Budu muset jít na dceřin maturitní ples či prostě jít „na bál“, jak se dříve říkalo. V Liberci a jeho širokém dalekém okolí nebyla v celé historii zmínka, že by Češi měli svůj bál. Až teprve ve druhé půlce 19. století, v dosud stojící a chátrající restauraci „Na střelnici“ si Češi v německém prostředí tehdejšího Liberce zatancovali. Vstupné 40 krejcarů přineslo výnos 110 zlatých na další společenské akce, především právě vznikající „České besedy“.
Dnes naprosto nepředstavitelná představa dvou oddělených světů. Svět českých služek, dělníků, drobných prodejců a svět německy mluvících zaměstnavatelů, studentů, obchodníků, majitelů činžovních domů, restaurací a německých spolků vyhraněných už tím, že v nich všichni mluvili jen a jen německy… Odtud plynula snaha mnoha „úspěšných Čechů“ splynout s německým živlem. Poněmčit si jméno, posílat děti do německých škol. Poměry, které si skutečně neumíme ani představit. Být doma vedle někoho, kdo si přisvojuje váš domov a vydává ho za svůj. Co je to pak za domov?
Češi se do Liberce nijak nehrnuli. Pokud museli, tak šli za prací. Němci němčili a Rakousko-Uhersko jim fandilo, každý sebemenší ústupek Čechům bylo divadlo. Žádná idylka mezi Němci a Čechy tu nebyla. Ti, co idealizují tenhle stav, jako div ne bezproblémový evidentně fabulují - lžou. Němci v Čechách, natož v Sudetech, nedali Čechům nic zadarmo. On totiž vztah německého fabrikanta a českého dělníka z Horního Růžodolu byl vždy jenom o penězích. Pokud by ten první mohl a měl si vybírat někoho na práci, dal by ji „soukmenovci“. Jejich svět byl jiný a jiným patřil. České a německé dělníky svedl dohromady třídní boj, ale jinak měli každý svou hospodu, svůj kulečník, své nedělní výlety a rozhledny, své lékaře, své knihovny.
Žádné komentáře:
Okomentovat