Píši
Vám, připotočným rybám, ač nevím, kde jste se tu vzaly.
Potůčky a jejich stráně, po kterých stékají, běží, skáčou
z kamene na kámen, ze strany do strany, přes polámané větve,
přes různá koření až někam dolů k naší řece. Všude
voda, samá voda. Když u nás doma zaprší, zasněží, od Ještěda,
z Jizerek zafouká až k Mimoni, pak deštník ženám
nestačí. V potocích, na horním toku řek vodník poskočí,
radostí.
Voda
teče, řine se jako krev, co stéká po pažích a nic vás přitom
nebolí. To jenom máte strach, co se to děje kolem - voda, sníh,
led a mráz. Po nebi se honí oblaka a nic je nedožene. Plují
oblohou, jak černým mořem Vám nad hlavou, celou zmatenou.
Píši
Vám, rybám přípotočným, ve spěchu, protože nevím, zda
budete mít čas to číst. Vítr silně fouká, takže nevím,
opravdu nevím, zda přilepím známku na dopis. Nechť aspoň každá
jedna z Vás, z ryb přípotočních, ví, že měl jsem o
Vás strach z toho, jak vítr ze severu dovede být urputný. A
fouká tolik, že voda nahoře v oblacích a dole v potocích
si vyměnila adresy a teď zrovna neví, která má co dělat, kam
téct, pod který kořen se schovat.
To
máte jako s lidmi. Fouká a ono pořád nic, pak zafouká
silněji a lidi běží k doktorovi, místo aby hodili do vody
symbol zimy babu na koštěti. Jdou, koupí si v sámošce rum a
ještě jeden do zásoby. A pijí. Pijí do němoty a rybky
v potocích si hoví, že na ně chlapi zapomněli. Proto Vám,
rybí děvčata píši, inkoustu maje habaděj o vodě a Vaší fauně
přípotoční, když venku pořád prší a já uvažuji, zda
holinky, nebo deštník problém vyřeší.
To
víte, že nevyřeší. Je to jenom faleš a klam v očích
dravce na obzoru na dvou hodinách. Vidím v nich chlad a motiv zabít
rybu přípotoční… Nehledě na to, jak větu poskládat hezky
česky. „Mám hlad!“ křičí dravčí oči přesto, že pořád
prší a voda skáče sem a tam, z jedné strany na druhou, o které
jsem Vám právě psal. Je to složité. Voda mi tluče zespoda od
sousedů do vrátek a na stodolu. A to jsem nějaký ten pátek
zpětně tady marně virgulí hledal vodu.
Taky
se smějete? To já se směju stále, když neprší a nefouká a
tašky z baráku nelétají na sousedovu zahradu. Ach, Vy malé
rybičky. Chtěl bych být čápem a strašit Vás. Klap, klapy klap
a lechtat Vás zobákem na žábrách, přípotoční uličnice,
rybky podměrečné bez občanky, nevycválané. To já, já už jedl
i velrybu, rybí prsty z mletého, rybu v rosolu.
Jó
ryba, to jsou zavinutí zavináče i pečenáče. Za mého mládí
byli ti pečení nakládáni do vína. Aspoň jsme si to jako hoši
mysleli. Pak přišla Velká francouzská buržoazní a smetla ze
stolu křepelčí vajíčka, mravence v cukru, kobylky v hořké
čokoládě, kočičí jazýčky v mléčné a hle! Nic se
nestalo. Ještěd pořád stojí, tam kde stál a tramvaje jezdí
dolů do města kolem rohu, na kterém jsem ještě před chvílí
stál a diskutoval s Bohoušem, co nedávno umřel ve sprše na
infarkt.
Jsme
tady jen k tomu, aby každou chvíli, někdo z nás si jen
tak umřel? Nevím, mé drahé rybky přípotoční, zda se tomu
říká báječný život, ale já si už doopravdy myslím, že je
tomu jinak. Že je to o něčem, kde vítr fouká odjinud a kamsi
dál.
Tak
zatím... Budu muset končit, budeme mít filé s bramborami a
já musím prostřít. Mějte se a nevystrkujte hlavy z vody, ať
o ni nepřijdete. Lidé tu žijí všelijací a já, já jsem jedním
z nich, z těch, co milují ryby na všechny způsoby.
Žádné komentáře:
Okomentovat