Brumendo,
jen tichý mručivý hlas. Sálem se neslo poselství autora, sbor čmeláků zvyšoval bas.
Ano, všichni poznáváme, tak zní náš kraj. Naše hory, pole, louky, cesty k samotám.
Města zahalená kouřem, kašlající nemocné děti, rozpadající se prázdné domy.
Ano, to je pohraničí, očividně opuštěné Sudety. Hlas čmeláků zní hluboce a
pohlcuje vše ostatní. Píší se léta padesátá.
Na jevišti nejsou jen čmeláci.
Osvětlovač rozsvítil co se dalo a je vidět celý sbor. Zpívají všici. Svoji zem
si nedáme brát, ozdobíme ji svou prací. Kolem jsou stále ještě padesátá léta a
republika dosídluje svá opuštěná města, vsi i samoty.
Není čas na pláč, je třeba
dokončit dosídlení. Píše se rok padesátý druhý. Před pěti lety odešel poslední,
kdo musel odejít. V zemi dosud zeje díra a je třeba ji zacelit. Svět kolem
nás pozoruje, a vidí, že se to moc nedaří. Německá píle od 13. století měnila zdroje
v českém pohraničí v Sudetech v zemědělské a později v průmyslové
bohatství.
V mé vsi při okraji města
to byl textil, o něco dál koberce, sklo, strojírenství. Téměř vše v souladu
s krajinou. Počátkem padesátých let minulého století řada dobře spravovaných
německých vesnic byla opuštěna. Čeští osadníci dosud nezapustili kořeny v pohraniční
půdě. Odsunutí to komentovali: My jsme domov ztratili, ale naše protějšky ho
nezískali. Češi trpí něčím, co je možno nazvat deficitem domova. Postrádají
vztah k zemi a úctu k přírodě a krajinu pustoší.
Dá se říct, že tak smýšleli i
naši hosté, návštěvníci, případně i další dosídlenci, kterým se do Sudet
nechtělo – kvalifikovaní učitelé, lékaři. Ministr školství František Kahuda si
stěžoval na slabou morálku učitelů, kteří se v pohraničí nenaučili žít a
odchází. V roce 1952 začala naše vláda s bouráním stále málo obydlené
a značně zanedbané infrastruktury a to napříč od Mikulova přes Aš, Liberec až po
Ostravu.
Ministerstvo kultury poslalo do
pohraničí víc jak sto tisíc knih spolu s pojízdnými knihovnami. S jednou
z nich zápasil i náš vesnický knihovník, pan Josef Kurka z Machnína.
Hlavní cíl – vštípit žákům lásku k jejich vlasti a vytvářet nové tradice,
které by vedly k lokálnímu patriotismu a konsolidaci v pohraničních okresech.
Od poloviny šedesátých let se začalo veřejně zabývat osudem znovuzrozených
Sudet stále víc našich spoluobčanů. Osudem našeho životního prostředí se zabýval
v té době ústecký kulturní časopis Dialog. Otiskoval i takové články, kde informoval
o potížích s vytvořením pocitu domova v severních Čechách. Jak a zda
se daří naplnit tento úkol posuďte sami.
Ano, jsme v prostoru Sudet –
českého pohraničí, doma. I díky vám všem, kteří jste tomuto kraji dali víc, víc
než české názvy. Díky vašim otcům, dědům, rodinám s dětmi, všem, kteří
jste přišli z vnitrozemí, ze Slovenska, z Podkarpatí, z Polska,
Ruska, Ukrajiny, z Belgie i z Argentiny. My všichni jsme dnes tady
doma. Spokojeni.
Žádné komentáře:
Okomentovat