a skrze ně se vracím a vidím tu moji prapodivnou obec Machnín, kde přes most vede učitelka houf neposedných dětí. To je moje třída prosím, můj mikrosvět i dalekohled. Svět každého, kdo sní. Vše jednou odveze vůz s anděly. Tam, cestou do kopce, kde jsem si kdysi hrál a čekal, až paní pošťačka zazvoní. Paní, dnes nesu vám psaní. Pohled vánoční. Přeji vám, aby došel a našel svého adresáta. Pohled, který si do své sbírky už asi nezařadím.
Pohlednice v dobách války, v dobách světové krize. Tuhle psal slavný špión Lawrence z Arábie. Pohlednice počmáraná arabským písmem, špinavá, zbarvená pískem i potem. Pohlednice i jako vstupenka, los či pozvánka na různé akce. Portrét mladého chlapce v uniformě carského kadeta. Za cara i careviče. Přesmutný osud chlapce rámuje na fotce trhlina od rány bajonetem. Už nikdy nevstoupí do sálu plného světel v preobraženeckém, aby nabídl rámě své slečně.
Pohlednice je lovecký lístek psaný písmem rozsypaného čaje, že pánu se povoluje si zastřelit bengálského tygra. Z budky, co slon nese na těle. Pohlednice je i květem sekvoje, mořským broušeným korálem ve vlasech Venuše. Pohled je klíčem ke dveřím světa, zámkem na truhle kapitána Flinta. Letadlem bratří Wrightů,, vzducholodí Itália, jiná má zase funkci zbrojního pasu, s tou druhou můžeš jet i tramvají.
S pohlednicí jsem jak v Zemanově filmu o panu Vernerovi. Jedna byla poslaná uprostřed zimy, další přišla z rovníkové Afriky tahle zas plula s voraři po Vltavě a po Labi. Moje babička si psala jednou týdně s neteří. Dědeček nechtěl, ale musel do války a psal z Karpat, bílé Rusi, Dolomit i z ostrova Capri. Tatínek mi psal z Jáchymova, z Mírova i Plzně. Psali všichni, i ti všichni regtajmoví svatí z Francie, Británie, i ti, co pochodovali po Tipereri. Z Kurska i z lodi Patria. Na březové kůře ze Sibiře, z Terezína.
Psali z radosti, z války, z olympiády, psali milenkám i maminkám. Psal i dělník z břehů řeky Syrdarji. Nemám už jiných pohlednic, než ty od maminky, snad od strýčka, co kdysi kamsi utekl a nemohl už zpátky. Psal mi, abych se učil Jazyky, že jsou klíčem ke všemu vědění, jsou jak stěhovaví ptáci. Nalepíš známky a jsou jak děti, co vyletí, až dospějí do krajin dalekých. Jsou mi tak blízké a skrze ně se vracím a vidím tu moji prapodivnou obec Machnín, kde přes most vede učitelka houf neposedných dětí. To je moje třída prosím, můj mikrosvět i dalekohled. Svět každého, kdo sní. Vše jednou odveze vůz s anděly. Tam, cestou do kopce, kde jsem si kdysi hrál a čekal, až paní pošťačka zazvoní. Paní, dnes nesu vám psaní. Pohled vánoční. Přeji vám, aby došel a našel svého adresáta. Pohled, který si do své sbírky už asi nezařadím.
Povídám si s lidmi
Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou.
