Psal se rok
1966, to je dnes více jak padesát let. Bylo nám tenkrát osmnáct let a svět nám
ležel u nohou. Čekala nás dvouletá vojenská prezenční služba všude, kam nás
pošlou. Od Košic po hraniční čáru u Aše. Mnoho kluků se nevrátilo – zůstali na
Slovensku, u Znojma, daleko od severních Čech. Žili jsme posledními měsíci před
doručením říjnového povolávacího rozkazu.
Svět kolem
nás byl plný hudby a písniček. Dokonce i v naší televizi jsme viděli Udo
Jurgense se šlágrem Merci Cherie v Galavečeru Eurovize. V roce 1966 se
dokončoval kultovní film Ostře sledované vlaky, jehož uvedení do kin bylo malou
revolucí stejně, jako nová generace zpěváků – Vondráčková, Přenosilová,
Kubišová, Blehárová, Chladil, Zíma, Gott… Helena Vondráčková nás dostala
písničkou Jéňo hrej si a Yvone Přenosilová písničkou Pomalu a líně, Helenka
Blahárová nám zpívala Tím pro mne končí svět.
Opravdu se
nám na dva roky z domova nechtělo. Jeden z nás nakonec opravdu nemusel. Jarda
Kalenský, spolužák z průmyslovky, v Liberci ve dench našeho odjezdu do
vojenských posádek prohrál boj s rakovinou. Utěšit se nás snažil Josef Zíma
Stříbrným jezerem, Milan Chladil Posledním stádem a karel Gott Modrou jeskyní.
Naši mladší sourozenci se dočkali písně z filmu Vinnetou, kterou tehdy nazpíval
Štefan Mádl. Úplně bych zapomněl na Václava Neckáře a jeho hit roku – Lékořice.
Text Vomáčky a Blažka doprovázený orchestrem Karla Vlacha patřil k tomu
nejlepšímu, co doba v čechách posluchačům nabízela.
Nějak se mi
sem nevešlo vzpomínání na Waldera Matušku. My kluci, spolužáci Olinky Blechové,
ho neměli rádi. Přebral nám spolužačku a v hotelu Zlatý lev, kde byli zpěváci
během LVT ubytováni, dělal po nocích hroznou paseku. Ale zazpívat? Zazpívat to
on uměl! Když zpíval o koních, chtěli jsme být s ním v sedle divokého mustanga,
když zazpíval o růžích, voněly i nám…
Jo, šedesátá
léta, doba malin, nanuků, písniček a velkých očekávání, co přijde, co všechno
nás potká, co můžeme čekat od dvouleté vojenské služby… zatím jsme žili
dneškem. Úžasným Jaromírem Mayerem, Můj úděl, Jiřím Suchým Modré džínsy, ale i
„Pilarkou“, která nám zazpívala Lenonovo a McCartneyovo Já čekám dál. Beatles
nikdy nezemřou…
Tak jsem se
ohlédl za rokem 1966, kdy jsme my, kluci narození v roce 1946-7 šli na vojnu.
Byla to léta, která z nás udělala chlapy. Alespoň z většiny z nás. A písničky?
Právě ty nám pomohly takříkajíc přežít a změnit se z rozjívených kluků v
samostatně myslící mladé muže, kteří přestali být mamánky a stali se dospělými.
Žádné komentáře:
Okomentovat