Jednou
jsem byl na fotbale s dědečkem. Ten špatně slyšel, tudíž mával, tleskal a
křičel s malým zpožděním, což lehce štvalo jiné fanoušky stojící vedle.
Uvažovali, že starý pán je provokatér z druhého břehu a mezi ně přišel
dostat na budku, což chtěli neprodleně provést. Pak si teprve všimli mne, kluka
držícího se dědečka za koleno pravé nohy. Výš jsem nedosáhl. Byly mi čtyři roky
a fotbal mi k tělu nepřirostl.
Podruhé
jsem měl radost z fotbalu, který jsem trávil na střídačce s uřvaným
chlapíkem, co pořád na hráče něco měl. Z chlapíka vedle mě, co pořád na
trénující hochy křičel se vyklubal slavný Masopust. Proto jej hoši na trávníku občas
i poslouchali. Podepsal se mi na zadní stranu přebalu od botaniky 2. třídy gymplu,
kam jsem chodil do školy. Přebal s Masopustovým podpisem mám dodnes. Ani
nevybledl.
Své bratrance mám vcelku rád, ale dobrá knížka je a
byla lepší kamarád. Tudíž, když mi řekli o jedněch zvlášť propršených letních prázdninách,
že v sobotu hraje Baník Mníšek pod Brdy fotbal s bůh ví kým a že já,
bratranec Ivan a děda Artur se na ně jdeme podívat. Děda koupil lístky na
tribunu, kde jsem prý jsem shodil bratrance s tribuny do bláta, čehož jsem
se jistě dopustil omylem.
Doma
jsem obdivoval jistotu a víru našich fotbalistů, že jednou vyhrají a postoupí. K
tomu jim měl pomoci hlas z publika, ze stráně, kam jsme o sobotních brigádách
zabudovali krásné lavičky. Odtud hřímal jeden hlas, který teda byl! A když
zahřímal, lidé ve vsi na odvrácené straně si posouvali čepice, aby jim případný
následný vítr čepici neodnesl. To byl hlas pana Wirnitzera z Hamrštejna,
skalního fandy naší Jiskry Machnín. Oznamoval hráčům přání: „Máchnyn do toho!“
Jeho čeština nebyla bez německého akcentu a velmi neobroušená, kdy jindy se
snažil češtinu zbavit tvrdosti. Všichni jsme ho měli rádi, vždyť v obci bylo
nejméně třicet procent občanů s německými kořeny a německy musela umět
každá prodavačka. Ovšem na fotbale to
prostě bez Wirnitzera nešlo. Později požádal o vystěhování do NSR, což mu bylo
umožněno. A s machnínským fotbalem to bez něj šlo „zu grunt“. Ti, co
chtěli na fotbal s velkým „F“, museli do Liberce nebo do Jablonce nad Nisou.
To byla doba, kdy každý fotbalista
musel být někde zaměstnán, byť to bylo jenom formálně. Jejich platy byly rovněž
obdobné. Výkony asi stejné. Srovnání s dnešní situací je asi jako Titanic
s parníkem na Máchově jezeře. Ovšem i Titanic sedí. Stále je co řešit a
naši profesionálové se ničím neliší od podobných na celém světě a je po nich
sháňka. Vstupné na fotbalové utkání podražilo a hráči mají nejvyšší odměny za
práci a chodí s nejhezčími dívkami planety. I to je dnešní fotbal.
Žádné komentáře:
Okomentovat