On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví. Dalo se čekat, že pokud chodil do školy a jeho docházka byla četností jak noty na buben, pak nezklame. Oni se chytrému znalosti z hlavy vykouří, co udělat s tím, který tam měl vždy jen blbosti? Až se za ně stydím. Nečtou, nepíší, nikam než do hospody nechodí. A jejich duch a intelekt slábne. O to víc jim roste sebevědomí. Neřeknou, že neví, odpoví hlouposti a ještě se tomu kření. Není jich ještě moc, ale jako strana v parlamentu už by dávno zasedli. Měli by svůj klub, poradce, auta, besedy s voliči a žádné trauma. Dřív jsme říkali, že moře jim dosahuje sotva po kotníky. Dnes nás i občas na radnicích zastupují a rozhodují o tom, co se kde postaví, zbourá, co komu kdo přidělí a jsou z nich i komunální politici…
Mám pocit, že se tak bacily a viry profilují v silný a mocný tlak v okolí svěrače a vyluzují tak prazvláštní zvuky, zvlášť po jídle. Jejich je svět zpomaleného filmu, obstrukcí a interpelací. Bůh suď, kde by byli i slušní lidé, daňoví poplatníci. Tihle rostou, jak houby po dešti. Mám strach aby, až přijde jejich hyperaktivní chvíle nesmetla ty ostatní. Senát, jako pojistka? Spíš úložiště kdysi aktivního uranu by měl mít i své chvíle pomýšlet na to, jak tiše, ale rychle zmizet a nedělat ostudu. Jak vyjít vstříc škrtům a odpovědnosti, jak ven a pryč z finanční krize.
Nebude v téhle zemi klid, dokud v ní paraziti, na rozdíl od červotočů, tiše nehodí pár slov na papír a neoslní voliče a tazatele z novin. Jak se tu ve městě cítíte, co byste pro rozkvět udělali? Děkujeme, odejděte. Nač růžový, hodný bílý, černý senát potřebujeme? Je hodně věcí, co musíme. Od kojenecké lahve po francouzské hole. Nikde však nestojí, že musíme mít všechno. Jsme prostě společnost konzumní. V té daleké Africe už taky leccos pochopili. Své zástupce pověřili a když nesplnili, tak je snědli. Není nad jasné rozuzlení a vymezení kompetencí. Zastupitelé jsou tu od toho, že zastupují, reprezentuje mě moje žena, ta taky, co nevydělá, to neutratí. Ale což, každý z nás je mladý, věří snům a seriálům na pokračování. Ty americké mají výhodu, že vždy dobře dopadnou a pravdu, tu skomírající květinu, tu vždycky zalijí.
On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví. Dalo se čekat, že pokud chodil do školy a jeho docházka byla četností jak noty na buben, pak nezklame. Oni se chytrému znalosti z hlavy vykouří, co udělat s tím, který tam měl vždy jen blbosti? Až se za ně stydím. Nečtou, nepíší, nikam než do hospody nechodí. A jejich duch a intelekt slábne. O to víc jim roste sebevědomí. Neřeknou, že neví, odpoví hlouposti a ještě se tomu kření. Není jich ještě moc, ale jako strana v parlamentu už by dávno zasedli. Měli by svůj klub, poradce, auta, besedy s voliči a žádné trauma. Dřív jsme říkali, že moře jim dosahuje sotva po kotníky. Dnes nás i občas na radnicích zastupují a rozhodují o tom, co se kde postaví, zbourá, co komu kdo přidělí a jsou z nich i komunální politici…
Mám pocit, že se tak bacily a viry profilují v silný a mocný tlak v okolí svěrače a vyluzují tak prazvláštní zvuky, zvlášť po jídle. Jejich je svět zpomaleného filmu, obstrukcí a interpelací. Bůh suď, kde by byli i slušní lidé, daňoví poplatníci. Tihle rostou, jak houby po dešti. Mám strach aby, až přijde jejich hyperaktivní chvíle nesmetla ty ostatní. Senát, jako pojistka? Spíš úložiště kdysi aktivního uranu by měl mít i své chvíle pomýšlet na to, jak tiše, ale rychle zmizet a nedělat ostudu. Jak vyjít vstříc škrtům a odpovědnosti, jak ven a pryč z finanční krize.
