Čekárna u lékaře, neznámé místo,
pondělí, pozdní odpoledne a nic nenasvědčuje tomu, že tomu bude jinak. Hlavu si podpírám pod bradou
o duralovou hůl, která je mi dnes už běžnou pomůckou při chůzi ulicemi mého
města. Stárnu, jako vy všichni ostatní, pomalu usínám.
V polospánku vnímám dalšího
pacienta. Místa je kolem dost, čekárna se pomalu vyprazdňuje. Až nyní se
podívám pořádně kolem sebe. Vedle usedla mladá, všemi svody ženy obdarovaná
mladá maminka s kočárkem. Vnímám její roztržené, umně vyvedené díry na
kalhotách, vytahaný svetr, velké korále,
jako výzvu světu, potažmo i mně: „Obdivujte mě!“, což potichu činím. Oči se mi
posouvají do kočárku. Odtamtud se na mě dívají dva neuvěřitelně černé korálky.
Hlavička jak z dětské reklamy na sunar, kudrnaté černé vlásky. Probudil jsem
se.
Sedím a uvažuji. Jsou mladí a mladí.
Co na té mamince je? Poslouchám, jak telefonuje: „Ne, dnes už nemá čas, ne, s
tím nehne ani borovice na cestě.“ Má překrásné zuby, hlas se jí láme v půli
slova a něco šeptá, červená se.... Holčička v kočárku zvedá ručičky a něco
chce. Maminka jí podává láhev a ona pije: „Ne, ne!“ kříčí a ukazuje na mne.
Hlasitě a zřetelně na svůj věk všem sděluje“ Táta! Táta!“, a směje se. Mladá
krásná slečna dává všem už podesáté na vědomí, že to je táta, táta a ukazuje na
mě.
Rozpačitě se usmívám a přemýšlím,
jak z toho... Napadá mě úžasná myšlenka. Zvedám se a jdu si sednout na druhou
stranu čekárny. Holčička je mým chováním nesmírně dotčena. Leží sice v hlubokém
kočárku na zádech, ale i z tohoto místa lze někomu udělat ze života, no řekněme
peklíčko. Ručičkama, nožičkama ve vzduchu a ohromujícím čistým hláskem dává
najevo, že toho říct ještě moc říct neumí, ale tátu jí nikdo brát nebude“:
„Tááta! Táááta!“
Sedím u dveří do ordinace a mezi
mnou a „dcerkou“ je nejméně 10 dalších pacientů, kteří se usmívají, „dceři“
mávají a na mne se dívají tak, že už vědí na čí straně budou, až se bude kauza
projednávat u soudu, až dojde tvrdý na
tvrdý... Maminka dotelefonovala a zkoumavě se na mě podívala. Hodně zkoumavě.
Až jsem se zpotil. Svět kolem dostal barvy podzimního listí, zvuk hlasů
mořského příboje, kde se mi vlny a slaná voda tlačí do očí...
Vysvobodila mě sestřička: „Pojďte
dál, jste na řadě.“ Ano, byl jsem na řadě. Napsali mi prášky na cukrovku a
řekli, ať to nepřeháním s konzumací potravin. Bylo mi právě sedmdesát. Rád bych
holčičce pošeptal: Ne táta, ale děda, co se rád pochlubí. Udělala mi radost.
Skoro jsem odhodil hůlku. Venku na chodníku jsem se otočil. Svět zůstal stát.
Nikdo nic neslyšel, jen starý pán se opíral holí o chodník.
Žádné komentáře:
Okomentovat