Píše se rok 1975, březen,
Mezinárodní den žen. K zemi, a to doslova, jde „papoušek“, skleněná ikona
Liberce, neonová reklama dominující Šaldovu náměstí.
My kluci z vesnic v okolí jsme znali
Liberec jen povšechně. Středobodem byla radnice a její nejbližší okolí. Šaldovo
náměstí s obrovským neonovým papouškem, který žel až moc často kolaboval.
Svítil, nesvítil, byl na celé ploše vystrčený do města a každý, každičký ho
obdivoval. Došlo i na něj. Vyměňovat skleněné trubice se prý už nevyplatilo, a
tak město ztratilo další ze svých kuriozit. Tři kropicí vozy, hasičská auta,
auto se žebříkem, sanitky, papaláši, kteří u toho museli být z titulu své funkce
na radnici, na partaji, u hasičů, policie. Všechno odnaproti, chodník před
mléčným barem, ulice 5. května, všude stály davy lidí okouzlených podívanou, jak
„papoušek“ sletí, která se každý den nevidí. Stál jsem tam mezi nimi a fotil.
Fotil každý druhý, zvedaly se malé děti, dospělí menšího vzrůstu se ptali
vyšších, co vidí. Všude byl klid před bouří. O dům přímo naproti, kde bylo
v přízemí kadeřnictví, se náležitě na to, co mělo přijít, připravili. Dům
obložili prkny. To udělali i v zelenině a ovoci v domě pod „papouškem“
v likvidaci.
Pak to bouchlo. Tolik prachu jsem
do té doby neviděl. Kdo měl hadici, tak kropil a kropil. Prach se usazoval
pomalu a všude. Naštěstí nelétalo vzduchem žádné kamení. Oddychnout si mohli i
v mléčném baru obloženém prkny, jak ty chlebíčky a smaženky uvnitř se
rychle dobře prodaly. Všichni jsme měli oči navrch hlavy. Chvíli, než se prach
usadil, to vypadalo, jako by v okolí vybuchla sopka. Být to u moře, už by
se zdvihala hladina vlnou tsunami.
Nic takového se v onen
březnový den v roce 1975 nedělo. Byl odstřelen jeden z dalších domů,
který uprostřed města měl udělat místo novým, v konkrétním případě hotelu
Liberec, který dnes stojí na místě domu s papouškem z neonových
trubic.
Doma jsem měl co vyprávět. Vlasy
jsem měl šedivé, bunda mohla jít rovnou do prádla, zrovna tak košile, kalhoty,
ponožky. Z domu zbyla hromada sutě. Otevřel se pohled do Husovy ulice, na
Dům klavírů a do Jablonecké ulice. Odstraněním domu s legendárním
papouškem začala vlastně přestavba centra Liberce zakončená o třicet let
později nákupní galerií Plaza. Léta, která znamenala pro nás pamětníky a pro
ty, co milovali starý Liberec, šok. Změna tváře industriální aglomerace se
nezachovala, Liberec se stal městem betonu a skla. Město pod Ještědem navždy
ztratilo, co zůstalo snad jen na ostrůvcích, nástupištích centrálního vlakového
nádraží. Tvář našich předchozích generacích, umu řemesel, poctivé práce
stavbařů. Ztratil se duch města textilního průmyslu, podhorské přírody, ulic a
zákoutí, po kterém nám žel zůstalo tak málo. K tomu všemu se počítal i náš
„papoušek“, který odletěl bůhví kam.
Žádné komentáře:
Okomentovat