Co jich bylo a pomalu mizí! Máme je a
zůstanou v chytrých telefonech, v počítačích. Vraťme se na moment k nim.
Bavíme se o fotkách, kterých máme plná šuplata, krabice. Kdo je na nich? To už
se nedovíme. Většinou jsou vzadu nepodepsané, nepopsané. Známe ty tváře? Jsou
nám blízké, povědomé, ale přiřadit k nim jména, to už nemůžeme. Dvě generace
zpět a z fotek je bezejmenné bludiště časem našich přátel a předků, ve kterém
už jen stěží uhádneme, kdo s kým je spřízněn.
Pokud je fotka s pozadím, které
známe, jsme na dobré cestě. Cedulka na budově, zastávka tramvaje, socha na
mostě, to jsme už téměř doma. Pakliže ne, jsme tam, kde jsme byli. V pytli.
Stará fotka je většinou anonymní. To samé
je foto zcela nahého dítěte na bříšku ležícího na kožešině. Komu může být
podobné? A tady v pionýrském kroji, v průvodu na 1. máje, na prázdninách u
babičky, sedí na stromě, jak něco šeptá pejskovi, ve vlaku s učni, kteří jedou
společně česat chmel, v uniformě, po přísaze, na korbě náklaďáku
nesmrtelné V3S.
Fotky. Fotky táty, maminky, tety, strýčku,
rodičů z otcovy i z maminčiny strany. Fotky ze svatby, z pohřbu, z
dovolené v Bulharsku, v Tatrách, v Sedmihorkách. Fotky, které se
opravdu nedají určit, krásné, černobílé. Co s nimi? Jsou na nich Trosky,
rybníky jižních Čech, medvěd pod zámkem v Zákupech, letadla na letištní
ploše, asi v Praze v zoologické zahradě. Houby, co rostly u nás za barákem v lese.
Úžasná podívaná na nové auto v rodině, první den bratrance, kterému se
evidentně nechce do první třídy.
Co s nimi, ptám se sám sebe. Moje
děti, děti mé přítelkyně, tátův návrat z basy. Máma, která si zrovna odběhla z kuchyně,
když dostala kytku, pralinky a kafe k oslavám MDŽ.
Je jich opravdu plné šuple. Náš dům,
sousedův dům, roubenka, včelín, bouda pro slepice, dívenka, která se stydí a
tlačí kočárek. Na téhle kdosi cosi staví, tam skáče do rybníka, dostává
vysvědčení. Obří dýně, dítě, co okusuje násadu kladívka, sedí a trousí do
nočníku, zpívá ve sboru Pampelišek, na pouti se bojí na řetízkovém kolotoči.
Kdo jsou ti lidé, kdo je fotil? Nevím a už
ani vědět nechci. Koho to ještě zajímá? Sentimentalita se dnes nenosí. Byli a už
nejsou, naše fotky se k nim brzo přiřadí. Nic s tím nenadělám. Svět se scvrknul
jen na to aktuální a podstatné. Kupředu. Kdo by se hrabal v krabici,
kterou stejně zvědavec za chvíli zavře a dá ji tam, kde ji nikdo nebude hledat.
Těžko se hledá odpověď, co je a co není špatně.
A to nemluvím o starých fotkách na tvrdém
papíře. Nikdo v nich nehledá známé tváře. Jsou kuriózní, pouze sběratelský artikl.
Nuž tedy sbohem, adié, neznámé tváře, písečné pláže u moře, výlety, fotky s diplomem.
Jste ozdobou své krabice. Skončí tam i naše fotky, zařadí se k ostatním, a
bude to tak správné? Říká se tomu trefně koloběh života. Co s tím naděláme…
Žádné komentáře:
Okomentovat