Je tomu 40 let, co jsem si jako student vydělával brigádami. Jinak to ani nešlo. Rodiče nám přispívali, ale gramofonové desky, časopisy, vstupné na zábavy nějaké to občerstvení jsme si museli hradit sami. Jedna z možností, jak si přivydělat, byl sběr hlemýžďů. Jejich výskyt byl na severu Čech zcela běžný. Dá se říct, v některých lokalitách patřil k nejbohatším v Česku. Bylo to dáno i klimatickými podmínkami, častým střídáním sucha a deště. Pamatuji se, jak tehdy drůbežáři z Příšovic dělali bombastickou reklamu výkupu hlemýžďů plakáty a letáčky ve školách a organizacích: Sběr hlemýžďů – vedlejší příjem rodiny.
Dnes už nejsem tak přesvědčen, že jsem pomohl přestavět rodinný rozpočet, ale ony 3 Kč za 1 kg živých a zdravých hlemýžďů tehdy přece jen trochu pomohly. A tak spousta z nás procházela křoviska, rumiště, remízky a příkopy a sbírala šneky na to, co jsme považovali za nezbytné. Na knihy, na nový fotoaparát, popřípadě i na cestu s Cestovní kanceláří mládeže někam k moři. Tři 3 koruny za kilo nebylo ani tehdy moc peněz a ty potvůrky ještě většinou bývaly v dobré fyzické kondici a utíkaly. Ani jim nevadilo, kam lezou a kde se schovávají. Vím, že jsme našli ukryté v botách, v kredenci v hrncích, mezi brambory v košíku na chodbě, na WC, na jednom jsem uklouzl a parádně zaneřádil schody před domem. Na to, že nesměli být menší než 3 cm, byli pohybliví a aktivní až běda. Při šlápnutí na ně ulita tak divně praskla a nebyl to příjemný zvuk.
Skončilo to tím, když se mamince vysypala v divadle černá kabelka a z ní se vykulil hlemýžď (velikost 3 cm) a na stole šatnářky začal prchat… Tehdy šly všechny zbytky hlemýžďů do popelnice před domem. A to zase zaujalo pošťačku, sousedku od naproti tak, že chtěla volat hasiče ( tenkrát se hasiči volali ke všemu), aby zjistili, co že to v té popelnici tak divně pod tím harampádím zní. To kilo víc než třícentimetrových hlemýžďů hledalo cestu zpět do přírody a mně se hluboko v popelnici ztrácela jistota tří korun. Má matka měla ovšem oči ostříží a nebyla hloupá. Ženským řekla, že do popelnice hodila ryby, a ty že ještě chvíli budou vyvádět. Prý táta přinesl domů mřenky, víc kostí než masa a tak je na truc hodila tam, kam patří. Jó, to byl dřív život na vesnici…
A já? Dál jsem šetřil sběrem žaludů a kaštanů. Jednoduché počty. Kilo za kilo a žádné šnečí utíkání. Bylo to víc než za hlemýždě, ale já už jsem myslel na to, jestli někdo někde psal, že vykupuje živé hady a žáby a přemýšlel nad případnými klady a zápory náhlého zbohatnutí. A hlavně, co na to domácí cenzor, má nekompromisní maminka, jak se zachová, až se v kuchyni potká se zmijí a ve vaně s ropuchou? No, logicky jsem došel k přesvědčení, že nejlepší bude na LVT prodávat nanuky. Co kus to šedesát haléřů s tím, že občas nebudu mít drobné zpátky… Nevíte, proč jsem nezbohatl? Já to vím. To proto, že sluníčko svítilo tolik, že mnoho nanuků se rozteklo dřív než jsem je výhodně prodal.
Žádné komentáře:
Okomentovat