Egon není v kalendáři a tak slavím 19.
března na Josefa. To je i Mezinárodní den invalidů. Ono se to v oslavách Pepíka
ztratí. Mohl jsem si vybrat i den příští 20. března, ale to je Mezinárodní den
štěstí. Jsem skromný uživatel karty ZTP, tudíž nemohu chtít víc, než unesu o dvou
duralových holích.
Vím, co jsou to slasti starších
spoluobčanů, natož invalidů s holí. Nosím kovovou, tu která na lidi v
tramvajích působí nejvíc. Můj dědeček nosil dřevěnou klasiku, spíš špacírku. Byl
ze staré školy a jeho hůl pamatovala lepší doby. Holí je nepřeberné množství.
Nejvíc těch, co sebou nosí turisté a přitloukají na ně štítky, aby všichni
věděli, kde byli. Kdysi jsem je sbíral, dnes poctivě nosím
"stříbrnou" duralku. Jak se cítím? Docela špatně. Potřebuji ji a
spoléhám na ni, dá se říci, pořád víc a víc. Je to určitá forma jisté nezbytnosti.
Opírám se o ni a díky ní jsem si jist, že dojdu tam, kam si to namířím...
Hloupé je, že když ji opřu a zavelím
odpočiň si, většinou se skácí. Nemá rovnováhu. Jako by se napila, těžiště ne a
ne uchopit. To jsem pak pěkně naštvaný.
Rovnováha. Ta moje je v Prčicích. Hůl je
pak od slova hořekovat. Válí se po zemi a nic jí nenutí zvednout se a opřít o
zeď, jak jsem jí to původně nařídil. A dělejte s tím něco! Šklebím se a snažím
se ji postavit. Není pochyb, že mám více rozumu a k tomu vztek, co mě pohání.
Ale co, ještě to jde. Mohou přijít horší časy
Jsou ale i hole škodolibé. To takhle děda
Artur někam spěchal. Bylo to na sněhu, v kopci u Pastýřské ulice. Hůl se na
ledě smekla a děda upadl. Co se pak dělo, nestojí popravdě ani za řeč, ale
přeci. Za ním V3S naložená uhlím to neubrzdila a složila uhlí doprostřed ulice.
Děda špatně slyšel, měl vztek, že upadl a hůl, že není k ničemu. Ani by si
nevšiml, nebýt shonu a pohybujícího se a povykujícího řidiče za zády.
Já si začal s holí relativně brzo
skrze svá záda. To poznal hned doktor Franta Pohan a vzpomínám si, že mi píchal
v Jedličkárně ketazon A kdo se po něm napil alkoholu, zvracel jako alík. Hůl
se mi stala přítelem a snad i přítelkyní. Dnes, když už nejsem žádný frajer, je
to jiný level. Zařadil jsem se do řady invalidů, co vysávají tuhle republiku.
Pokud to tak není, budiž, rád se z klubu odhlásím. Reálné to není, jsou nás
miliony. Je dobře, cítím se nad věcí a nechávám se pustit sednout hned kousek
za řidičem, kde rovněž sedí šťastní a veselí lidé s VIP kartou, respektive
ZTP. Jak je to prosté! Jsme invalidé, lidé postižení holemi a láskou těch, co
nás milují a mají nás přečtené. Nuž tedy vzhůru, tam kde nás rádi mají,
pomáhají nám a nešetří úsměvy. Jsou to především naše děti, které ještě nevědí,
že tahle „choroba“ chůze s holí se dědí, a že se blíží doba, kdy ji budou
potřebovat a vzpomenou si, jak nám šla k pleti.
Žádné komentáře:
Okomentovat