Nebude v téhle zemi klid, dokud v ní paraziti, na rozdíl od červotočů, tiše nehodí pár slov na papír a neoslní voliče a tazatele z novin. Jak se tu ve městě cítíte, co byste pro rozkvět udělali? Děkujeme, odejděte. Nač růžový, hodný bílý, černý senát potřebujeme? Je hodně věcí, co musíme. Od kojenecké lahve po francouzské hole. Nikde však nestojí, že musíme mít všechno. Jsme prostě společnost konzumní. V té daleké Africe už taky leccos pochopili. Své zástupce pověřili a když nesplnili, tak je snědli. Není nad jasné rozuzlení a vymezení kompetencí. Zastupitelé jsou tu od toho, že zastupují, reprezentuje mě moje žena, ta taky, co nevydělá, to neutratí. Ale což, každý z nás je mladý, věří snům a seriálům na pokračování. Ty americké mají výhodu, že vždy dobře dopadnou a pravdu, tu skomírající květinu, tu vždycky zalijí.
Svátek
28. říjen? Ani komunisté nás nepřeonačili. My prostě státní svátky neumíme. Češi jsou divní patroni. Své svátky, svaté patrony neslaví. Dříve se „slavil“ 28. říjen i jako Den znárodnění. Bohatí, že tratili a chudí měli slavit. Neslavili. Žádný režim asi Čechy slavit nenaučí. Máme své chaty, domácí přestavby, koníčky, úplně jiné zájmy než se družit. A už vůbec ne v kostele a na povel. Jakoby zakleté jsou státní svátky v Česku. Děti si je pletou, dospělí jen mávnou rukou. Češi jsou v tomhle tvrdohlaví. Když nechtějí, tak nebudou. Mají „své“ svátky a to jsou Vánoce, Dušičky, školní prázdniny. Ještě tak jejich svátek z kalendáře, ale rozeznat věrozvěsty od Husa, to je nad lidské síly téměř všech.
To jiní borci jsou Poláci, disciplinovaní Němci, pobožní Rakušané. Nejvíc státotvorné hrdosti mají bratři Poláci. Jejich svět se vyvíjel trochu jinak než ten náš. Oni jsou vlastenci. U nás doma poznáte vlastence – Čecha, pokud skáče, ale to musí padnout alespoň branka. Hloupé a zjednodušené, žel nemá to daleko k pravdě. Ateismus ke škodě. Uvidíme, s čím přijdou euroskeptisté, s čím ti, co horují za svět bez hranic…
Takže jsme opět odpočívali, polehávali a všelijak lenošili. Pokud jsme nepracovali na zahrádkách, nejeli s kytkou na hroby, nepokládali lino, nerekonstruovali předsíň… Chtěl jsem vidět dvouletého vnoučka, a protože si jeho rodiče potrpí na zavolání předem, zavolal jsem. Syn nemá rád návštěvy, a tak se opatrně zeptám, mohu-li odpoledne vidět vnoučka. Dal mi ho k telefonu, ať se ho zeptám a domluvím se s ním. Ještě nemluví, s tlačítky na mobilu si pohrál a pak – zavěsil. Syn mi už nezavolal. Jeho problém to není. Počkám si na další svátky, jednou se dočkat musím. Svátky jsou prostě v Čechách svátky, kdy se setkávají přátelé, rodina a známí. Žel, mně to tentokrát nevyšlo. Příští rok to opět zkusím. Syn i vnouček budou opět o rok starší. Jeden jistě i chytřejší. Já bych dal vyvěsit státní vlajku. Důvodů k radosti se jistě najde dost…
Ten příběh měl ještě pokračování. Na druhý den jsem si řekl, že syn by neměl být chytřejší svého otce a že ho tudíž obelstím. Zvedl jsem sluchátko a už jen mluvil a mluvil: „Tak za chvilku jsem u vás. Doufám, že ti Honzík řekl, jak jsme se dohodli. On toho moc nenamluví, ale dědečka by rád viděl, už se na vás těším.“ Syn zarytě mlčel. Pochopil. Porazil jsem jej jeho vlastní zbraní… Nikam jsem ale nejel. Nejsem dost flexibilní a taková vítězství nijak zvlášť nepotěší. I tak mohou v našem pojetí vypadat státní svátky…
