Jak líbezně
zní: Dvacet, třiatřicet, padesát… Ano, jde o vyjádření věku. Komu by se chtělo
mít v zádech víc než kolik mládí unese. Jak popřát a nedotknout se? Ví
oslavenec víc, než by měl znát? Co mu přát? Je tomu hodně let, kdy se těšil na
výročí narození, aby byl co nejdřív o rok starší. Narozeniny, oslavy, počet
let, co věkem rostou, mohutní a zrají. Všichni, kteří vědí o čem mluvím, mi
jistě odpustí, protože si tím prošli. Neslavím, není co. Všechno mě bolí, nerad
se ohlížím, závidím mladším.
Často se
vracím k tomu, co bylo a hledám chyby. Především je hledám sám v sobě. Jako by věk měl tu schopnost
pohledět hloupostem i vážným chybám tváří v tvář a říct nahlas: Vším, čím jsem
byl, byl jsem mlád. Možná ve své kůži i v osla, v roli kašpara, co zvedal ruce,
nohy, křičel a pochodoval na manifestacích a mítincích společně s ostatními a
dělal, co nemusel a přesto , čím vším jsem byl, byl jsem rád.
Čeho všeho
jsem se zúčastnil? Kolik koláčků na svatbách jsem snědl, kolik skleniček a
kolik toho vypil, prospal v teplých peřinách po boku žen, zplodil děti… Rok s
rokem končil smírem, novoročním předsevzetím. Děti už měly svoje děti, svět se
stále točil. Co se měnilo, bylo jen počasí. Slunce, déšť, sníh… Co se změnilo,
bylo jen místo výplaty – důchod. Pravidelné návštěvy lékařů, recepty, změny v
kuchyni. Na pejska mám náhle taky víc času a téma rozhovoru s bývalými
spolužáky se taky nemění. Zdá se, že ústřední téma je, jaké jsou kde slevy na
zboží, co koho trápí a jak na koho vyzrát, byť přitom tvář neztratil.
Jedno má ta
sedmdesátka jednoznačně lepší, než měly narozeniny předtím – jízdu v dopravních
prostředcích města zdarma. Vedle švihácké duralové hole je to berlička. Je to
pohlazení, co ocení každý „dědeček i babička“. Teď ještě vydržet a užívat si
dlouho mozku, který ví a pamatuje, že všechno tu už bylo, nic nového pod
hvězdami.
Je nás pořád
víc a jak nám to říkají? Senioři? Že jsme přítěží, že bereme těm, co tvrdě
pracují. Je mi jich líto těch, že pracují a mají strach, co bude, až nebudem. Až
jednou kdosi řekne, král je nahý.
Sedmdesát
let, díky. Byl to poučný let nad veverčím hnízdem. Každému přeji tam zaletět,
poslouchat téct vodu, ševelení stromů ptačí křik, trávy růst, když se dva přou,
co komu patří. Vidět kuřata, jak poslouchají, hříbata, co následují mámu.
Děkuji všem,
co vzpomínají, co mi přáli, nutí mě k zamyšlení. Děkuji a přeji i k vašim
narozeninám hodně zdraví, děti, které si čas udělají...
Žádné komentáře:
Okomentovat