Připusťme
si, že pod Ještědem je řada jeskynních prostor a že v nich žila komunita
našich přímých příbuzných vyznačujících se řadou vlastností, které nejsou ani
nám tak vzdálené. Přiznáme-li si, že deset – patnáct tisíc let zpět není tak příliš,
abychom se v jejich konání nepoznali. Začněme tím, že ač jsou si podobní,
není to tak úplná pravda. V čem v zimních měsících vynikali, bylo
sáňkování. Na sobí lopatce to šlo z Ještěda dolů do Horního Hanychova
nejlépe. Jezdilo se po dvou, při závodech po třech minutách. Singl jezdili jen
ti takzvaní „čínští akrobati“, kteří své kousky na lopatce při dostatečné
zásobě sněhu prováděli až k zastávce tramvaje U Pekáren.
Já
vím, já vím, tenkrát tramvaje ještě nejezdily. Pro ty, co nepamatují připomenu,
že ještě můj tatínek na saních trasu od Ještědu k pekárnám jezdil bez
sesednutí. Doufám, že i vy věříte svým tatínkům a těm, co už zemřeli vůbec.
Sáňkování předků z Ještěda máme odbyté třemi řádky.
Volby do tehdejšího parlamentu,
co sídlil s většinou zpřízněné komunity ve Drábských světničkách, byly o
něco delší než na sobí lopatce dolů do města. Zástupci politických stran
připravili zemské volby každé čtyři roky tak, aby při zimních celodenních
posezeních v jeskyních u blahodárného ohně bylo na co vzpomínat. Budoucí
zastupitelé museli překonat řadu překážek, aby se nakonec směli vrátit do
rodných jeskyní, kde povětšinou sešli stářím a láskou svých bližních. Přiznejme
si, že naši prarodiče oznámením své kandidatury za jednu ze sto dvaceti k volbám
připuštěným stran hodně riskovali. Především to bylo krmení šavlozubých bílých
lvů v liberecké zoo a to s očima zavázanýma, druhé kolo s jednou
rukou za zády. Od třetího bylo pro malý zájem postupujícím odpuštěno.
Vrátit našim předchůdcům
důstojnost a radost ze života v jeskyních, bylo dáno i jejich blízkým vztahem
k umění, delším pobytem na horském slunci ve výškách kolem jednoho
kilometru, což dávalo libereckým i přízvisko „horské bestie“, „harpyje“. Ještě
celá léta později, za reformace, se v horských obcích četlo vše od Marie
Terezie, Němcové, Čapka, ale našly se zde i nosiče hudby amerických indiánů,
astronautů. Bylo mi, jako nikdy jindy. Potvrdilo se, že tu už vše jednou bylo,
že každé legraci se už někdo smál. Každé hnutí se již kdysi hýbalo, každou
písničku už tu někdo recitoval. Každý, kdo tu něco rozbíjel, něco stavěl,
devastoval, musí vědět, že není to poprvé. Čert to vem, ať dělám, co dělám,
všechno už tu bylo. Liberecko je semeništěm nápadů, dobrých cen, věčného snu po
tom nejlepším.
Žádné komentáře:
Okomentovat