To jiní borci jsou Poláci, disciplinovaní Němci, pobožní Rakušané. Nejvíc státotvorné hrdosti mají bratři Poláci. Jejich svět se vyvíjel trochu jinak než ten náš. Oni jsou vlastenci. U nás doma poznáte vlastence – Čecha, pokud skáče, ale to musí padnout alespoň branka. Hloupé a zjednodušené, žel nemá to daleko k pravdě. Ateismus ke škodě. Uvidíme, s čím přijdou euroskeptisté, s čím ti, co horují za svět bez hranic…
Takže jsme opět odpočívali, polehávali a všelijak lenošili. Pokud jsme nepracovali na zahrádkách, nejeli s kytkou na hroby, nepokládali lino, nerekonstruovali předsíň… Chtěl jsem vidět dvouletého vnoučka, a protože si jeho rodiče potrpí na zavolání předem, zavolal jsem. Syn nemá rád návštěvy, a tak se opatrně zeptám, mohu-li odpoledne vidět vnoučka. Dal mi ho k telefonu, ať se ho zeptám a domluvím se s ním. Ještě nemluví, s tlačítky na mobilu si pohrál a pak – zavěsil. Syn mi už nezavolal. Jeho problém to není. Počkám si na další svátky, jednou se dočkat musím. Svátky jsou prostě v Čechách svátky, kdy se setkávají přátelé, rodina a známí. Žel, mně to tentokrát nevyšlo. Příští rok to opět zkusím. Syn i vnouček budou opět o rok starší. Jeden jistě i chytřejší. Já bych dal vyvěsit státní vlajku. Důvodů k radosti se jistě najde dost…
Ten příběh měl ještě pokračování. Na druhý den jsem si řekl, že syn by neměl být chytřejší svého otce a že ho tudíž obelstím. Zvedl jsem sluchátko a už jen mluvil a mluvil: „Tak za chvilku jsem u vás. Doufám, že ti Honzík řekl, jak jsme se dohodli. On toho moc nenamluví, ale dědečka by rád viděl, už se na vás těším.“ Syn zarytě mlčel. Pochopil. Porazil jsem jej jeho vlastní zbraní… Nikam jsem ale nejel. Nejsem dost flexibilní a taková vítězství nijak zvlášť nepotěší. I tak mohou v našem pojetí vypadat státní svátky…
úterý 2. listopadu 2010
Výstava starých pohlednic v OC Plaza Liberec
Do OC Plaza se vrací výstava To nejkrásnější na starých pohlednicích Liberce a okolí publicisty a sběratele Egona Wienera.
Od 3. 11. do 31. 12. tohoto roku mohou zájemci shlédnout v přízemí OC Plaza Liberec výstavu volně po celý den a v odpoledních hodinách i s účastí a výkladem vystavovatele.
Sběratel Egon Wiener je i úspěšný spisovatel, který své dvě poslední knihy ilustroval právě starými pohlednicemi z Libereckého kraje. Knihu Egonovy pohledy a pohlednice 2, je možno na výstavě koupit i s podpisem autora.
Výstava je otevřena denně, včetně sobot, nedělí a státních svátků. Vstup je zdarma.
Veřejné autorské čtení z poslední knihy Egona Wienera Egonovy pohledy a pohlednice 2 se koná v liberecké knihovně 9. Listopadu od 18 hodin. Jste srdečně zváni.
Od 3. 11. do 31. 12. tohoto roku mohou zájemci shlédnout v přízemí OC Plaza Liberec výstavu volně po celý den a v odpoledních hodinách i s účastí a výkladem vystavovatele.
Sběratel Egon Wiener je i úspěšný spisovatel, který své dvě poslední knihy ilustroval právě starými pohlednicemi z Libereckého kraje. Knihu Egonovy pohledy a pohlednice 2, je možno na výstavě koupit i s podpisem autora.
Výstava je otevřena denně, včetně sobot, nedělí a státních svátků. Vstup je zdarma.
Veřejné autorské čtení z poslední knihy Egona Wienera Egonovy pohledy a pohlednice 2 se koná v liberecké knihovně 9. Listopadu od 18 hodin. Jste srdečně zváni.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)