Předválečná Liberecká židovská obec byla velmi liberální.
Řekl bych až shovívavá. V roce 1931 měl můj otec 13 let a tudíž i bar
micva ve zdejší synagoze. Babička pozvala rabína, aby vše dojednala
k sobotnímu svátečnímu obědu. Rabín bydlel v Matoušově ulici a měl to
k rodičům mého tatínka pár uliček. Odběhl si od sobotní dopolední
modlitby, kde by mé rodiče sotva potkal. Ti znali jen vysoké svátky. Oběd
proběhl v pohodě, až na to, že nebyl samosebou košer. Rabín byl na to zvyklý.
Kde by chudí členové obce dostali levně drahé košer poživatiny. Babička se prý
rabínovi přiznala hned, ale ten prý jen mávnul rukou.
Přesto přese všecko Liberec pomalu přestával být, pokud zda
vůbec kdy byl, tolerantním městem. Věčný boj mezi českým a německým etnikem začal ve třicátých letech minulého
století mohutněn. Celosvětová ekonomická krize dolehla i na textilní průmysl,
páteř liberecké ekonomiky. Jazykový a kulturní rozdíl byl rok od roku hlubší.
Český stát preferoval v pohraničí zákonitě českou menšinu a Němci, při
vědomí své absolutní většiny, prosazovali nacionální program, který se nikdy
nevzdal cíle - odtržení se od Československé republiky.
V tomto prostředí žila liberecká židovská komunita,
která, žel doma i na veřejnosti, mluvila německy. Přesto nebyla zúčastněna
v německých spolcích. Měla své vlastní, ale i tam se mluvilo německy. Co
vím, tak tatínek chodil do židovské sportovní organizace nad dolními kasárnami,
tatínkovi bratři do turistických oddílů. Češi měli své organizace, Němci, Židé,
Ukrajinci, své vlastní, často zaměřené silně národnostně..
Špatná ekonomická situace ve světě ve třicátých letech
poznamenala Liberecký a Jablonecký export a znamenala jediné: nárůst
nevraživosti mezi národnostmi žijícími na tomto území. Nezaměstnanosti třicátých
let zneužili němečtí spoluobčané, a podle vzoru nacionalistů a fašistů
z blízkého Německa obvinili české úřady, Židy, židovské továrníky a
obchodníky z chudoby a útisku sudetských Němců. To vyvrcholilo tím, že
celá třicátá léta v Sudetech vyzněla jednoznačně v touhu Němců
odtrhnout se od ČSR.
Jak se v tom všem měli orientovat liberečtí Židé, drobní
obchodníci, tkalci, rodina mého tatínka? Počátkem října roku 1938 vše vyřešila
okupací českého pohraničí německá vojska
vyhnáním Čechů a Židů z obsazeného území.
Dědečka zavřeli Němci hned první den záboru pohraničí.
Tatínek došlapal na kole do Prahy a tady začal život nedobrovolného emigranta a
celoživotní boj s češtinou, kterou, to musím přiznat, nikdy uspokojivě
nezvládl.
Tatínkovi bylo osmnáct let a myslel si, že Praha je emigrantů
ráj. Jeho bratři pokračovali dál, protože ráj si představovali jinak. Když se
později všichni jako zázrakem sešli po válce doma, v Liberci,
v uniformách zahraničních vojáků, mluvili spolu opět raději německy. Až
když jsme na svět přišly my, jejich děti, postupně přešli na češtinu a jiné
jazyky, podle zemí, kde se právě nacházeli. Faktem je, že všichni byli doma
tady. V Česku. A byli na tuhle zemi právem hrdí.
Žádné komentáře:
Okomentovat