Vyrůstal jsem na vesnici. Jak moc
jsem si přál vyrůstat ve městě! Díky bohu, nikdy to nevyšlo, i když se rodiče
snažili o totéž. Nakonec jsme si koupili domek na vsi v Sudetech a tak,
jako ostatní sousedé, jsme se báli, aby se Němci nevrátili a nevyhnali opět pro
změnu oni nás. Jako děti jsme to dost těžko chápaly.
Tak deset let po válce, na
Dušičky, kolem našeho vesnického hřbitova a kostela stávalo jedno německé auto
vedle druhého. Odvážnější zajížděli do uliček, zvonili na zvonky, které
povětšinou ještě před vysídlením sami na branky původních plotů
instalovali. Zvonili krátce, dlouze, někde i zabušili na okno. Sem tam někdo
otevřel a pozval i dál. Nebylo jich moc. Za zavřenými okny, dveřmi domů se v tom
samém okamžiku odehrával těžký boj: pustit je dovnitř, nebo nechat venku za
plotem? Převažoval názor nepouštět.
Ti, co je pustili výměnou za
zrnkovou kávu a čokoládu s barevnými přebaly, jim dávali staré zarámované
fotky z půdy, sem tam cosi, co maloval onkel Rolf, hrníčky, ze kterých pil
Helmut, když mu byly čtyři roky. A taky se dohadovaly i větší transakce. Co
bylo dosud neobjeveno na půdě, skryto za trámy, zazděno ve sklepě… Mnozí
sousedé si tak z ničeho nic pomohli k nové pračce, motorce, cestě za
sluncem do Bulharska. Máme holubičí povahu. Kdo ví, jak by to dopadlo. Dějiny
se opakují, nic nového pod sluncem.
Ti, co Němce nepustili dál než
k pumpě na dvorku a odbyli je hrnkem vody ze studny. Nadávali, že to bylo
naposled, co uvěřili rádiu, Rudému právu, vládě... Obcí se neslo: Jsme za
blbce, všem, co otevřeli se to slušně vyplatilo. Podzim pěkně začal, mohli by
přijet i na Silvestra. Nejsou až zas tak hrozní.
Podzim, to jsou v našem kraji
rovněž i jablka, šípky, houby a hodně brambor. Většina lidí v mém kraji
pracovala v textilkách, ostatní na tom, aby všichni měli co jíst. Nebylo
jim zima, měli čím svítit a čím jezdit do práce. A tomu všemu hrál do not
podzim. Studeně foukalo, listí žloutlo a padalo, kam se mu chtělo. Stařičké
nákladní vozy vozily z textilky do textilky cupaninu a Němci, co byli
vyjmuti z odsunu říkali, že se nic nezměnilo a mluvili německy čím dál hlasitěji.
Podzim, rovnodennost. Češi a Němci
měli k sobě zas o něco blíž, blížily se Dušičky. Naši stále ještě spali
v jejich peřinách, konfiskovaný německý majetek hlídal na řetězu u boudy
jejich pes. Vařilo se na původních sporácích ve starých kuchyních. Prádlo se
vyvařovalo v hrncích, v prádelnách po odsunutých Němcích.
My, kluci, co se narodili
v prvních letech po válce, jsme stávající stav přijímali s povděkem.
Rodiče nás večer spočítali, dali nám najíst, zkontrolovali práci, co jsme měli
zastat, poslali nás spát, ráno probudili, dali najíst a šup do školy. Tak to
šlo stále dokola až do dospělosti. Jaro, léto, podzim, zima. Každé ruky na
vesnici bylo třeba. Lidé se přestali bát, že se vyhnaní vrátí a začali
s nimi čile obchodovat. A my vyrostli a téměř jsme už zapomněli, co to bylo
vyrůstat po válce v Sudetech, potkávat „zlé“ i „dobré“ Němce, kteří zprvu
nesměle, později stále častěji přijížděli podívat se, jak se jim staráme o dům
a zahrádky. K tomu jim byla prvotním nakopnutím podzimní rovnodennost. Úžasné
Dušičky, kdysi, tak deset let po válce…
Žádné komentáře:
Okomentovat