Přádelna vedle tkalcovny. Kraj
textilní kultury a průmyslové tradice 3-4 pokolení, co předlo, tkalo, barvilo,
tisklo, upravovalo a prodávalo zušlechtěnou vlnu, hedvábí, plátno, len,
koberce. To byl Liberec a okolí do třicátých let minulého století, viděno očima
spisovatelky Marie Pujmanové v časopise Přítomnost 1935. Vratislavice,
slavná továrna pana Ginzkeye, kam si přivádějí ženy své děti, malé holčičky,
aby je samy zaučovaly.
„Dnes je tato země zasypané moře
rybářů, kde tkalci nemají práci, kde komíny nekouří, kde Liberec je městem
klášterního ticha, kde je zoufale čistý vzduch,“ rok 1935, M. Pujmanová.
Hranice se Saskem byly uzavřeny. Letní byty pro 300 německých rodin
z říše, využilo jen 30 rodin. Od roku 1930 zastaveno 13 továren. O práci
přišlo 710 dělníků a úředníků. V 57 továrnách snížen provoz, počet
zaměstnanců klesl z 7.985 na 5.702. Úbytek na mzdách je 35 milionů. To
ruinuje malé obchodníky. V Liberci žijí čeští krejčí a ševci, podotýká
paní M. P., a všichni jsou na mizině.
O pár řádek dál. Byli jsme
v několika továrnách. U Neumannů – v Rochlicích – přádelna a
tkalcovna ženských vlněných látek, 800 stavů, 500 dělníků, 150 úředníků. Podnik
stojí. Můj tatínek se zde vyučil tkalcem a v době, kdy byla ještě tady
práce z výplaty živil celou rodinu. Neumann to byla vždycky honorace, něco
lepšího, za 90 let, co vyráběli neměli stávku… Ve Vratislavicích Ginzkey musil
téměř zastavit. Z dřívějšího počtu 2 tisíc dělníků chodí do práce 650.
Podobně si stojí Zimmeremann ve starém Habendorfu (Stráž n/Nisou) kdysi 130
stavů, dnes 30, pracuje se 3 dny v týdnu. Zastavena výroba
v Chrastavě. Stojí i Kosmonoska v Hrádku n/N. 40 tisíc vřeten a 1.400
stavů. Objednávky jsou, ale banky odepřely úvěr…
Úpadek vysvětlují pozůstalí ředitelé
a inženýři, kteří opatrují mrtvé továrny téměř stejně – roztržení hospodářské
jednoty Rakouska – Uherska (Dnes – ekonomiky států RVHP) poklesem koruny
z roku 1922,vysokým daněmi, nemožnost dosáhnout na úvěry. Největší bída je
snad v Hrádku n/N. Po haldách dolu Kosmonosky roste březový háj a opět se
pašuje sacharin a znovu kopou a život riskují ,,divocí havíři“.
Znovu se otevřely ,,létající šachty“,
aby si lidé z Hrádku a okolí nakopali trochu uhlí na zimu metodou
z dob Václava II. Opět se Hrádecko vrací o sto let zpátky. V domcích,
kde bydlí po 6-7 lidech v jednom z pokojíku se svítí petrolejkami. Je
tu sice elektrický proud, ale nájemníci neplatili, neměli z čeho. Lékař
v Bílém kostele referoval, že lidé trpí rakovinou už ve 30 letech,
neustávají epidemie dětských chorob, rodiče nemají na zubaře, rodiče prosí, aby
dětem byly vytrhávány i druhé zuby, nemají na jejich léčení. Nezaměstnaní už
nepatří do nemocenské pokladny. V Ruprechticích starosta potvrdil 600
nezaměstnaných. Nejsou veřejné práce, ještědská silnice a regulace Nisy nestačí
nebo nejsou zahajovány nové práce.
A k tomu národnostní problémy.
Když je práce, Češi upřednostňují české dělníky, Němci ty své… Hitler posílá do
Čech pro uhlí, fazole, hrách a mouku pro své německé občany. To vyvolává
otázky, kde je pomoc českých úřadů Čechům. Závěrem svého obsáhlého článku M. P.
říká, cituji doslova: ,,Chodil s námi jeden český dělník z Hrádku,
říkal: ,,Z Prahy na nás volají – hraničáři, držte se! Braňte se! Braňte nás! A
jakpak je budeme bránit, když zatím zdechneme hlady.“
Dnes žijeme v jiném světě,
v jiné době, přesto a právě proto udivuje, že stále něco, a ne málo
z toho, čím žila generace našich prarodičů je stále aktuální a živé, až
moc aktuální, moc živé a burcující….
Žádné komentáře:
Okomentovat